Když totiž mají čtrnáctiletí uvést, jakou vlastnost by měl mít jejich budoucí partner, většina na první místo napíše věrnost. „Svědčí to o potřebě stability a bezpečí,“ řekla LN Eliška Krmelová, zakladatelka programu Etické dílny.
Není divu, že děti rozpad rodinného zázemí trápí, podobné zkušenosti je ročně vystaveno zhruba patnáct tisíc nezletilých. Ročně u soudu skončí 26 tisíc manželství. Podle statistik se rozvádí téměř každý druhý pár. Soudy loni musely rozhodnout, kdo bude o dítě pečovat, ve více než 52 tisících případů, tedy i u nesezdaných párů. Školáci mají silnou potřebu o problémech v rodině hovořit. Doma však často narážejí na bariéru mlčení.
Na rodiče jsou přitom i přes jejich rozkoly velmi fixovaní. „Důležitost a klíčovou hodnotu rodiny si děti i dospívající velice dobře uvědomují. Když se bavíme o jejich vzorech, buď žádné nemají, nebo uvedou nejčastěji rodiče. Stále mají hlubokou vnitřní potřebu rodiny,“ dodává Krmelová.
Základem je podle ní ukázat dětem dvě věci: „Že rozvod rodičů není jejich vina a že musí o svých pocitech mluvit.“ Ti, kteří mají dlouhodobý deficit komunikace, se často uchylují právě k výše zmíněnému sarkasmu coby formě sebeobrany.
Za sarkasmem je bezradnost
Za rádoby humornou zahořklostí se podle dětské psycholožky z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Ilony Gillernové skrývá bezradnost.
„Hlavní potíž je v tom, že se o těchto věcech v rodinách nemluví. Děti nebývají těmi prvními, komu rodiče sdělí něco buď příznivého, nebo méně příznivého,“ vysvětluje. Podle Gillernové je nutné, aby se vztahová témata ve škole otevírala pravidelně. „Bylo by prospěšné řešit s žáky otázky typu proč se rodiče hádají před dětmi nebo proč rodiče liknavě sdělují špatné zprávy dětem. Oni si tyto otázky totiž přirozeně kladou,“ podotkla Gillernová.
A nejhorší scénář pro psychický vývoj dítěte je ten, že odpovědi dlouhodobě nedostává.
