Vybudování celého systému jsme platili z rozpočtu, ačkoli nám jej měla proplatit Unie a vinou pana Wagenknechta se to nestalo. Můžeme si říci, že vynaložených 820 milionů jsme mohli vyčerpat z EU jinak, a tedy jsme o nic nepřišli. To by však platilo jen v případě, kdybychom veškeré dotace z EU vyčerpali beze zbytku.
Wagenknecht: Za ztrátu 820 milionů nemůžu. Po jeho zásahu přestal Brusel platit klíčový systém |
Pan Wagenknecht se za tři roky přerodil z úředníka na pirátského senátora, a tedy otázka po odpovědnosti za 820 neproplacených milionů je namístě. Veškerou odpovědnost však odmítá s argumentem, že české orgány neumějí tyto případy šetřit. Ocitl se ovšem v čistém hájemství politiky, a proto se pan Wagenknecht podobných otázek jen tak nezbaví, zvláště pak pseudoargumentem: všichni jsou hloupí, jen já říkám pravdu.
Nechme však pirátského senátora jeho problému a tažme se, zda a jak mají, a zda vůbec mohou, být pohnáni k odpovědnosti ti, kteří ze své funkce v rámci boje proti zločinu někoho obviní křivě. Státní zástupci na to mají jednoduchou doktrínu, všechna myslitelná obvinění mají zaznít, co s nimi, to rozhodne až soud.
Kartel, který nebyl, stál Česko téměř miliardu. Policie případ odložila |
Tahle strategie, kterou můžeme nekorektně shrnout do hesla „neexistují nevinní lidé, jsou jen nedbale vyšetření“, působí velmi zhoubně. Pokud se rozšíří i mezi úředníky, nic pěkného nás nečeká. Nařčení z korupce může být nástrojem likvidace konkurenta, stejně jako osobní pomsty. Ostatně třeba podávání trestního oznámení se žel stalo natolik masovou lidovou zábavou, že když je dnes na někoho podáte, už to nikoho nevzruší.
Samozřejmě že kontroloři by měli být nezávislí a rozhodně nemají být odrazováni od iniciativy, proto jejich práci nelze limitovat nějakou „povolenou chybovostí“. Podobně je ovšem kontraproduktivní, pokud se systém kontroly zvrhne v prakticky libovolná nařčení, která maří i chod byrokracie. Sebepoškozování u lidí bývá příznakem psychického traumatu, poruchy či nemoci. A co u státu?
