Když se někdejší pracovník britských tajných služeb David John Moore Cornwell rozhodl věnovat spisovatelské kariéře, učinil patrně nejlepší rozhodnutí svého života. Tímdruhým byla volba působivého pseudonymu John le Carré: napsal pod ním přes dvě desítky špionážních románů a nejpozději po třetím z nich s názvem Špión, který přišel z chladu, se stal mezinárodní hvězdou. Podobným úspěchem jako kniha z roku 1963 byl film natočený podle ní o dva roky později. Dosud poslední filmovou adaptací některého z leCarrého románů byl snímek Jeden musí z kola ven z roku 2011. Režisér Tomas Alfredson tehdy odvážně a s úspěchem použil předlohu z roku 1974, tedy román ze světa, který už dávno neexistuje.
William Dafoe a Philip Seymour Hoffman.
Předloha filmu Nejhledanější muž je o poznání současnější: John le Carré ji publikoval v roce 2008. Mimochodem tedy ve věku úctyhodných 77 let. Odehrává se v době, která stále ještě pokračuje: za války proti teroru vyhlášené americkým prezidentem Georgem Bushem. Dějištěm je Hamburk, město, které, jak se ve filmu praví, odedávna vítalo příchozí z celého světa. Až v poslední době jsme se začali bát, že nám někteří z nich chtějí ublížit, a někteří také skutečně chtějí – ví hlavní hrdina, už trochu unavený a skeptický šéf malé tajné protiteroristické jednotky Günther Bachmann. V jeho hledáčku je doktor Abdullah, bohatý a kultivovaný muž, který stojí v čele vlivné dobročinné organizace. Bachmann o něm ví téměř vše a co neví, to tuší: že totiž tento vesměs dobrý muž kdesi v hloubi duše ukrývá křivdu, která ho nutí jistou část finančních toků směrovat na podporu radikálních islamistů.
Bachmann potřebuje důkaz – amá svou představu o tom, jak jej získat i jak s ním naložit. Je přesvědčen, že lepší než protivníka zničit je získat jej na svou stranu a dostat se jeho prostřednictvím k větší rybě. "Na mřenku chytíte barakudu, na barakudu žraloka," tvrdí. Jeho metody ani tak nejsou nejčistší, alespoň cíl (i ten dílčí, týkající se jednotlivce) je snad humánní. Tento přístup však nesdílejí jiné složky bojující na stejném hřišti: radikální německý vyšetřovatel Mohr a americká přidělenkyně Sullivanová. Jejich preferovanou metodou je každého sebeméně podezřelého zatknout a internovat, de facto sprovodit ze světa.
K čemu je všechna ta spoušť
Mřenkou, návnadou pro větší ryby, je mladý nelegální přistěhovalec z Čečenska Issa Karpov, syn ruského důstojníka a Čečenky. Ten se za pomoci mladé idealistické právničky Annabel snaží kontaktovat bankéře Tommyho Bruea. Tommyho otec zřejmě pral peníze pro Issova ruského otce. Oba otcové jsou již po smrti – Issa má od toho svého závěť, podle níž má v Tommyho bance uloženu astronomickou částku. Kdyby se o takových penězích v rukou oddaného muslima Issy dozvěděl dr. Abdullah, jistě by věděl, jak s nimi naložit, ví Bachmann. Návnada je na světě.
Robin Wright a Philip Seymour Hoffman.
Tato poměrně komplikovaná konstrukce (na hraně uvěřitelnosti) je teprve začátkem sledu událostí, během něhož jsou bolestně prověřovány Bachmannovy zásady. Hranice dobra a zla se stírají a složitě budovaný plán se může v každém okamžiku zhroutit jako příslovečný domeček z karet. Vedle hry na špiony se tu ovšem pojednává také o trochu hlubších věcech: zřetelný je důraz na vztah mezi generacemi, otci a syny, odcházejícími a nastupujícími. Posmutněle dojatý pohled na mladé lidi zaplétané do špíny, kterou jim po sobě jejich předchůdci zanechali, se vine celým snímkem.
Philip Seymour Hoffman ztvárnil svého hrdinu skvostně a přesně: je to osamělý bojovník za trochu zvláštní ideály, které kromě něj sdílí jen pár spřízněných duší. Pro jedny je moc špinavý, pro druhé příliš měkký. Humanisticky naladěný špion ze staré školy, který si doma na klavír přehrává Bachovy fugy, táže se občas "k čemu je všechna ta spoušť, co po sobě necháváme", a když vidí, jak v baru muž fackuje ženu, rázně ho skolí. (Tato scénka je samozřejmě v Hoffmanově podání dost úsměvná.)
Výraznými protihráčkami jsou Hoffmanovi Rachel McAdamsová jako mladá právnička Annabel Richterová a Robin Wrightová coby šéfka amerických operací v Hamburku. McAdamsová spolehlivě naplňuje požadavek ztvárnit nevinnou, naivní a zároveň úpornou aktivistku: divákovi se musí svírat srdce při představě, že by tomuhle stvoření chtěl někdo ublížit. Robin Wrightová zase dokázala dát své postavě tvrdé americké vyjednavačky potřebné fasety, nezbytné k patřičnému vyznění celého snímku.
Režisér Anton Corbijn je muž širokého talentu: fotograf a tvůrce hudebních videoklipů zúročil i v Nejhledanějším muži svůj cit pro kompozici záběrů a spojení obrazu s hudbou. Do kulis podzimního Hamburku zasadil kompaktní dílo s jednotnou, temnou a posmutnělou náladou a zároveň velkým tahem na branku.
Nejhledanější mužVB, USA, Německo 2014 Režie: Anton Corbijn Hrají: Philip Seymour Hoffman, Rachel McAdamsová, Robin Wrightová a další Premiéra 4. 9. |
Dá-li se něco Nejhledanějšímu muži vyčíst, pak je to vedle poněkud překombinované postavy Issy Karpova jisté zmatení, které do snímku vnáší použitý jazyk. Totiž už trochu archaický princip "všichni bílí mluví po našem", to jest anglicky. Pro českého diváka tak může být ze začátku trochu problém pochopit a přijmout fakt, že anglicky mluvící Bachmann a jeho spolupracovníci jsou Němci, zvlášť když se v příběhu vyskytují také stejně hovořící Američané. Je to však vada, přes niž se lze nakonec přenést. V poslední třetině snímku vygraduje napětí takovým stylem, že přemýšlet o podobných detailech vskutku není čas. A závěrečná možnost posedět ještě aspoň chvíli s Philipem Seymourem Hoffmanem možná přišpendlí do sedadel i notorické titulkové vstavače.
