Plynnou italštinou vypráví, že odjel ze své rodné země sám a nejprve zamířil do Alžírska. Tam to pro něj také nebylo jednoduché, protože neměl doklady. „Jeden muž mi našel práci, něco jsem vydělal, ale málo. S těmi penězi jsem odjel do Libye,“ popisuje mladý imigrant. V Alžírsku strávil tři měsíce, v Libyi pak devět.
Na Maltě pohřbili 24 obětí tragédie lodi s uprchlíky |
Když dorazil do Libye, svržený prezident Muammar Kaddáfí byl již mrtev a v zemi panoval chaos a ozbrojené střety byly téměř na denním pořádku. „Čtyři měsíce jsem pracoval u jednoho Libyjce, jen za jídlo a ubytování, pracoval jsem v továrně, kde se třídila vejce,“ vypráví uprchlík, zatímco sedíme v kavárně v centru Katánie.
Pak se ale nedůvěřivě zeptá: „A proč vlastně všechny ty věci chcete vědět?“ S vysvětlením, že novináře jeho příběh zajímá, vypadá vcelku spokojený. Českou republiku nezná, na papír chce ale napsat, jak se název země píše a prý si to vyhledá na internetu.
Vrací se zpátky ke své cestě a vypráví, že po několika měsících pobytu v Libyi ho zatkla policie a skončil ve vězení. „Příliš si na mě nedovolili, nezacházeli se mnou jako s ostatními. Pak mě pustili,“ říká. Následně si našel další práci, jeho šéf mu ale pak řekl, že mu nedá žádnou výplatu. Znal ale lidi, kteří organizovali odjezd lodí do Itálie. Takže to zařídil a dostal mladého Malijce na loď.
„Byl to spíš jen větší člun, v něm asi sto lidí. Moře jsem tehdy viděl poprvé v životě. Ale neměl jsem strach, po tom všem, co jsem předtím prožil,“ říká uprchlík. Vyjeli prý z Libye v šest hodin ráno, odpoledne je zahlédli Italové, přijela pro ně pobřežní stráž a v 11 hodin večer už byli v Agrigentu na Sicílii.
Pašeráci nás zamkli v podpalubí, říká uprchlík z potopené lodi |
Nyní žije v Katánii v táboře pro mladistvé běžence, loni dokončil školu a teď pomáhá v jedné z organizací ostatním uprchlíkům, kteří neumějí dobře italsky. Kromě francouzštiny a italštiny totiž umí ještě několik afrických řečí a dialektů.
Už při příjezdu získal povolení, že může vzhledem ke svému věku zůstat v Itálii na pět let, zbývá mu tedy ještě tři a půl roku. Co bude dál, to se prý pak uvidí. V Mali zůstala jeho sestra se čtyřmi dětmi a nemocná matka, se kterými si občas volá, ale ne často, protože je to drahé. „Chci ale zůstat v Itálii, mám tu mnoho přátel,“ uzavírá.
