Básnířka se pak také stala v pražském literárním světě poměrně známou osobou díky pořádání takzvaných Literárních salonů ve svém vlastním bytě. Tyto večery autorských čtení se jí podařilo přenést i do pařížského prostředí, kde nyní působí jako lektorka na katedře slavistiky na Sorbonně. Kromě toho rovněž pod značkou Literární salon vydala šest básnických sbírek debutujících mladých českých autorů.
Po prvotině Modrá jablka přišla Tereza Riedlbauchová s knihami Podoba panny pláč (2002) a Velká biskupovská noc (2005). Třetí sbírce dominoval patos a erotično, básně doprovázely ilustrace Valentina Popova. Právě vydaná kniha Don Vítor si hraje a jiné básně obsahuje fotografický doprovod Evy da Silva Melo a také dvě básně s názvem Vzpomínka na Velkou biskupovskou noc: „Přišla jsem se poranit o tvé tělo...“
V nové sbírce tak autorka pokračuje či prohlubuje to, co už u ní známe. Jako by se pomalu, velmi pomalu sžívala se svým tělem a stejně tak s mužským protějškem, jako by podávala svědectví o putování od upjatosti k uvolněnosti: „V mém pokoji lze na vysoké skříni nahá/ nechat se sochat od sochaře,/ který tu není.“
K uvolněnosti však stále něco chybí, a tento „nedostatek“ se autorka pokouší překlenout teatrální pózou: „Můj muž na hrudi jezírko má/ v červeném víně spí volavka/ já, nahá, po kolena/ v jezírku chodím z červeného vína.“ To už je ale právě poznávací znamení básní Terezy Riedlbauchové. Její poetika může v někom rezonovat, jinému může připadat příliš strojená.
Nicméně skutečný problém při čtení veršů nové sbírky vzniká, když autorka začne vršit „poetické“ obrazy necitlivě na sebe, snad aby textu dodala na básnickosti. Tak je tomu třeba v Pařížských básních: „Žena se krajkovou košilkou/ dotýká balkónu/ do polotmy vyvěšuje černé chrchle.../ ...žena na talíř dáví/ růžové plíce/ nafouklého motýla.“
***
MINIRECENZE Don Vítor si hraje a jiné básně Tereza Riedlbauchová Fotografický doprovod Eva da Silva Melo. Vydalo nakladatelství Kniha Zlín, Zlín 2009. 64 strany.
