Všichni ti tehdy ještě mladí mužové vypadali velmi oslnivě a nadějně. A Stanislav Gross mezi nimi doslova zářil. Jeho kariéra byla jakoby nezadržitelná. O to závratnější byl pak jeho pád po necelém roce v čele kabinetu.
Když k Havlovu výběru přidáme ještě například Ivana Langera či Karla Březinu, abychom tu měli i mladé naděje nehavlovské politiky, můžeme si troufnout mluvit o jisté garnituře polistopadové politiky, která žalostně vyhořela.
Jistě, mezi mladé patřil tehdy i dnešní premiér Bohuslav Sobotka, ovšem ten se tehdy nedral tak dopředu, a možná i proto byl ušetřen osudu rychlého konce.
Grossův život v obrazech: od vlaků až do čela vlády |
Všechny tyhle politiky spojují naděje, které do nich vkládali, možná naivně, voliči s vírou, že jsou nezatížení hříchy minula a že naleznou zkratku k něčemu, co si sice každý z nás představuje jinak, ale co jsme kolektivně chtěli a lze to pojmenovat slovy „vyspělý západ“.
Víra v to, že noví lidé automaticky vnesou novou politiku do staré společnosti, byla naivní a nesmyslná. A otázka, jestli dnešní vládnoucí garnitura náhodou není důkazem toho, že jsme z touhy po zkratce do ráje stále ještě nevystřízlivěli, je zcela na místě.
Pan Gross v politice zanechal velice ambivalentní stopu a možná z větší části neblahou, ale bylo by směšné zavírat oči nad tím, že jako nejpopulárnějšího politika jej na vrchol vynesl volič. I když to z nynější perspektivy vypadá neuvěřitelně.
