Za všechno mohou soudci. Na platy našich volených zástupců jsou navázány též platy soudců a státních zástupců. V okamžiku, kdy si politici platy sníží (případně jen zmrazí), sníží je i soudcům, ti se následně rozčílí a obrátí se na Ústavní soud. Brněnský tribunál jim pravidelně dává za pravdu a budí dojem, že bude-li soudce připraven o bagatelní část své mzdy, a to i v době, kdy podstatná část populace chudne, je ohrožena jeho nezávislost.
Poslanci jsou pak na základě soudních nálezů povinní soudcům odejmuté prostředky „vrátit“. Je to poněkud asociální pohled, avšak vrána vráně oči nevyklove, neboli soudce soudci nesebere ani korunku.
S touhle skutečností by měli poslanci ve sněmovně počítat jako s konstantou a nespoléhat se na zdravý rozum, nedej bože na hlas lidu. Soudci v téhle zemi stojí nade vším, i nad suverénem, kterým snad stále je parlament vzešlý z vůle lidu. Soudci jsou v naší zemi lidmi nedotknutelnými, ale to je na jinou úvahu.
Jediné správné řešení
Taškařice se zvyšováním platu poslanců, senátorů atd. nastává vždy, když končí období, ve kterém byli zmínění představitelé kráceni, či jejich platy byly zmrazeny. Tehdy se výše platů vlastně normalizuje a automaticky se řídí schváleným vzorečkem. Jenže tento přechod k normálu je nutně spojen se skokovým nominálním zvýšením platů.
Zaměstnanci pražských státních zastupitelství budou stávkovat, chtějí vyšší plat |
V současnosti to působí velmi bolestivě. Zatímco platy ve veřejné sféře se od prvního ledna dočkají paušálního zvýšení o 1400 korun, řadový poslanec si má polepšit o 14 tisíc.
Státní zaměstnanec, tedy obyčejný čičmunda, dostane čtrnáct stovek navíc, bez ohledu na to, je-li v první či čtvrté platové třídě. Naopak poslanci dostanou přidáno mnohem velkoryseji, většinou totiž nepobírají pouhopouhý základní plat, protože i ten nejneschopnější získá nějakou funkci. Vše, včetně odměn i náhrad, se indexuje, takže poslanečtí inkasisté se již těší. Většina občanů a tedy i voličů v tomto kroku nenalezne ani logiku, ani elementární spravedlnost, ba mnozí ani zdravý rozum.
Je to tak, v době, kdy se lidem sahá na důchody, kdy reálné příjmy jsou stále za minulými lety, kdy energie jsou pro část domácností nezaplatitelné a kdy počet žadatelů o příspěvek na bydlení setrvale roste, je to politická sebevražda.
Přes to všechno má pravdu Vít Rakušan, když se zvýšení poslaneckých platů zastává: „Na jakékoliv zvýšení platů politiků není nikdy dobrý čas. Novela je reakcí na rozhodnutí Ústavního soudu, který označil zmrazení platů soudců za nezákonné. Za mě je jediné správné řešení to, aby platy všech ústavních činitelů byly automaticky navázané na průměrnou mzdu. Aby si politici nerozhodovali o svých platech sami. Aby platy politiků reflektovaly to, jaké jsou platy lidí v Česku. A tímto krokem se k takovému automatu vracíme.“
Premiér přes tři sta tisíc, ministr dvě stě. Čeští politici by si mohli polepšit |
Pan místopředseda vlády odpověď serveru Novinky formuloval pregnantně, nicméně se tím „jen“ zařadil do zástupu politiků, kteří nám slibovali, že tentokrát už sahají na své a soudcovské platy opravdu, ale opravdu naposledy. A nezpochybňujme vůli pana Rakušana, on by s nimi jistě hýbat nechtěl. Jenže je tu opozice a do roka máme novou sněmovnu a jen bůh a svatý Václav vědí, co nám politici naslibují během kampaně.
„Vyžrat“ si svou kaši
Situace je jasná, na verdikt Ústavního soudu sněmovna reagovat musí a návrat k automatu je nejrozumnější. Jenže politici vládní koalice nechtějí prohrát volby a tak se k tomuto řešení zvedá odpor i ve vládních lavicích. Pokud se návrat k automatu povede, je klíčové, jak zareagují voliči, zvlášť bude-li opozice hlasitě zdůrazňovat disproporci v přístupu sněmovny k veřejným rozpočtům a k sobě samým.
Volič nechápe, že platy politiků jsou z hlediska celého rozpočtu nepatrnou položkou. Vidí konkrétní politiky a hodnotí je ze své perspektivy, navíc na něj působí výrazněji konkrétní částky. Jen málokdo z občanů dostane přidáno od prvního ledna 14 tisíc, aniž by byl zohledněn jeho pracovní výkon.
Tuhle kaši si vládní poslanci uvařili a budou si ji muset též „vyžrat“. Lze se však obávat toho, že příští sněmovna opět podlehne touze „snížit“ si na přechodnou dobu platy a tedy tím zároveň připraví i nějaký budoucí skokový nárůst, který bude extrémně nepopulární.
Měli bychom si přát, aby se poslanci už nikdy více nevrtali ve svých platech, avšak odolejte tomu pokušení, ukázat se jako solidární politik a určovat si sám, kolik dostanu.
V těchto debatách se také zřetelně vyjevuje, že ve skutečnosti nejsou poslanci hodnoceni za pracovitost, iniciativu či schopnosti, ale jen za to, že mají mandát. Přestože to jinak nejde, je to pro občany těžko pochopitelné a čím intenzivněji se kolem platů střečkuje, tím více zlé krve to vyvolává.
