Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Nejde hrát majstrštyk bez Mistra

Česko

Divadelní úterý: Bulgakovův Mistr jako neškodný kňoural, kam zmizela ČSSR a návrat starých časů

Vladimír Morávek měl v Huse na provázku blízko k tomu, aby stvořil jeden ze svých životních majstrštyků: setkání jeho imaginace s Bulgakovovou imaginací v magickém světě Mistra a Markétky vykazovalo znaky takové práce. Bohužel však zůstalo jen u (ná)znaků, celek, jakkoli impozantní, zůstal genialitě předlohy dost dlužen. Nejvýznamnějším posunem je tu objev Markétčiny druhé tváře, jejího skrytého „anima“: éterická Andrea Buršová, zprvu milující a nezkrotná divoženka, hraje po přestávce i Ježíše Krista. Herečka odvádí obě polohy přesvědčivě už proto, že má na Ješuovu odzbrojující misi lásky „zaděláno“ předchozím děním – úprava mj. akcentuje na Wolandově pekelném plese Markétčino takřka feministicky motivované odpuštění viny pro trápící se matku (Frída). Určitým problémem u takto „kristovské“ Markétky je ovšem schematické ochuzení o temný rozměr, v románu není jen andělem lásky, ale i andělem pomsty, již s gustem vykonává nad katy jejího milého – literárními sluhy režimu.

Hůře je s Mistrem. Vím, ruští Faustové, Puškinem počínaje, jsou pasivní, nerozhodní, bolestínští, apatičtí, spíš Oblomovové než titáni – Hamlet je proti nim muž činu. Vše za ně musí „odřít“ někdo jiný – u Bulgakova jurodivá Markétka, oproti Goethovi hrdinka takřka akční, peklem zmlazená, jež tu přebírá faustovskou roli a je ochotna pro záchranu své lásky upsat se ďáblu. Zvláště když pekelník paradoxně v ateistické a amorální Moskvě koná jakýsi partyzánský výsadek dobra, jež zlem trestá ještě horší zlo a tím vysvobozuje duši ze zajetí hmoty: ďábel tu de facto důsledně naplňuje goethovský výměr „chtíc konat zlo, vždy dobro vykoná“. Jenže režisér jako by tlustě podtrhl pouze Mistrovu vnější pasivitu, v románu vyvažovanou bystrým úsudkem, hlubokou kontemplativností i závěrečným aktem odpuštění Pilátovi (u Morávka tak není druhý nejvýznamnější příběh románu dovršen, což klade neodbytnou otázku, proč je tedy tak nápadně – dokonce s přemístěním diváků z hlediště na jeviště – exponován). Morávek udělil Mistrovým replikám pro spád inscenace vražedný, ospalý temporytmus, jímž Mistr somnambulně nakazí i do té doby agilní Markétku. I z ní jako by ďábelský Woland musel dokonce i její nejvlastnější poslání, záchranu Mistra, dolovat jak z chlupaté deky, takřka jí to napovídat. Zatímco u Bulgakova od první chvíle nepochybujeme, že Mistr je geniální, byť dočasně zlomený spisovatel, u Morávka je to jen neškodný, neprávem hospitalizovaný kňoural. V téhle konstelaci pak těžko uvěřit, že by krásná Markétka pro tak nemastného neslaného nekňubu byla ochotná podniknout všechny ty eskapády, včetně nádherného magického letu nad Moskvou. Kdyby nehrál Michal Dalecký zároveň i Piláta a nevystřihl přesnou zkratkou jeho autoritativnost, pochyby i prokletí, vedlo by to k povrchnímu soudu, že chyba je v herci. Pilátem Dalecký dokazuje, že přesvědčivě hrát umí, má-li ovšem co.

Škoda nedotažené šance Je to škoda tím větší, že dlouho jsem neviděl tak nadějně, prostorově i hudebně velkoryse rozehranou i vyklenutou inscenaci, jíž se daří jaksi alchymisticky vydestilovat ryzího ducha předlohy. Snový „létací“ závěr s mizejícími, smrtí se konečně osvobodivšími se milenci, jako by byl metaforou Goethova gnostického paradoxu: „zemři, by ses zrodil“. Skvělá je i degenerovaná spisovatelská societa (Robert Mikluš, Ivana Hloužková, Vladimír Hauser, Pavel Zatloukal), dříve narozeným připomínající spíše než Moskvu tuzemskou líheň servility zvanou Dobříš. Závažnou kreaci – od prorežimního veršotepce až po prozřevšího historika – předvádí i Ondřej Jiráček jako Bezprizornyj. Morávek se tentokrát ukázněně drží základních kontur příběhu, znamenitě rozehraje i part pekelné svity, vedené mrazivým Wolandem Jana Kolaříka. Atmosférotvorná i významotvorná je i hudba (Mario Buzzi, citáty z Gounoda), úderně rytmizující jakoby filmově stříhané sekvence od Patriarchových rybníků přes obludný „masolit“, blázinec a zpět, bravurně zvládá prostor i scénografie a přesně volené groteskní kostýmy, pracující s principem surreálného zmnožení reality. Jenže celý ten majstrštyk postrádá ústřední svorník, Mistra…

P. S.: Píšu to z první premiéry 12. listopadu. Nevylučuji (ba tajně v to doufám), že do konce listopadu, kdy se opus představí v Praze, něco z mých výhrad vyvane a že některé omyly, jež se zdají být systémové, se ukážou být „reformovatelné“.

Michail Bulgakov: Maestro a Markétka

Režie: Vladimír Morávek, Úprava: V. Morávek a J. Kovalčuk Překlad: Alena Morávková Scéna: Miloš Zimula Husa na provázku Brno, premiéra 12. 11.

O autorovi| VLADIMÍR JUST, Autor je teatrolog

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...