Antonín Staněk je ministrem kultury z božího dopuštění, jeho kvalifikace spočívá ve faktu, že dělal primátora Olomouce a reprezentuje jistou stranickou kliku. Proto a pro nic jiného se stal ministrem.
MACHALICKÁ: Jak se dobrat pravdy. Ministr Staněk si tříbí názory s komunisty |
Nyní má konečně možnost se alespoň trošku proslavit. Když vyhoví prezidentovi a odvolá ředitele Fajta, možná proti němu uspořádají v Praze nějakou demonstraci. Na ministra kultury je to výkon. Pokud nevyhoví, bude prezident mít o důvod více, aby příkladně spolupracoval na případné výměně páně Staňka. Z pohledu ČSSD: když ředitele vyhodí, naštve lidi, kteří stranu volí pouze okrajově, ale na druhé straně nikoho nezíská, protože pro společné voliče ČSSD/MZ to bude jenom splnění povinnosti. Rozhodne-li se pana Fajta podpořit, riskuje oslabení uvnitř strany. Případné naštvání prezidenta totiž ČSSD nepřinese žádnou výhodu, natož protiplnění, pan Staněk osobně je přínosem zejména sám sobě. Ať udělá, co udělá, bude mít část voličů pocit, že něco udělal špatně. Meritorní odpovědi na otázku, zda měnit, či neměnit ředitele Národní galerie, lidé jako pan ministr nejsou schopni. Ovšem pro ČSSD je to přinejlepším jen „hra s nulovým ziskem“.
Ministři kultury jsou, žel už velmi dlouho, jen postavičkami (čest výjimkám), které mají šanci se proslavit hlavně negativně, vzpomeňme berounského starostu Bessera (TOP 09) nebo vizovickou starostku Alenu Hanákovou (STAN) či politického turistu Vítězslava Jandáka (ČSSD). Všeobecný nezájem politiků o kulturu pak plodí tyto regionální nešťastníky, kteří jsou pouhými údržbáři. Způsobují však dlouhodobě naše zaostávání i v oblastech kultury, které věru nemůžeme svádět na nízkou produktivitu Česka.
