Přestože lékaři asi vyhrají, je nutné většinu z nich přesvědčit, že stojí na špatné straně
Dnes je sice těžké předpovědět, jak dopadne jednání vlády s Lékařským odborovým klubem a Českou lékařskou komorou ohledně požadavku nemocničních lékařů. Bude to totální porážka, nebo porážka maskovaná jako kompromis? Asi to záleží na ČSSD, která lékaře skrytě a pokrytecky podporuje, ale současně se bojí o preference.
Vláda ovšem chybovala hned od počátku. Měla organizátorům a podporovatelům akce Děkujeme, odcházíme na rovinu říci: jsme ochotni jednat, ale napřed musíte bez jakýchkoli podmínek zrušit své vyděračské tažení. To neudělali a dostali se na šikmou plochu, z níž není úniku.
Je pravda, že vládě se nedostalo žádné výrazné veřejné podpory (výsledky průzkumů veřejného mínění nejsou žádná podpora). Ale na druhé straně: nemůže si za to tak trochu sama? Vládní postup proti České asociaci sester a paní Juráskové osobně je hanebný (nemohu se zbavit dojmu, že je do toho napřed nahecovali, a pak je nechali plavat) a zůstane hanebným i tehdy, pokud by se dr. Hegerovi podařilo dotlačit je k nějakému pokornému souhlasu. Jak mohou očekávat solidaritu, když za ni platí takhle? Bližní je jen nástroj k vydírání Jaká je ideologie protestujících nemocničních lékařů? Zhruba 4000 z 20 000 se rozhodlo dát výpovědi a odejít. Tento krok prý opravňuje jejich zoufalá situace. Pokud se bude realizovat, ohrozí na zdraví a životě možná statisíce lidí, mj. nedonošených a nově narozených dětí. Podstatnou součástí lékařských požadavků je zvýšení lékařských platů, které se u nemocničních lékařů s praxí pohybují sice mezi 40-50 tisíci Kč, ale jen za cenu četných přesčasů a služeb navíc (mladí lékaři jsou na tom ještě hůř). Tím klesá mj. i kvalita poskytované péče (na tom jistě něco je). Lékaři proto požadují zvýšení mezd na 1,5 až trojnásobek průměrného platu, a to bez přesčasů a služeb navíc.
Lékařská nemocniční péče je u nás prakticky monopolní a v rukou státu. Vzniká tlak na vládu: pokud neustoupíte, zaplatí to možná životem či zničeným zdravím spousta lidí. Zodpovědnost za to leží výlučně na vás.
Situace nemocničních lékařů je obtížná a nepříjemná. Platí to i o jiných odporech. Je velmi sporné, že by legitimovala metodu protestu, kterou se člověk jen stěží brání nazvat organizovaným terorismem. Zhruba čtyři tisíce lidí drží v šachu celou českou společnost a svou akci vydávají za „reformu“. Drtivá většina nemocničních lékařů je podporuje. Jak je možné, že lidé ve své většině vzdělaní a inteligentní necítí morální neúnosnost takového jednání?
Evropská (a tedy i česká) společnost stojí od počátku novověku na dvou pilířích: na nacionalismu (pro útlocitné říkám raději vlastenectví, protože ho považuji za veskrze pozitivní) a na víře (u nás v Evropě je to křesťanská víra). Vlastenectví stojí na pocitu sounáležitosti lidí jedné politicky organizované národní společnosti: jsou to bližní, které je třeba milovat. Víra znamená korektiv: bližním je i nepřítel (nacionalismus bez tohoto korektivu vede ke zrůdnostem jako nacismus nebo ruský komunismus). V dnešní Evropě, v říši multikulturality a politické korektnosti, není těžké prosadit surovou a bezohlednou akci, při níž bližní je jen nástroj k vydírání a vláda úhlavní nepřítel.
Máme v sobě pozůstatky mužické nátury Vzniká otázka, proč vydíraná vláda nemá žádnou zjevnou podporu. Doktor Engel prohlásil, že s 30procentní podporou je spokojen, s tím se dají vyhrát i volby. Ovšem za té podmínky, že k volbám přijde jen 50 procent voličů. U nás vznikly dvě petice, jedna na podporu lékařů, druhá proti. Obě podepsal zhruba stejný počet lidí. Souvisí to s tím, že veřejnost podceňuje vážnost situace, věc je jí fuk a že je pro mnoho lidí loajalita k vládě a priori nepřijatelná (páni mají dostat zahulit). Je mi líto, v tom jsou rezidua mužické nátury, kterou jsme všichni nasáli za desítky let ruské okupace. Chybí nám občanská hrdost, důstojnost a odvaha.
ČSSD považuje své oponenty za nepřátele, s nimiž je třeba zúčtovat: toto pojetí se u nás postupně prosazovalo od Klause přes Zemana po Paroubka (změny v ČSSD po Paroubkovi jsou nanejvýš kosmetické). Je to oboustranné, jistě. Strany vedou studenou občanskou válku a společný zájem, „zájem vlasti“, neexistuje (desetitisícový nárůst lékařských platů to rozhodně není).
Lékařské organizace tedy s největší pravděpodobností vyhrají. Slabá, ale mocná skupinka vyhlásila studenou válku společnosti a slaví úspěch. Je třeba vědět, že vyhrála bitvu, nikoli válku. Je nutné většinu z ní přesvědčit, že stojí na špatné straně, a dovést ji k účinné lítosti. Jde tu o civilizované a humánní poměry v České republice. Winston Churchil napsal: ve válce: rozhodnost; v porážce: vzdor; ve vítězství: velkorysost; v míru: dobrá vůle. Teď je na pořadu vzdor a rozhodnost.
***
Zhruba čtyři tisíce lidí drží v šachu celou českou společnost a svou akci vydávají za „reformu“. Drtivá většina nemocničních lékařů je podporuje. Jak je to možné?
O autorovi| e-mail: udalosti@bohumildolezal.cz BOHUMIL DOLEŽAL politolog
