V pražském Mánesu je tento víkend naposledy otevřená výstava malíře Jiřího Načeradského. Pro loňského sedmdesátníka má návrat do Mánesa téměř symbolický význam, vždyť v roce 1967 měl v tehdejší Galerii mladých v Mánesu svou první samostatnou expozici. Tento fakt ovšem určitě neznamená, že by se dílo tohoto aktivního umělce uzavíralo, naopak expozice je důkazem jeho stálé invence a pracovitosti.
Jiří Načeradský šel vždycky proti proudu, aniž by o to usiloval. Nebyla to nikdy schválnost ani snaha na sebe upozorňovat za každou cenu, byl to jeho přirozený postoj. V polovině šedesátých let patřil k těm, kteří v reakci na převládající abstrakci všeho druhu přišli s novou figurací. Došlo tak k oživení výtvarné scény, na které abstrakce v té době spěla až k akademické vyčerpanosti.
Načeradský brzy zaujal odborníky i širší veřejnost obrazy ze sportovního prostředí. Vycházel v nich z fotografií, proslavil se tehdy motivy běžců, běžkyň, cyklistů či fotbalistů. Tyto rozměrné a velmi dynamické kompozice mají několik významových vrstev. Někdo v nich může hledat okouzlení sportem, ale najde v nich spíš určitou nadsázku, s tou ostatně malíř přistupuje k jakékoliv tématice. Vyčteme z nich i lehkou ironii, s níž pohlíží na uštvané sportovce. A ukrývá se v nich samozřejmě zobecňující a značně kritický pohled na společnost. Jako bychom byli v nějakém pracovním táboře, někam se pořád ženeme, až se za námi nakonec zaklapne víko rakve.
Okouzlen stroji Po určité době se Načeradský nabažil figurálních motivů a okouzlily ho stroje. Měl v tom směru u nás na co navazovat. A sice na civilismus Skupiny 42, hlavně na Františka Grosse nebo Ladislava Zívra. Jeho stroje se však stávají podivnými monstry, která nám evidentně nijak nepomáhají. Spíš na nás číhají, aby nás mohla zničit a sešrotovat. Další důležitou inspirací se Jiřímu Načeradskému staly komiksy. Zřejmě ho na nich upoutala jejich bezprostřednost a přirozenost, schopnost vyjádřit děje, se kterými se každý den setkáváme a které jsou samozřejmou součástí našeho života. Ve svých obrazech totiž také zaznamenává určité situace a příběhy, které přetaví do své typické řeči jednoduchých a výrazných znaků, jimž však jistě porozumíme.
Z Načeradského malby vyzařuje neskrývaná a někdy dost drsná erotika, se kterou nakládá vtipně a uvolněně. Opět v ní spojuje vážné zamyšlení s odlehčeným ztvárněním tématu, které poutá umělce odjakživa a které nabývá v malbě, sochařství, literatuře, divadle či filmu nekonečně proměnlivých podob. Jeho kypré Venuše a vyschlé Kudlanky nepřestávají bavit i provokovat.
Výstava v Mánesu po poměrně krátké době tedy znovu v Praze představuje dílo malíře, který se v podstatě stal již žijícím klasikem. Přitom si ho však v závěru osmdesátých let vybrali mladí umělci, kteří se vraceli k malbě, jako osobnost, k níž vzhlíželi s obdivem a s níž toužili vystavovat. Expozice zahrnuje asi padesát velkých olejů a už tímto svým rozsahem naznačuje Načeradského až neuvěřitelnou pracovitost. Představuje totiž hlavně obrazy z minulého roku. Je až neuvěřitelné, že tak monumentální dílo mohlo vzniknout v tak krátké době.
Je také namístě zmínit, že Jiří Načeradský začíná v rozporu s běžnou představou o umělci každý den až nezvykle brzy. V časných ranních hodinách odchází do ateliéru, kde vznikají každý den četné kresby. Z nich se zase odvíjejí obrazy nebo nyní dokonce barevné litografie. Výstava sice nyní končí, ale ve středu 3. února v 19 hodin se v pražském Museu Kampa uskuteční beseda s umělcem. Pro případnou diskusi s Jiřím Načeradským je zhlédnutí výstavy v Mánesu zvlášť potřebné.
Jiří Načeradský: Obrazy Výstavní síň Mánes, Masarykovo nábřeží 1, Praha, do 31. 1. 2010, denně od 10 do 18 hodin
