O Michalu Pavlatovi (65) se říká, že je nejchytřejší český herec. A rozhovor s ním kdysi někdo popsal jako přecházení dálnice se svištícím provozem. Líp bych to neřekla. Provoz na stupni pět vypukne, hned co se setkáme: „Vítejte v pánské šatně Činoherního klubu. A nechtěla byste si zapnout diktafon a trochu se tu se mnou nejdřív projít?“ Coby ne. „Tak především si povšimněte, že tady visí můj portrét od akademického malíře Antonína Sládka. Visí tu, protože pod ním je stolek Ondřeje Vetchého, který za mnou jednou přišel a řek’: ,Ty seš můj táta Pavlatáta.‘ Tudíž jsem ho adoptoval. A když tady v Činoheráku potřebovali obsadit nějakou roli, Vetchý vždycky řekl: „To bude hrát táta!“ Takže táta sem chodil tak dlouho, až ho angažovali.
* A ty trenýrky nad Vetchého stolkem... Pan Vetchý chodí z divadla naostro?
Ty tu jaksi zapomněl. Nebo ne, hraje v nich v Panu Polštáři. Takže jsou firemní. Ale nezastavujte se, teď si, prosím, všimněte, že můj stolek je jediný vyzdobený suvenýry, což je pozůstatek minulého století, tady už to nikdo jiný nedělá. Zde například nepřehlédněte fotku pana expremiéra Zemana. Takhle krásně ožralého člověka jsem už dlouho neviděl. No tak už jsem se rozmluvil a můžete začít.
* Děkuji. Bolek Polívka o vás řekl, že jste jeden z nejlepších neznámých herců, které zná. Neměl byste se po takovém výroku nad sebou zamyslet?
Ale když mě zná valašský král, je to přece ještě docela dobrý, ne?
* Ptají se vás na úřadech, jak se jmenujete?
Velmi často. Miloš Kopecký říkával, že když přijde herec ve čtyřiceti na úřad a zeptají se ho, jak se jmenuje a pak ještě na povolání, měl by se na to hraní vykašlat. Tudíž já přesluhuju už pětadvacet let. Můj věhlas sice neroste, ale zase trávím konec kariéry v Činoherním klubu, což považuju za vítězství. Ale já si své vteřiny slávy užil už kdysi v Divadle E. F. Buriana. Tehdy jsem totiž natočil v rychlém sledu čtyři filmy, které sice upadly právem v zapomenutí, ale jeden z nich byl Bylo čtvrt a bude půl, o Václavu Neckářovi. Všechny songy nazpíval on, čímž mi zajistil možnost bohatých sexuálních aktivit. V divadle se tehdy říkávalo:Holky bušej na vrata, hraje Míša Pavlata. A byla to dokonce pravda.
* Je o hodně jiné být hercem dříve a nyní, tedy před a po sametu?
Tak to určitě. Požehnáním pro české divadlo byla šedesátá léta, to jsem ještě studoval na divadelní fakultě. Tehdy tam vzali například i Václava Havla nebo nynějšího biskupa Jiřího Paďoura, syna kulakova. A já si bláhově myslel, že to tak bude pořád. V době normalizace jsem už byl v divadle nešťastného plukovníka E. F. Buriana, kterému se přezdívalo Důl Emil, poněvadž bylo dvě patra pod zemí. Tehdejší dramaturgie se samozřejmě zaměřovala na to, co soudruzi nařídili, takže na českých jevištích bylo možná víc partyzánů než v celém Slovenském národním povstání. Mně v roce 1970 emigroval otec do Švýcarska, Jirkovi Ornestovi pak zase tátu zavřeli v souvislosti s Chartou. A tehdejší ředitel Větrovec nám sdělil, že jsou na něj velké tlaky, aby nás vyhodil. „Neudělám to, ale nebudete tady nic moc hrát.“ Abych pravdu řek’, jestli budu hrát partyzána, nebo ne, mi bylo dost jedno. A ve všech pražských divadlech vládl v období normalizace takový selankovitý biedermeier. Vysezené židle, kdo už jednou seděl na té židli, těžko s ním hýbali, nebyl žádný pohyb mezi jednotlivými soubory. To už teď rozhodně není.
* Za totality člověk hledal většinou radost jinde než v profesi. Vy ne?
Každý to řešil jinak. Já se věnoval hlavně pražským hospodám a vinárnám. A dotáh’ jsem to dost daleko. Kdybych byl bestie, řek’ bych, že to byl takový náš odboj. Ale nebylo to tak.
* Takže jste chlastal první ligu, jak říkával Mirek Topolánek?
No tak já už byl spíš v Bundeslize. Byl jsem v tom fakt dost dobrej. Měl jsem jedinej zájem – nevystřízlivět. Dnes, protože jsem už třináct let suchej, na to vzpomínám v klidu. Snad jenom toho ztracenýho času je mi líto. Ornest byl chytřejší. My sice hodně kalili spolu, ale on se přitom stačil naučit anglicky. Jednou, to vám musím vyprávět, jsme chlastali v Bratislavě proti Slovákům. Kapitánem našeho týmu byl Josef Větrovec, kapitánem Slováků Vlado Müller. Slováka nepřepiješ, to je hotová věc, já odpad’ už v prvním poločase. Větrovec tu borovičkovou smršť vydržel jen proto, že byl zocelený koncentrákem. Ale když jsem druhý den v jedenáct dopoledne viděl, jak u baru stojí oba kapitáni v čistých bílých košilích, oholení, voňaví – a pijou borovičku, povídám: Pane Müller, jak to můžete vydržet? – „Koľko vážiš?“ – Já s pohledem na Větrovce říkám: Šedesát osm kilo, ale to je číslovka, která se teď nesmí říkat, tak uvádím 69. – „Uvádzaj si, čo chceš. Ale keď nemáš sedemdesiat kilogramov, nemôžeš vôbec piť. Ja som neni opitý, som iba pod vplyvom alkoholu. A to som vždy, bo triezveho ma nedostanú.“ Já tu dobu nezlehčuju. Nebyly to jen veselé příhody. Nám bylo například jasné, že nejdřív budou vždycky hrát členové strany, potom členové Svazu divadelních umělců, což byli titíž, no a co zbyde, budem hrát my. Až s nástupem Gorbačova jsem hrál i role docela pěkné.
* Jak silné je to pokušení napít se, když nesmíte?
(chvíli mlčí) Teď už to těžké není. Podle mě se to nedá zvládnout bez řízení božího. Mě dovedlo k Anonymním alkoholikům, což je volné sdružení mužů a žen, kteří mají společnou touhu zastavit pití. Ale je spousta lidí, kteří toho taky chtěli nechat – a už nejsou mezi námi. Moji kolegové, vrstevníci, se kterými jsem chlastal. Anonymní alkoholiky si každý může najít například ve Zlatých stránkách. Kdyby tenhle rozhovor přiměl k rozhodnutí přestat pít jenom jednoho člověka, neseděli jsme tu zbytečně.
* Co dnes máte místo chlastu?
No přece euforii z toho, že nechlastám. To se člověku pak dokonce začne líbit. A je to o hodně levnější.
* Není vaše psaní fejetonů vlastně náhražka za pití?
Nene, já se pokoušel psát už v době, kdy jsem si potřebovat dát pár panáků, aby mě něco napadlo. A měl jsem pak hrůzu, že mi to bez pití nepůjde. Teda ne že by mi to šlo. Já píšu těžce a dlouho. A učím se od zkušených. Pavel Šafr, který býval i v Lidovkách, mi řekl: „Vy se musíte zbavit těch svých divadelních návyků. Podívejte se, první sloupec čte sto procent lidí, druhý sloupec už jenom šedesát a na pointu se nedostane skoro nikdo. Takže vy musíte začít: Romeo a Julie zahynuli v hrobce. To musíte dát úplně na začátek, ne na konec.“ To mě trochu vyděsilo, ale pamatuju si to. Druhý můj učitel byl Jirka Hanák. „Vyškrtám ti z toho plevelná slova,“ řekl, seškrtal mi to z třiceti řádků na dvanáct, a když jsem to zase dopsal, udělal to ještě třikrát. Na čtvrtý pokus to teprve bylo ono. A potom Ludvík Vaculík. Pan Hájek, co je teď na Hradě u pana prezidenta, napsal kdysi o Vaculíkovi do novin asi čtyřicet řádek a Vaculík mu odpověděl v pár větách: „Tady se Hájek mýlí, toto nenastudoval, tady má pravdu – a vzápětí to popírá. Ten člověk to nepsal snad ani dva dny.“ Nesmím se brát zase tak vážně, ale dokud svůj článek neznám nazpaměť, nedám ho z ruky.
* Připadáte si jako Karel Čapek, když vidíte své jméno v novinách?
To rozhodně ne. Jako Míša Pavlata, který má v novinách článek, a pořád je to pro něj neuvěřitelné. Jednou ve středu, kdy jsem míval v Lidovkách pravidelně fejeton, vidím chlapa, jak sedí s novinami na lavičce v parku. Četl si vzadu právě Poslední slovo. Tady by se už mohl pousmát – á, směje se, tak to je dobrý. Pozoroval jsem ho, četl poctivě, dochechtal se a hodil noviny do koše. Což mi přišlo škoda. Tak jsem je vytáhl, že je nechám na lavičce a nějaký důchodce si to ještě přečte. Podívám se... Ten blbec četl včerejší vydání, fejeton Ludvíka Vaculíka!
* Jste také jeden z našich nejlepších dabérů, prý jste přemluvil už víc než 4500 postav...
Možná už pět a půl tisíce. Ale rekordman nejsem.
* Je pravda, že přemlouvání amerických filmů jezdí kontrolovat experti z USA?
Samozřejmě. Takové komické situace jsem zažil nejednou. Přijede americký expert, vycení na vás sto zubů ve dvou řadách a řekne, že na tuhle roli animovaného komára Joea má u nich copyright Jackie Wilson, který to dělá čtyřicet let, takže se musíte trefit do jeho témbru hlasu. A pak vám s vážnou tváří přes tlumočníka sdělí životopis postavy. Je to solidní komár, má tři komářata. Mezi díly 37 a 156 prožije milostný román se svou sekretářkou, to naruší rodinné vazby, v důsledku čehož propadne pití. Prodělá protialkoholní léčení a ve 199. dílu je z něj zase komár, jak se patří. Pije Jack Daniel’s a fandí Grasshoppers. Jenže teď rok a půl dabing nedělám vůbec, a to na základě jedné své věty.
* Povídejte...
Totiž kdybyste se mě zeptala, jaký jsem Hamlet, řeknu vám, že průměrný. Ale v českém dabingu si to rozdám s kýmkoli a málokdy prohraju. Jenže mi najednou začali dávat potupné role. A ještě vymysleli něco, čemu se říká„nabírání dialogů“. Přijdete udělat tři díly nějakého roztočeného seriálu, dají vám nepatrný honorář, vy si pomyslíte, kvůli prachům se nezblázním, uděláte to a chcete odejít. Ale oni řeknou: „Pozor, ještě jsou tady takový vyzobávky.“ Cože?„No vždyť jste to podepsal – nabírání dialogů.“ Takže jsem ještě musel udělat taxikáře, co jel okolo, recepčního, který řekne: „Máte pokoj číslo sedm.“ Tak na tohle je mě škoda. Děti, povídám, já jsem jeden z nejlepších hlasů na trhu. Jestli to nevíte, nemáte v branži co dělat. A taková holčička řekne: „Tak ta neďalajtaaa. Herců je plná kněhaaa.“ – O tom ale nebudete rozhodovat vy, že. Kdo to tady šéfuje? – „Tááátaaa.“ Čímž skončila moje dabingová kariéra.
* Jeden z vašich bratrů, Josef Pavlata, byl po dvě funkční období senátorem za ODS. Mají herectví a politika něco společného, jak se říká?
Rozhodně se i v politice dá uhrát hodně. To, co předvádí třeba borec Berlusconi, je přece dokonalá show. Miloš Zeman byl skvělý herec. Oblíkl se za tajemníka Pláteníka z Okresu na severu – a všichni hned věděli, že to s nimi myslí dobře. Jinak by ale českým politikům prospělo prodělat nejdřív aspoň hlasové školení.
* Pojďme to trošku víc probrat.
Ten první pocit lidí z politiků je důležitý. Petr Nárožný jednou předpověděl, že Klaus bude mít v Ostravě problémy. Že do Ostravy měl místo něj jet Stráský v dokonale nepadnoucím tesilovém obleku, vystoupit z vlaku, nikoli z auta, neoholenej – a říct: „Chlapi, dejte si startku. Ani jsem se nestačil oholit, ale vy jste taky neoholený, pojďte s náma do toho.“ Jenže když tam přijede pan profesor Klaus v autě, které v Karviné nikdy neviděli, v šatech a v kravatě – a první, co z něj vypadne, bude „diskontní sazba“, poženou ho kahanama. Mimochodem, zrovna prezident Klaus nemá nejpříjemnější hlas ze všech. Ale po pravdě řečeno, u něj mě zajímá spíš to, co říká, protože se většinou neplete. Teď jsem zřejmě naštval půlku národa. Český národ je rozdělený, každý má svého Václava. A když se vede spor, který z Václavů je lepší, já vždycky řeknu: Prosím tě, jestli je můj Václav ješitnej, co by potom musel být ten tvůj Václav?
* Co třeba Miroslav Kalousek?
Mluvili jsme o tom americkém expertovi na castingu. Tak kdyby se daboval v Americe natočený kreslený film o současné české vládě, největší zájem bude o part Kalouska. Protože o něm si mnozí myslí, že je satan. A on jim to nerozmlouvá, dobře ví, že satan je druhá nejmocnější bytost hned po Bohu. Taky si, prosím, povšimněte, že všechny mezinárodní herecké ceny se vždycky dostávají za role darebáků, čímž to nechci o něm tvrdit. Ale pozor – politika je těžké zaměstnání a Miroslav Kalousek pro ně má veškeré dispozice. Včetně té určité... nečistoty, která k tomu povolání patří. Navíc je to vtipný chlap.
* Radek John?
Tak to jsou rozpláclé pražské vokály, to musí dělat někdo z Prahy. A pana premiéra Nečase zase nějaký Moravák. Velký oříšek bude Bárta, na něj se bude hledat hlas těžko. Napadá mě jenom Jiřina Bohdalová, když zvládla Křemílka.
* Kdysi jste začínal v divadle v Nuslích u Oldřicha Nového. Jaké na něj máte vzpomínky?
A víte, že Oldřich Nový hrál výtečně i v tomto divadle, v Landovského Hodinovém hoteliérovi? Však dole je jeho fotografie. Když si na něj vzpomenu, vybaví se mi jeho džentlmenství. Byli dva lidé, kteří celou tu naši bundičkovou a texaskovou generaci ovlivnili, co se týče společenského chování. Kdykoli vstoupil do místnosti Svatopluk Beneš nebo Oldřich Nový, rázem jsme pouštěli ženu do dveří, vstávali, když vešla, zkrátka chovali se způsobně.
* Měl Oldřich Nový nějaké speciální zvyky?
Zásadně říkal nám mladším příjmením. Jednou mě volá inspicient o pauze, že mám jít k panu šéfovi. Přijal mě ve své šatně, přes kostým měl župan, kouřil vonnou Abadii a pil malou sklenku koňaku „pro jiskru do oka“. (skvěle napodobuje jeho hlas) Mistře, já si nejsem ničeho vědom, snad byl ten výstup v pořádku... – „Ale ovšem, jako vždy. Jenže viděl jsem vás, Pavlato, jak jdete na jeviště. A vy jste pustil dva pány ze sboru do dveří jako první. To mi tady nezavádějte, tyhle móresy. Jste tu angažován jako sólista, takže budete do dveří chodit první.“ Mně bylo jednadvacet let a dal jsem přednost dvěma padesátiletým sboristům. Taky si vzpomínám, že mi dával rady do života. Opustila mě tenkrát dívka, byl jsem velice smutný. „Pavlato, co vám je?“ – Opustila mě dívka. On povídá: „Milý příteli Pavlato. Možnosti jsou dvě. Vezměte si ji. To potěší každou ženu. Anebo, a to se vám časem bude líbit víc, přesedněte, chlapče, na jinou motorku a uhánějte!“
* Váš otec v sedmdesátém roce uháněl do Švýcarska, sám, bez rodiny. Měl jste mu to tehdy za zlé?
Mám takovou vzpomínku: Přijel jsem domů do Podkrkonoší, bylo mi čtyřiadvacet, táta se prý šel projít za sokolovnu. Tak jdu za ním. Najednou vidím na vzdálenost tak pět set metrů, že otec stojí v zatáčce silnice, s někým se hádá, divoce gestikuluje. Byl tam přitom sám. Zkrátka se asi potřeboval vykřičet. On byl velmi dobrý úředník, vzdělaný člověk, mluvil francouzsky, anglicky, německy, rusky, částečně i maďarsky. Ale do strany by nikdy nešel, tak dělal prodavače v drogerii, nudil se a užíral svou zbytečností. Potom přišli v ‘68. na jaře z Jablonexu, že by tam mohl pracovat. Vypadalo to, že jeho znalostí konečně někdo využije. Když dorazili Rusové, už se neozvali. A tak v sedmdesátém roce odjel na desetidenní devizový příslib do Švýcarska. Viděli jsme se pak až po Chartě.
* Po Chartě a zřejmě i díky Chartě…
Já nikdy nebudu Chartě dost vděčný, protože především kvůli jejímu tlaku musela vláda začít plnit Helsinské dohody, včetně tzv. třetího koše, kde byl i zákon o scelování rodin. Pamatoval jsem si tátu jako naštvaného tlustého postaršího chlapa. Ale když jsem pak na letišti v Klotenu vystoupil z letadla, stál tam čtyřicetiletý, dobře vypadající muž. Tak ho ten režim narovnal. Teprve Švýcar mu poklepal na rameno a řekl: Chlape, jsi dobrej. Revoluce se bohužel nedožil. Ale máme ještě maminku, je jí 89 let. Máme ji moc rádi. A taky dokud má člověk mámu, má pořád pocit, že je ještě mladej kluk.
* Které období vašeho života bylo šťastné pro vás?
Určitě ta šedesátá léta. A pak asi to, co prožívám teď, což je zvláštní. Stáří – a mně je pětašedesát, tak už o tom můžu mluvit – má obrovskou výhodu v tom, že člověk vlastně už vůbec nic nemusí. Už nemusí dokazovat svému okolí, že něco umí. Protože pokud to nestih’ doteď, už to nedohoní. Nemusí nic dokazovat ani sám sobě. Už zkrátka můžu minout jakýkoli plot bez pokušení ho přeskočit.
* Nemrzí vás někdy, že nemáte děti? Že tu nenecháte své geny?
Moje žena, která mi bohužel zemřela před rokem a půl, po nějakém zákroku děti mít nemohla. Ale mně to nikdy nevadilo, já bych asi nebyl dobrý otec, jako jsem nebyl ani moc dobrý partner. Myslel jsem si, že musím dělat kariéru. Dneska je mi líto, že jsem nebyl víc doma. Na svou ženu pořád vzpomínám. Byla krásná, jmenovala se Eva Svobodová a byli jsme spolu sedmatřicet let, šest měsíců, jednadvacet dní a devět hodin. Asi bych byl mizernej otec, ale vím, že bych byl výbornej dědeček. To už bohužel nebudu, tak jsem aspoň strejda. A umínil jsem si, že budu měnit závěť. Na to se opravdu těším. Náš děda k stáru taky pořád měnil závěť. My byli tři kluci, a jak ho některý z nás naštval, řekl: „Tobě nic nedám, všechno dostanou bráchové.“ Měnit závěť, to je poslední radost starců. .
***
MicHAL PAVLATA . Dětství prožil ve vesnici Zásada u Jablonce nad Nisou. Otec byl úředník, maminka poštovní doručovatelka. . Ještě při studiu na DAMU účinkoval v Hudebním divadle v Nuslích. . Působil pak v Kladně a Mladé Boleslavi, v pražských divadlech E. F. Buriana, ABC; od roku 1994 je v Činoherním klubu. . Hrál v řadě filmů (například Žert, Upír z Feratu), je excelentní dabér. . Psal texty pro skupinu Rangers, ze svých fejetonů (především pro Lidové noviny) vydal už dvě knihy. Učí na DAMU. . Jeho bratr, exsenátor Josef Pavlata, je ředitelem divadla Gong ve Vysočanech.
