Uvedu příklad. Ministr Zaorálek na začátku září, pár dnů ve funkci, promluvil při příležitosti zahájení sezony České filharmonie a hovořil dlouho, odbočoval od tématu a improvizoval. Zkrátka jeho řeč měla mnohé neduhy. Nicméně všichni, kdo si pamatovali loňské vystoupení ministra Staňka při téže příležitosti, si Zaorálka pochvalovali. Jeho řeč měla, navzdory řečenému, hlavu a patu, vyjadřovala nějaký názor a zračil se v ní zájem o filharmoniky a kulturu vůbec.
Před rokem se předchůdce prezentoval řečí, která měla všechny atributy mlácení prázdné slámy a přímo z ní čišelo, že celé zahájení sezony pana ministra nezajímalo. Když připočítáte též fakt, že Zaorálek se poměrně dlouho bavil (anglicky) se šéfdirigentem Byčkovem, pak lze snadno pochopit, proč slyšíme tak pozitivní hodnocení. Ministr se umí chovat, jednat s lidmi a projevuje zájem. To žel není samozřejmé.
Zaorálek pokračuje v revizi ‚dědictví‘ po Staňkovi, nařídil přezkum Hadích lázní |
Můžeme tu pozorovat obrodu ČSSD? Těžko, pan Zaorálek je odnoží téže rostliny jako jeho předchůdce. Lubomír Zaorálek ale v praxi ukazuje, k čemu jsou a jací mohou být političtí profesionálové. Dnešní doba jimi velmi pohrdá, ale neměla by. Takoví profesionálové jsou totiž nositeli kompromisu, kontinuity a politiky, která postupně, iterací, hledá optimální řešení. To ale dnes není v módě. Dnes chceme revolucionáře, kteří vždy vědí, jak se věci dělají správně, a jinak to nejde. Všechno ostatní jsou nemehla nebo zloději.
Vymezování se proti politickým konkurentům je u těchto „nepolitiků“ velice radikální, protože věcně se odlišit nemohou – nemají program. Kultura je navíc právě resortem, kde na revolucionáře není nikdo moc zvědavý – některé věci totiž vznikají velmi dlouho, plánují se a vyžadují delší dobu než jeden čtyřletý mandát. Ostatně jeden z nejlépe hodnocených ministrů kultury ČSSD Pavel Dostál se snažil všechny problémy spíš obcházet a vyplatilo se mu to. Čímž není řečeno, že by Dostál byl ideálním ministrem.
Tím se vracíme k panu Staňkovi – oné obrazně řečeno krabičce zápalek, která má sloužit jako měřítko Zaorálkovy velikosti. Pan Staněk mohl dožít pohodlně ve funkci, jen kdyby nic nedělal. On se pustil do odvolávání ředitelů, čímž znejistil celý „matrix“ a celkem pochopitelně. Ministr kultury, jehož obzor nepřekročil hranici Olomouckého kraje, není zrovna zárukou toho, že by se situace mohla zlepšovat, navíc závěr jeho ministerské kariéry byl přímo delirantní. Proto ta všeobecná podrážděnost a následné nadšení ze Zaorálkových „restitucí“.
Resort se příchodem Lubomíra Zaorálka vrací k normálu, tedy nijak hvězdnému a spíš poklidnému stavu. Jenže perspektivy spíš temné. Potřebné změny nikdo nechce postaru a pomalu prosazovat. Revolucionáři, ať už od Pirátů, nebo z hnutí ANO, s olbřímí chutí to všem ukázat toho ale daleko víc zkazí, než napraví. Netěšme se.
