6. května 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

ZVĚŘINA: Zemanův ústavní fíkus. Při o ústavní soudce nemůže vyřešit Ústavní soud

Aleš Gerloch (vlevo) a Pavel Rychetský. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Aleš Gerloch (vlevo) a Pavel Rychetský. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Praha Když Aleš Gerloch říká, že senátoři zpolitizovali Ústavní soud, má pravdy nanejvýš polovinu. Ústavní soud „zpolitizovali“ ti, kteří ústavu psali, respektive nezpolitizovaný ústavní soud je pouhý konstrukt. Dlouhé roky jsme konfrontováni s tím, že mezi ústavními soudci vídáme bývalé politiky. Současný předseda Pavel Rychetský je zářným příkladem tohoto jevu. Jak se dívat na fakt, že Václav Havel do Ústavního soudu nominoval lidi, kteří mu politicky a názorově konvenovali?

To samé pak dělal prezident Klaus a činí tak i Miloš Zeman. S tímhle argumentem lze ale smést námitku Aleše Gerlocha vždy a opepřit ji navíc názorem, že z něj mluví uražená pýcha, protože mu senátoři, jako kandidátovi na ústavního soudce, dali málo hlasů. 

Jenže, není Gerlochův pohled na jednání Senátu jen zrcadlovou interpretací ústavy, jak ji předvádějí odpůrci Miloše Zemana? Ti přece říkají, že prezident Ústavu nedodržuje ve chvílích, kdy nejedná neprodleně a zdržuje tam, kde nejsou lhůty. Proč by tedy otázka, zda Senát nemusí jen trpně dodržet, co je psáno v ústavě, měla být nelegitimní? Ústava říká: „Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu.“ 

Představa „správného“ senátního jednání podle pana Gerlocha je vlastně docela legrační. Miloš Zeman kandidoval na prezidenta s myšlenkou, že nechce dělat „fíkus“, tedy nečinně přihlížet politickému provozu, podepisovat zákony a klást věnce a jinak být zcela neaktivním. Senát má podle pana Gerlocha plnit roli fíkusu při výběru ústavních soudců. Tedy odsouhlasit každý předložený prezidentův návrh, pokud na něm neshledá nějakou formální vadu. Miloš Zeman, který proti politickým fíkusům celoživotně bojuje, by svého nominanta asi příliš nepochválil. 

Nicméně čistě akademicky a intelektuálně by nebylo nezajímavé sledovat, jak Ústavní soud „účtuje“ se Senátem, který je samozřejmě „jen“ obrazem převládajících společenských nálad přefiltrovaných přes volební systém. Své by mohl vyprávět například Miloslav Výborný. Bývalý politik KDU-ČSL byl ministrem obrany, předsedou legislativní rady vlády i šéfem sněmovního ústavně právního výboru a nakonec do června 2013 i ústavním soudcem. Jej senátoři odmítli čistě z politických důvodů. Levicová většina Senátu panu Výbornému vyčítala jeho podporu církevních restitucí, a proto se podruhé, v roce 2013, ústavním soudcem nestal. 

Bylo by zábavné přečíst si, jak přemýšlejí ústavní soudci, kteří si myslí i na druhý mandát a mají dát veřejně najevo jak hodnotí počínání Senátu při udělování „souhlasu“ prezidentovým nominacím ústavních soudců. Čistě teoreticky je ústavní soudce při svém rozhodování vázán pouze ústavním pořádkem. Prakticky však může být vázán touhou si svůj mandát prodloužit, stejně jako senátoři, kteří se mohou honit jen za povrchní popularitou s totožnou motivací. 

Aleš Gerloch má pravdu, když tvrdí, že rozhodující pro úspěch v kandidatuře do Ústavního soudu je situace, kdy názory kandidáta na ústavního soudce konvenují většině senátorů. A je úplně legitimní se ptát, zda je to v pořádku. Ovšem čekat na tuto otázku od Ústavního soudu překvapivou odpověď, je jako ptát se bližního, jestli je blbec.

Martin Zvěřina

Autor

Martin Zvěřinamartin.zverina@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz