Ne, tohle není telemedicína, to je směs lidové tvořivosti, furiantství a kverulantství. Telemedicína, tedy interakce mezi pacientem a lékařem na dálku, může ušetřit prý až 40 procent návštěv ordinace, ale i kdyby měla být ušetřena „jen“ třetina, může to být skvělé.
Češi si při pandemii zvykli na doktora na dálku. Stát chce ‚telemedicíně‘ uzpůsobit zákony |
Jenže od nadšení elektronickými „hračkami“ je do běžné praxe hodně daleko. Pokud nebudeme nuceni, třeba opakujícími se epidemiemi, na dálkový kontakt s lékařem přejít masověji, půjde to ztuha. Ostatně odpor vůči e-receptům a e-neschopenkám si pamatujeme dobře.
Na tom, aby pojišťovny tuto formu výkonů hradily, se již pracuje, nicméně hlavně by ji měli přijmout pacienti a lékaři. A připadá-li někomu dálková konzultace s lékařem méněcenná, bude těžké jej přesvědčit. Pak nám hrozí obvyklá tuzemská nemoc, tedy že dobrý nápad a perspektivní postupy zadusíme nesmyslnou byrokracií a malichernými překážkami.
Poklesne-li lékařům počet pacientů v ordinacích, nesmí je nahradit zvýšená administrativa. Kdo vám zaručí, že telemedicínou získají na své pacienty více času? Nikdo, zato dlouhé seznamy výkazů budou s elektronizací spojeny nepochybně a úlevou nikomu nebude, že nemusejí být papírové. Elektronický formulář někdy vyplňujete mnohem déle než papírový.
V neposlední řadě pak bude telemedicína něco stát, ty báječné mašinky nejsou zdarma a vyžadují též na straně pacienta nějaký hardware a jen těžko si lze představit, že by nám VZP hradila v rámci pojištění například dostatečně kapacitní připojení k internetu.
Dobrá, buďme optimisty, nastavíme takové podmínky, že lékaři i pacienti budou motivováni k tomu, aby se léčilo na dálku. Ale co s těmi, kteří nebudou chtít? Jednak nemusejí novince věřit a mohou též tvrdit, že bezprostřední kontakt mezi lékařem a pacientem je nenahraditelný.
To je nezpochybnitelná pravda, zkušený lékař může leccos odhadnout z toho, jak pacient reaguje, jak se pohybuje, atd… Tohle žádná kamera nenahradí. Avšak neznamená to, že nemalá část návštěv ordinací má polorituální charakter. Typicky jsou to kontroly rekonvalescentů. „Kdyby vám nebylo dobře až to doberete, stavte se na kontrolu.“ Dotyčnému sice dobře je, ale stejně se staví, pro jistotu. A nebere to tak, že by okrádal sebe i lékaře o čas, naopak, má pocit, že je pečlivý. A kdo bude rozhodčí v těchto případech? Pojišťovna stěží.
České zdravotnictví má dost dlouhodobých problémů, třeba odměňování, nebo funkčnost zdravotních pojišťoven, největší problém je ale nízká motivace pacientů. V posledních letech politici neradi mluví o spoluúčasti, ačkoli je jedna z nejnižších ve vyspělé Evropě. A spoluúčast může do systému přivést další peníze, které tam budou chybět vždy, protože vždy někdo vyvine novou a proto drahou léčbu.
Spoluúčast může dost bezprostředně motivovat pacienty ke změně chování. V tomhle ohledu si asi budeme muset nějaký čas počkat na méně populistickou politickou garnituru.
