PEŇÁS: Zvon v Plzni aneb Když přijede blbec

Za to má Plzeň ve znaku toho chrta, symbol věrnosti císaři, i toho velblouda,...

Přijel jsem do Plzně v pátek večer, vystoupil na hlavním nádraží, které zas až tak na hlavní město kultury nevypadá (dlouho tvrdím, že civilizace se pozná podle stavu nádráží a záchodů), a hned jsem to namířil do centra. Na hlavním náměstí (Republiky) jsem dorazil po chvíli a to bylo právě zajímavé, neboť se tam konala zkouška zítřejšího zahájení oné slávy, kvůli níž jsem do Plzně přijel, i když mě Plzeň zajímá i jinak.

Já mám totiž Plzeň moc rád, je to vlastně moje první velké město v životě, neboť jsem vyrůstal v okrese Sokolov a tedy pod její jurisdikcí. Bylo to naše krajské město, sem se jezdilo, když bylo něco zvláště důležitého, třeba pionýrský slib jsme skládali tady ve Škodovce, v jakési umouněné hale, neboť u nás v Rotavě byla pobočka té Škodovky, takže plzeňská fabrika byla matkou všech fabrik, a můj otec, který byl v té rotavské Škodovce inženýr, jezdil do Plzně možná každý týden na služební cestu a já si z dávného dětství pamatuju, že ten den si vždy bral oblek a bílou košili a samozřejmě kravatu, neboť do Plzně se nemohlo jet jen tak. Takže jaksi v hloubce podvědomí mám s Plzní spojené něco slavnostního a oficiálního, něco důležitého, ale zároveň osobního a známého, co mě jaksi nemůže překvapit. Pak se mi ovšem může stát, to co se mi stalo.

Bylo celé potemnělé, jen na některá místa svítila ostrá světla reflektorů,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Na tom náměstí se tedy zkoušelo. Bylo celé potemnělé, jen na některá místa svítila ostrá světla reflektorů, která ozařovala konstrukce praktikáblů, jeřábů, lešení, beden a všeho možného, co bylo nutné pro představení připravit. Vypadalo to přízračně a přitažlivě. Prostorem zněl hlas Petra Formana, který onu věc, jak jsem věděl, režíroval, a já musel ocenit, s jakým klidem a soustředěností vydává instrukce. Právě se zkoušela scéna, při níž dívka oděná do bílého šatu běží po rampě a pak vyběhne po několika schůdcích vstříc obrovské hrůzostrašné loutce, složené z ocelových plátů, jež se pohybovala (zblízka jsem viděl, že ty pohyby obstarává několik mužů kolem loutky nebo ukrytých v ní). Několikrát se tato scéna opakovala, pořád se na ní Formanovi něco nelíbilo, ale dával to najevo velmi klidně, a já jsem obdivoval tu křehkou ženu, která se s takovou disciplinou znovu nechala tím monstrem uchopit a vyzdvihnout vzhůru, a to nejen navzdory jisté nepohodlnosti onoho úkonu, ale hlavně navzdory chladnému větru, který tím lednovým pozdním večerem vál.

A pak vyběhne po několika schůdcích vstříc obrovské hrůzostrašné loutce,...

Chrám sv. Bartoloměje stál spořádaně uprostřed náměstí, což je mimochodem velká zvláštnost. Vysvětluje se to tak, že s jeho stavbou se začalo až dodatečně, když už byl „územní plán“ hotov, což bylo ve čtyřicátých letech 14. století (Nová Plzeň byla založen v 90. letech 13. století) a jediné místo bylo uprostřed toho ohromného rynku, pokud se nepletu vůbec největšího středověkého náměstí v Čechách: možná v Jihlavě mají o trochu větší, Václavák a Karlák v Praze jsou jednak mladší a za druhé to nejsou pořádná náměstí. Zvláštností toho plzeňského placu je ještě třeba i to, že domy jsou bez podloubí, jež obvykle v Čechách na takových náměstích bývají. O to lépe lze na domy promítat světelné obrazce...

Kostel, abych se k němu vrátil, je zasvěcen sv. Bartoloměji, jednomu z dvanácti Kristových apoštolů, jemuž osud přinesl krutý úděl být prvním mučedníkem, jenž byl stažen z kůže. (V Sixtinské kapli je pěkný výjev, na němž svalnatý stařec Bartoloměj drží svou vlastní kůži, do jehož šklebící se – stažené - tváře vymaloval Michalangelo údajně svůj vlastní portrét.) Nejkrásnějším drobným předmětem je plzeňská Madona z konce 14. století, jedna z těch něžných sošek „krásného slohu“, rozkošně se kroutící loutka zabalená do spirálovitého roucha. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se její kulatou tváří inspiroval zdejší rodák Trnka Jiří. U jeho předchůdce Josefa Skupy to nepředpokládám, i když možná Mánička...

Chrám sv. Bartoloměje stál spořádaně uprostřed náměstí

Věž měří 102 metrů a je nejvyšší kostelní věží v Čechách. Několikrát shořela, když do ní praštil blesk nebo si z nějakého jiného důvodu, naposledy v roce 1835. O dva roky později již byla protažena ještě trochu do výšky a v této podobě na ní hledíme i dnes. Je z ní také pěkný rozhled na plzeňskou pánev, jak se opakovaně, tak jednou za deset let přesvědčuju. Nahoru se leze po schodech, což sice není bez námahy, ale zcela jistě jednodušší, než po provaze. Ale jistě banálnější.

Ve své prostomyslnosti jsem si myslel, že o kostele sv. Bartoloměje toho vím docela dost a tak mě nenapadlo, že mu něco podstatného chybí. Totiž zvon. Tedy, ony tam samozřejmě nějaké zvony byly, ale chyběl ten největší, centrální, tradičně zvaný Bartoloměj čili Bárta. Ten tam střídavě byl a pak zase nikoli, jak to v dějinách zvonů chodí. Zvony, byť tak nevypadají, jsou docela křehkou věcí. Zvláště jsou-li zavěšeny ve výšce. To pak padají, tím se rozbíjejí, nehledě na to, že občas i samy pukají. Plzeňské zvony, bylo jich pět, například všechny spadly v tom únoru 1835 (přesně to bylo 6. 2.), ale pak byly rychle nahrazeny, neboť stále šlo ještě o dobu, která si bez zvonů nedovedla sama sebe představit. Nebezpečné časy pro zvony přišly zvláště ve 20. století, kdy se slitina cínu a mědi dobře hodila na kanóny: tak se plzeňské zvony staly kořistí vojenských úřadů nejprve v roce 1917 a pak znovu za nacistů, takže jediný, který se dochoval z roku 1835, je zvon Prokop, ke kterému se přidala v roce 1994 Anna. Stále chyběl následník toho zvonu největšího, Barloloměje, kterého nepřízeň postihovala nejčastěji: byl od toho znovuzavěšení v roce 1837 vyměněn ještě dvakrát a třikrát byl zničen. Poprvé v roce 1854, protože prý měl špatný zvuk a musel být vyměněn, pak za obou válek. Od okupace bylo jeho místo prázdné. To mělo být v sobotu napraveno.

A já se tady přiznám, že jsem to nevěděl. Možná jsem byl v Plzni v ty dny jediný. Možná, že to věděla celá republika. Jenom já ne.

(Dodatečně se dozvídám, že je to ještě složitější: zvony toho večera přibyly v Plzni na věži dokonci čtyři! Kromě největšího Bartoloměje, ještě Hroznata, Jan Nepomucký a Marie. Na všechny se složili Plzeňané, jeden, Marii, zaplatil muž, který tím uctil svou zemřelou manželku. Před slavnostním večerem na kostele zvon jen jeden, respektive dva: Prokop, v roce 1994  k němu přibyl druhý: Anna, ale ten by neladil s novými zvony a tak se sundal a odstěhoval se k františkánům. Takže teď je na věži u Bartoloměje zvonů pět!  Je to už jasné?)

Stál jsem druhý den večer mezi několika tisíci lidí uprostřed náměstí a byl...

To se podepsalo pak na mém referování o slavnostním otevření. Unikla mi pointa. Stál jsem druhý den večer mezi několika tisíci lidí uprostřed náměstí a byl možná jediný, který nevěděl, že všechno to složité dění, všechny ty barevné efekty a vizuální kouzla a v neposlední řadě i ten pozvolna se šinoucí provazochodec, který statečně směřoval k věži, že se celé ty manévry dějí kvůli - zvonu. Tady samozřejmě že ne doslova kvůli zvonu, neboť hlavní bylo oslavit vstup Plzně do onoho kulturního roku, ale že ten zvon tomu dodá raison d´etre, špičku, vyvrcholení, klimax, zkrátka pointu.

Asi dvě hodiny jsem civěl a přitom se vracel duchem do dětství.

Přitom jsem se snažil hodiny, které zbývaly do večera, využít co nejužitečněji a co nejplzenštěji. Od rána jsem chodil po městě a snažil se nějak do sebe natáhnout atmosféru města, jež se chystalo večer na slavnost. Náměstí Republiky bylo od dvanácti hodin zavřené, ale ještě jsem stihnul zajít na den předtím otevřenou výstavu Jiřího Trnky do městské galerie. Ta výstavy je tak rozkošná, jako jsou rozkošné Trnkovy ilustrace a loutky, do jejichž kulatých, jemně a dobrácky nablblých tváří, v nichž Mistr Trnka vyjádřil esenci češství, jsem asi dvě hodiny civěl a přitom se vracel duchem do dětství, v kterém jsem byl těmi tesknými a baladickými výjevy obklopen. Tak jsem se na té výstavě tiše a soukromě kořil Trnkově genialitě a kdybych měl koho, tak se ho zeptám, odkud měl Trnka tu jizvu na tváři, vždyť takovou měli buršáci od šavle, ale já pochybuju, že by plzeňský rodák a český vlastenec Trnka byl členem Burscheschaftu... Ale nikdo po ruce nebyl. Záhada jizvy čeká na odpověď.

(Laskaví čtenáři mě upozornili, že jizva je následkem velmi vážného a bolestivého zánětu okostnice, který Jiřího Trnku postihl na jaře 1923... Lékař mu prořízl pravou tvář dvěma hlubokými řezy, jejichž následky pak zůstaly patrné po zbytek života...) 

Pak jsem šel do Smetanových sadů, kde se trousilo občanstvo...

Pak jsem šel do Smetanových (a Kopeckého) sadů, kde se trousilo občanstvo, ovšem obávám se, že v počtu menším, než se předpokládalo. Na vině bylo jistě hrozné počasí, takový pochmurný západočeský leden, kdy se zdá, že žádné slunce nikdy neexistovalo, že to byla jen nějaká chiméra čili přelud. Nic nebylo platné, že v husitský chiliasmus obdařil Plzeň, kterou ovládal kolem nejdivočejšího roku revoluce (1419) charismatický kněz Václava Koranda, titulem „město Slunce“, což bylo ovšem míněno apokalypticky, nikoli rekreačně.

Sady byly plné stánků s nápoji a vývařoven s rychlými pokrmy, byl tam též velký stan pivního druhu, kdyby to bylo v létě nebo na jaře, bylo by jistě všude plno lidstva, ale bohužel tato zahradní či sadovou slavnosti v Lustgarten začala tak o tři, čtyři měsíce dříve. Podpořil jsem však místní podnikatele koupí několika čajů a nějakou tou koblihou západočeského typu. Ohřát jsme se pak šel do muzea (Západočeského). Dlouho jsem tam nebyl, mám pocit, že bylo léta zavřené. Teď tam byla nějaká výstava o Tibetu, ale mě zajímala Plzeň a moje touha byla docela úspěšně ukojena ve dvou nových a pěkně udělaných expozicích, jedna zabývala se pravěkem, druhá historií Plzně od jejího přenesení ze Starého Plzence, přes rozkvět lucemburský, epizodu radikálně husitskou, pak naopak ostře protihusitskou (za to má Plzeň ve znaku toho chrta, symbol věrnosti císaři, i toho velblouda, kterého obránci ukořistili husitům, kteří tím podivným zvířetem chtěli katolíky postrašit...), přes Plzeň renesanční, pak Plzeň dobývanou soldatelsko Mansfeldovou, až po Plzeň novověkou, největší rakouskou zbrojovku a pivovar.

Pozoroval jsem ty dívky jen opatrně.

V těch expozicích zas tak moc lidí nebylo, ale chodby muzea byly živé a plné dívek a chlapců, nejen obyčejných a tuctových jako já, ale i krojovaných, kteří se tam scházeli a houfovali a činili nejspíš nějaké přípravy na večer. Zvláště se mi líbily mladé dívky v červených sukních a takových těch nabíraných vestičkách, které něžně svíraly jejich sotva rozpučenou hruď. Jenže nejsem folklorista, proto nevím, jak se ty jednotlivé části kroje plzeňského nazývají. Věděl byl to možná Viktor Stoilov, jenž dřív než se stal nakladatelem, byl folkloristou. A jistě by to věděl Rychlík Břetislav, který ví o folkloru všechno, i když nevím, zda také plzeňském, ten je přece jen trochu civilizovanější než ten jeho oblíbený divoký lid z horňáckých pastuch, který nabíral temperament ze semene turko-tatarských nájezdníků. To tady byl klid, nanejvýš nějaké mísení s Bavory a místními Němci, jejichž kroje se od těch českých ani přiliš nelišily. Ale to je jiné téma... Pozoroval jsem ty dívky jen opatrně, s úsilím nedat najevo přílišné zaujetí, aby se nepolekaly.

Různé vehikly osazené a tlačené strašidelně oblečenými mladíky a slečnami.

Venku se pomalu šeřilo a když už byla opravdu tma, začala hustota obyvatelstva stoupat a z různých stran se slévaly proudy, které, jak bylo zřejmé, měly namířeno na náměstí. V těch zástupech se vyskytovaly různé zjevy a výjevy, různé vehikly osazené a tlačené strašidelně oblečenými mladíky a slečnami, různě se tam kmitaly a pohybovaly bytosti na chůdách nebo poskakující na ocelových pérech či jen tak. Byly tam kreutury různě pomalované a vyparáděné, některé vyluzovaly zvuky na nástroje, jiné jen máchaly rukama. Převládali však pokojní občané, běžně oblečení a běžně se projevující. Přesto jakási slavnostnost a příjemná napjatost byla ve vzduchu i z nich samých cítit, ba myslím, že se dá říci, že se všichni těšili, co uvidí. Já také. Možná však na rozdíl ode mne všichni věděli, že si jdou poslechnout nový zvon. Jen já ne... Těšil jsem se však úplně stejně jako oni.

Ti pojali zahájení jako světelnou show s několika nejasnými motivy a...

Tohle jsem napsal v neděli a poslal to ještě z Plzně do redakce. V pondělí to vyšlo v novinách.

Odvažný muž na plzeňském laně

Plzeň se v sobotu stala „hlavním městem evropské kultury“. Aspoň tedy úředně. Druhým přiděleným je belgické město Mons, o kterém toho je v Evropě stejně známo jako o Plzni. To se může změnit. Nebo také ne.

Ceromoniální, tedy slavnostní, vstup do kulturního roku se konal v sobotu v podvečer na hlavním plzeňském náměstí Republiky. Povětrnostní podmínky odpovídaly středoevropské polovině ledna v době globálního oteplování, což znamená, že bylo - hnusně. Stále mžilo a nechutně záblo, takže člověk byl po hodině provlhlý a napůl nachlazený, což nelze přičítat organizátorům, ale stejně.

Ti pojali zahájení jako světelnou show s několika nejasnými motivy a nervyderoucím výjevem statečného provazochodce, který měl za úkol přejít vysoko nad hlavami publika skoro celé náměstí a vlézt pak z nějakého důvodu do kostelní věže.

Výkon to byl obdivuhodný. Člověk musel myslet na to, že za takového počasí nebude asi ocelové lano napjaté a zdvižené přes náměstí tou nejbezpečnější stezkou pro pěší. Statečný akrobat David Dimitri, pocházející ze známého novo-cirkusivého klanu, balancoval odhodlaně s bidlem navzdory počasí a nezřetelnému smyslu takové věci. Přestože se v jistých chvílích mohlo zdát, že je unavený a snad i váhá, zda má cenu pokračovat, došel až do samotného závěru. Cesta trvala dobrých dvacet minut, takže se lze obávat, že část obecenstva v polovině jeho výkonu mu již nevěnovala takovou pozornost, jakou by si zasloužil.

Ta se totiž rozptylovala na jiné vizuální atrakce, které byly dosažitelné také podle toho, kde kdo na naměstí stál. Nejatraktivnější mohl být tzv. videomapping, velmi oblíbená kratochvíle posledních let, spočívající v promítání barevných a často pohyblivých a tedy různé efekty vyvolávajících obrazců na fasády. Měšťanské domy plzeňského hlavního náměstí jsou k tomu velmi dobře použitelné, neboť stojí ve vyrovnaných řadách a leccos pamatují. Historie města byla však naznačena jen útržkovitě a poněkud chaoticky, což byl možná záměr. Přibližovaly ji projekční plátna, na nichž se zjevovaly některé události a osobnosti (čest dostali Josef Skupa, František Křižík, Jiří Trnka, Adolf Loos, Ladislav Sutnar a Miroslav Zikmund) z dějin Plzně, doprovázené hudbou šramlovitého charakteru. Vzhledem k častému výskytu Hurvínka, který nakonec i promluvil, lze soudit, že subverzivním záměrem bylo jaksi podat „obraz“ města jakoby v groteskní loutkovité podobě. Tomu by odpovídalo i zařazení úryvku ze slavného Jakešova projevu na Červeném Hrádku, který se nachází nedaleko Plzně. Přirovnání Jakeše k Hurvínkovi je však urážkou slavné loutky.

Hra, dejme tomu postmoderní, tedy eklaktická a poněkud zmatená, s různými symboly, šiframi a náznaky, ovládla brzy celé náměstí. Zatímco na obloze stále ještě pokračoval ve své osamělé pouti provazochodec, dole na zemi se, rozpoutalo sémantické peklo. Především se rozpohybovalo ocelové monstrum, obří loutka buď zbrojnoše, dle jiných výkladů anděla… Obojí interpretace je však možná: anděl i zbrojnoš, jsou bytosti z plzeňského znaku, stejně ovšem jako velbloud nebo chrt, kteří však bohužel přítomni nebyli. Loutka se různě kymácela, potácela, mávala hnáty a velkou ocelovou hlavou. Její, zdálo by se, bezmocná, gesta byla nejspíš směřována k věži kostela, k níž putoval provazochodec, ale kde se rovněž odehrávalo jakési podivné dění: loď chrámu sv. Bartoloměje začala totiž v jistou chvíli jakoby supět, z vikýřů se počalo čoudit, což by za jiných okolností, mohlo vyvolat paniku a hasiče. Naštěstí šlo pouze o čoudění virtuální, které nejspíš mělo znamenat, že se kostel přehřívá myšlenkově. V jistou chvíli se ze střechy začalo rovněž něco sypat, snad peří, takže to vypadalo, jako by se v kostele zametalo. To vše ovšem byla nejspíše příprava na ovládnutí chrámu andělem, který se zjevoval v různách podobách, také třeba jako onen omakaný andělíček z mříže plzeňského chrámu, jenž prý přináší dotekem štěstí.

Právě když unavený provazochodec docílil věže, anděl zřejmě kostel ovládl a začaly bít zvony. V tu chvíli si zajisté všichni oddechli, někteří také proto, že místo očekávaného a plzeňského rodáka Karla Gotta se na podiu objevil jiný velký Plzeňan Jiří Suchý. Nelze vyloučit, že někteří naopak smutně povzdechli. Nejvydatněji si však jistě vydechli pořadatelé, že už mají ten začátek za sebou.

Vymrzlý lid se pak u grogu či svařeného vína (jen skalní pivař by šel na plzeň) ještě dlouho mohl dohadovat, co to všechno znamenalo. Ale od toho je kultura, aby to nebylo tak jednoduché… Takže mnoho zdaru, Plzni!

Už odpoledne jsme měl v poště dopis...

Ale slibuji, že si předem zjistím, oč v ní půjde...

Tak takhle to dopadne, když přijede do Plzně blbec... Chtěl bych se nejen pana Novákovi, ale všem Plzeňanům omluvit a ubezpečit je, že si jejich města, natož jejich nového zvonu velmi vážím. Přes varování, jistě dobře míněné, pana Nováka se odvážím nějaké další plzeňské akce se zúčastnit, ale slibuji, že si předem zjistím, oč v ní půjde. Jestli tam třeba nezavěšují zase nějaký nový zvon.

Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

O Plzni též díly Plzeňské rybníky anebo Opice od von Maxe a Magický Raumplan aneb Loos v Plzni.