Vláda a příští sněmovna, ať už prezident říká, co chce, však nebudou v situaci, kdy by rozhodovala nějaká libovůle, tak se lze tvářit jen v kampani. Stát uzavřel s církvemi dohody a na jejich revizi musí být zájem na obou stranách. Církve se od počátku jednání staví ke státu, jenž se s nimi baví (či spíš nebaví) prostřednictvím politických reprezentací víceméně planě již víc než dvacet let, velmi vstřícně. Také proto, že mají trumfy na své straně, například rozhodnutí Ústavního soudu o vymahatelnosti majetku či závazek státu platit duchovní.
Na druhé straně nemá smysl, aby mezi státem a náboženskými obcemi panovalo napětí, či dokonce nějaký boj. Je proto víc než pravděpodobné, že masáž, která nás nyní oblažuje, neskončí ani referendem, ani zrušením restitucí (ať už si političtí propagandisté představují cokoli), ale v nejlepším případě nějakou revizí toho, jaké částky stát v budoucnu vyplatí. Spíš než cokoli jiného to bude akce na zachování tváře těch, kteří před volbami slibovali. Kdo si vzpomene, jak dopadl boj levice s regulačními poplatky a jak se dlouhé měsíce blamovala právními nesmysly, tomu je jasné, že spíš zruší po volbách peníze než církevní restituce
