Básník a překladatel Josef Palivec (1886-1975) zůstal věrný svým postojům jak v době protektorátu, tak po únoru 1948. Nacisté ho obviňovali ze spolupráce s komunisty, komunisté zase ze spolupráce s imperialisty. Josef Palivec se v zimě 1944 vracel s Františkem Halasem z návštěvy dalšího přítele spisovatele Karla Nového v motolské nemocnici. Halas se naštěstí s Palivcem rozloučil před domem - ihned jak Josef Palivec vešel, zatkli ho tři gestapáci.
Byl tehdy mimo jiné obviněn z toho, že „zorganizoval velezrádné spojení s Londýnem“, že je „komunista“ a „jiné komunisty přivedl do nekomunistické revoluční skupiny“. To vše proto, že Josef Palivec pracoval celou válku v odboji a také jej finančně podporoval -a demokratické skupiny cítily potřebu protinacistický odpor sjednotit, tedy domluvit se i s komunisty.
Josef Palivec tenkrát na sebe vzal i verše napsané komunistou Františkem Halasem k Benešovu výročí: „Ta-ta-ta-tááá, nebudem ti víti věnce./ Ta!-ta!-ta!-ta! Poženeme odtud Němce.“
V roce 1949 byl zatčen opět, ovšem již představiteli komunistické moci. O dva roky později si vyslechl rozsudek: dvacet let, peněžitý trest 50 000 korun, konfiskace celého jmění a ztráta čestných práv občanských. Viněn byl mimo jiné z toho, že se spolčil „s jinými osobami a vešel v přímý styk s cizí mocí v úmyslu pokusiti se zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení nebo společenskou nebo hospodářskou soustavu republiky“.
Nejprve obviněn nacisty ze spolčování s komunisty, komunisty pak obviněn ze styku s imperialisty. Patrně jako „dík“ za válečnou odbojovou činnost.
I po druhém zatčení se Josef Palivec zachoval nevšedně: „Když jsem... jakožto svědek v procesu s Miladou Horákovou odmítal zatížit své přátele, byl jsem rychle vyveden na chodbu, kde mi můj referent, v gruntu ne zlý, navlékl americká pouta s nevrlými slovy:,Tak jste se zase obětoval.‘ Netušil, jak mě ta mrazivá výtka v tu chvíli zahřála.“ Poezie demobilizovala Josef Palivec však během války nemlčel ani jako básník. Vznikl Pečetní prsten (1941) i Naslouchání (1942): „Obě básně jsou součástí mého odboje.“ Rovněž poezie mu potom při komunistické štvanici byla přičtena k tíži.
Taky básník Ivan Skála v článku Logická cesta ke zradě píše: „V době nacistické okupace vychází Palivcův,Pečetní prsten‘. Čteme v něm takové verše: Tam stojí o jantar, tma nor, tma omnivora, mour marna bourá tvar, spí zahloubaná hora.
Nebo: Když usnul miliduch, tu bují do nestvůrna tma vlhká od chaluh, tma palachu a pluch a nemluvného chmurna...
To jsou ukázky poezie, která byla dokonce později zcela vážně vydávána za vynikající jinotajné dílo odbojové poezie.
Tato,poezie‘ měla jen jeden smysl: odvádět od skutečnosti, demobilizovat bojové síly odporu proti fašistickému vetřelci... Při těchto citátech se nám objeví před očima onen obraz šíleného SS-manna, hrajícího na troskách hořícího města Straussovy valčíky.“
Novořečí nešetřil ani Karel Dvořák:,Čí touha rouhavá až k mému srdci sáhla?‘ ptá se v jedné své básni Josef Palivec. Čí touha? Touha Hejdů, Horákových, Přeučilů, touha fabrikantů, kapitalistů, imperialistů. Josef Palivec si na svou básnickou otázku tehda odpověděl na jiném místě:,Má touho, nechoď spát, já musím rozhoupat své nejvnitřnější sklony.‘ A rozhoupal...“ Jsem postrkován v čase Manželka Josefa Palivce Helena Čapková, sestra bratří Čapků, napsala v souvislosti se zatčením svého muže v roce 1949 dva dopisy Martě Gottwaldové. Účinnost měl ale až dopis dvaačtyřiceti spisovatelů, který byl zaslán Antonínu Zápotockému v říjnu 1953. Trest byl snížen na polovinu, na deset let.
Vedle Alberta Pražáka, Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína, Františka Langra, Vítězslava Nezvala či Jana Wericha dopis podepsal i Vašek Káňa, autor „proslulé“ hry Parta brusiče Karhana. V souvislosti s jinou neblaze proslulou hrou 50. let - Pařeništěm Emila Františka Buriana - ale Zdeněk Bláha napsal, že ukazuje „politický krach, v němž skončili různí ti K. Teigové a Palivcové“.
Josef Palivec byl vězněn v Praze, v Plzni-Borech, Mírově a Ilavě. V dopise z 18. října 1953 píše své manželce: „Pozdravuj, prosím tě, ode mne kde koho, probírám si v duchu, koho všeho (a všechno) jsem míval a mám dosud od srdce rád. Opravdu nešťasten jsem jen tehdy, když si uvědomuju, že jsem bez přičinění své vůle a tak mechanicky postrkován v čase, který není můj, kupředu jako minutová ručička na ciferníku silou, proti které nic nezmohu.“ Ale ani v důsledku desetiletého žaláře nezatrpkl: „Znáš mě od dřívějška, že jsem si vždycky vážil poctivého přesvědčení, a každého, ať to byl Petr nebo Pavel, nejeden můj přítel byl komunista, a v tom jsem se nezměnil.“ Josef Palivec přitom doplatil na komunisty hned dvakrát - za války nepřímo, po roce 1948 už se soudruzi sami zasadili.
Pokaždé ale Josef Palivec vyšel z tohoto setkání nepošpiněn. A na dovršení všeho: v roce 1969 byl rehabilitován, o dva roky později byl osvobozující rozsudek zase zrušen... Kolik lidí dnes osud Josefa Palivce zná? A komunisté pořád sedí v parlamentu...
***
Josef Palivec doplatil na komunisty hned dvakrát - za války nepřímo, po roce 1948 už se soudruzi sami zasadili. Pokaždé ale vyšel nepošpiněn. Kolik lidí dnes jeho osud zná? A komunisté pořád sedí v parlamentu...
Dobové dokumenty a reakce okolí Byl čas přišitých hvězd Mařenek zmařených rozkopaných dětí/ Z loňského pláče smích bez konce huby jsou František Halas, z básně A co básník, 1946 Smrti se nebojím, trpěla jsem již v životě těžce a mnoho, avšak mám v sobě jedinou a jistě přirozenou touhu prospět, pokud to jen mé slabé síly dovolí, svému muži. Helena Palivcová-Čapková v dopisu Martě Gottwaldové z 30. ledna 1950 Člověk se otřese hlubokým vnitřním záchvěvem, jestliže kdokoli z těchto padlých zrádců vysloví slovo „naše“ republika. Ti lidé nemají vlast, nemají domov, nemají na ně právo, jsou psanci v pravém slova smyslu. Jarmila Glazarová: Nad procesem, Rudé právo, 11. června 1950 Obviněný, ač pochází z proletářského prostředí, stal se během doby svého působení od roku 1918 až do únorových událostí 1948 jako bývalý diplomatický úředník nejprve ve Švýcarsku, později ve Francii a konečně na ministerstvu zahraničních věcí v Praze oddaným spřežencem kapitalistické třídy, do které se sám počítal. JUDr. Jaroslav Novák v rozsudku z 18. dubna 1951 My, podepsaní čeští spisovatelé, dovolujeme si Vás požádat o udělení milosti Josefu Palivci, básníku, který si odpykává dlouholetý trest na Mírově. Jeho vysoký věk, zdravotní stav a básnická hodnota nás osměluje k této lidské prosbě. Nedočkal by se ve svém věku konce svého trestu a zahynul by ve vězení. Jeho žena, sestra bratří Čapků, je už umořena hořem. Dopis 42 spisovatelů prezidentu Antonínu Zápotockému, 17. října 1953 Nehořím, blikám. Mívám-li závratě, dostávám dobrou radu pít tak dvě deci červeného vína denně po obědě. Usmívám se v duchu, kdepak já a dvě deci. Po deset let jsem se procházíval na dvorečkách bez stromoví, aby byl rozhled. Pobýt teď, kdy jsem na svobodě, nějaký měsíc venku? Nemám kde ani zač. Moje příroda jsou hřbitovy, mám je při ruce. Josef Palivec v dopise Marii Majerové z 1. června 1963
