Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Nečekám zásadní obrat, předpovídá expert na zahraniční politiku

Afghánistán

  6:00
PRAHA - Jakýkoli povolební zásadní a překvapivý obrat v zahraničněpolitických prioritách může být problémem, uvedl v rozhovoru pro LN expert na českou zahraniční politiku Vít Dostál z Asociace pro mezinárodní otázky.

Vít Dostál. foto: Vít Dostál.Reprofoto

LN Kritici české zahraniční politice vyčítají zejména její nejednotnost a roztříštěnost. Jak to vidíte vy?
Jako i v jiných politikách, i v zahraniční politice vstupují do vytváření priorit různí aktéři, kteří mají často rozdílné zájmy. Do roku 2004 byl primární zájmem hlavních politických stran vstup do Evropské unie, tedy dokončení integrace s euroatlantickým, politickým, hospodářským a bezpečnostním prostředím, třebaže míra nadšení ohledně tohoto kroku byla u jednotlivých politických stran různá. Po vstupu do EU se před českou zahraniční politikou otevřel svým způsobem nepopsaný list a česká politika nějakou dobu tápala nad tím, čím jej naplnit. Jasnou vizi začala realizovat až první a druhá Topolánkova vláda, přičemž na některé konkrétní plány (posilování zahraničních misí, radar) narazila u opozice. Navíc se začal projevovat i rozpor v rámci exekutivy mezi prezidentem a vládou, neboť část výkonu zahraniční politiky provádí hlava státu. Rozdílné priority v zahraniční politice samy o sobě neznamenají nějaký problém, ten nastává až když se při slabém mandátu vlády v Poslanecké sněmovně prosazují cíle, které nemají širší podporu, když dochází k náhlým a nečekaným změnám přístupů aktérů a když je zahraniční politika v zajetí domácích témat. Všechny tyto případy se v posledních letech objevily a jedná se o nové fenomény, které narušují kontinuitu, čitelnost a tím důvěryhodnost české zahraniční politiky.

Téma o plánech stran v zahraniční politice najdete ve středečním vydání deníku

LN Když loni během předsednictví padla vláda, hodně se mluvilo o pošramocené pověsti Česka. Jak je to s tou image nyní, jak na nás nahlížejí ostatní země?
Po českém předsednictví v Radě EU zůstane určitá pachuť, ale nelze jej vnímat paušálně jako neúspěch, který dává negativní konotaci k čemukoliv "českému" v Evropě nebo v Bruselu. Počet schválených legislativních aktů během předsednictví například poukazuje na efektivní zvládání evropských záležitostí v sektorové rovině mezi jednotlivými úředníky, a tento fakt rozhodně nezůstal bez povšimnutí. Špatné vysvědčení si však odnášejí české politické špičky, které svoji špatnou image v Evropě umocnily ještě tanečky kolem dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy. Nemysleme si ale, že problémy kolem českého předsednictví a ratifikace Lisabonskou smlouvy, jsou něčím, čím Evropa bude žít další desetiletí. Evropská unie představuje dynamický politický systém, ve kterém roli trouble makera (potížisty - pozn. red.) přebírají jiní – nyní Řecko, za pár měsíců třeba Belgie.

LN Existuje nějaký krok, který by mohl naši pověst u spojenců opět zhoršit? Čeho by se měla nová vláda vyvarovat na poli zahraniční politiky?
Jakýkoliv zásadní a překvapivý obrat v zahraničněpolitických prioritách může být problémem – po volbách i v dalších čtyřech letech. Podle vyjádření politiků a předvolebních preferencí by však v budoucí vládě neměl usednou nikdo, kdo si přeje zásadně překopat současnou zahraniční politiku. Ukotvení v NATO a EU tak zůstane základním stavebním kamenem při zahraničněpolitickém počínání i pro další vládu. Strany, které budou vybrány voliči do příští vlády, deklarují určité zahraničněpolitické cíle ve volebních programech a budou-li se jich držet, nebude nikdo z partnerů ČR zaskočen. Malým plusem turbulentního předsednictví, rezignace na umístění vojenských prvků protiraketové obrany, odkládání ratifikace Lisabonské smlouvy či odkládaného schválení zahraničních misí je, že zahraniční partneři jsou nuceni bedlivěji sledovat českou domácí debatu o zahraniční politice, aby dokázali podrobně predikovat její další vývoj.

LN Když sledujete zahraničněpolitické priority hlavních českých politických stran, v čem se dá nalézt shoda a v čem hlavní rozdíly?
Pomineme-li KSČM, která se ve svých prioritách vzhledem k ideologickému profilu zcela vymyká ostatním stranám, a která také pravděpodobně disponuje nejnižším koaličním potenciálem při sestavování příští vlády, můžeme nelézt několik rozdílů. Politické strany se různí například v otázce způsobu zapojení do zahraničních misí, především v Afghánistánu, což je ale běžná debata, která probíhá ve všech členských zemích NATO. V bezpečnostní oblasti se liší i přístup k protiraketovému deštníku, třebaže nový plán Obamovy administrativy nebude zdaleka vzbuzovat takové kontroverze. Třecí plochou zahraniční politiky bude bezesporu vztah s Ruskem a na to navazující oblosti, jako je budoucnost Východního partnerství, energetická politika, podpora lidských práv a transformační spolupráce v postsovětských zemích, politika otevřených dveří při rozšiřování NATO nebo míra zapojení Ruska do bezpečnostní architektury v euro-americké oblasti. Šíře zahraničněpolitických témat, které se určitým způsobem dotýkají Ruska, je v České republice skutečně pozoruhodná. Samozřejmě jsou i další rozpory – přístup k blízkovýchodnímu konfliktu nebo otázka vstupu Turecka do EU, nicméně u těch nelze čekat, že budou zásadně hýbat českou politickou scénou nebo že se stanou hlavními tématy v české zahraniční politice příštích let.

LN Co se může v české zahraniční politice změnit, když zde bude po volbách vládnout levicová vláda? A když pravicová?
Není pravděpodobné, že vznikne jednobarevná vláda levice nebo pravice. Do vlády se nejspíše zapojí i některá ze středových stran, což bude na zahraniční politice znát. Navíc pozice ministra zahraničí se většinou přenechává právě juniornímu koaličnímu partnerovi, což byl případ let 2002-2006 i 2007-2009 a zahraniční politika si tím uchovává určitou kontinuitu a vyváženost. Revoluce se tedy čekat nedá, nicméně právě v dříve zmíněných oblastech lze předpokládat určitý vývoj. Bude-li sestavovat vládu levice, změní se přístup k českému zapojení v misi ISAF nebo se může objevit odlišná politika vůči Rusku a post-sovětskému prostoru. Pravicová, či pravostředová vláda naopak bude pravděpodobně k vysílání vojáků do zahraničních misí vstřícnější a bude se snažit zachovat kurs vůči postsovětskému prostoru, který byl nastaven v roce 2006.