Gerhardt Bubník nazval svou letos vydanou knihu pamětí Život mezi paragrafy. Nejde ale jen o to, že už přes půl století pracuje jako advokát a rozhodce, slovo paragraf totiž označuje i jednu krasobruslařskou figuru. A v tomto sportu doktor Bubník strávil svůj druhý život – jako závodník, rozhodčí i funkcionář Světové bruslařské unie (ISU). Gerhardt Bubník patří mezi nejrespektovanější právníky v Česku a ani po osmdesátce nepřestává komentovat aktuální dění. To prokázal i v rozhovoru pro LN – kritizuje v něm ty advokáty, kteří kvůli vidině tučných zisků zapomínají na etická pravidla své profese, například střet zájmů.
LN: Pane doktore, máte za sebou téměř 60 let v advokacii. Kolik času jí ještě věnujete?
Když mi bylo pětasedmdesát, říkal jsem si, že bych měl pomalu skončit. Rezignoval jsem na funkci ve vedení Světové bruslařské unie (ISU), byť jsem slíbil, že rozdělané věci dokončím, včetně vleklé dopingové kauzy rychlobruslařky Pechsteinové. V Praze jsem nechtěl brát nové případy a říkal jsem si, že během roku dvou svou praxi ukončím. To se ale vůbec nepodařilo. Už přes padesát let jsem stále aktivním rozhodcem v Praze a přes dvacet let v Lausanne. Navíc dobrou polovinu svého času jsem věnoval práci na kauze Pechsteinová, kterou jsme loni v létě vítězně ukončili u německého Nejvyššího soudu.
PRÁVO I BRUSLENÍ ■ Dvaaosmdesátiletý Gerhardt Bubník v advokacii působí od konce 50. let, advokátem je od roku 1963. Působí jako společník pražské advokátní kanceláře Bubník Myslil & Partners.Absolvoval pražskou právnickou fakultu, roku 1969 získal na Harvardově univerzitě titul LL.M. ■ Kromě advokacie se dlouhodobě věnuje také rozhodčímu řízení, jako rozhodce působí v Praze, Vídni, Paříži, Lausanne či Curychu. ■ V mládí reprezentoval Československo v krasobruslení, po ukončení kariéry působil jako funkcionář a rozhodčí, včetně olympijských her a mistrovství světa. Řadu let působil ve vedení Mezinárodní bruslařské unie (ISU), byl také jejím právním poradcem. Věnoval se sportovnímu právu, zvláště pravidlům proti dopingu. Působil i jako předseda rozhodčí komise Českého olympijského výboru. Emigrovat mě nenapadlo nikdy. Prožil jsem v Praze celý život a přes všechny těžkosti se považuji za dítě štěstěny. |
Pak jsem začal více pracovat doma na počítači přes internet, do kanceláře jsem chodil tak dvakrát do týdne. To bylo docela rozumné, ale teď v posledních týdnech, kdy už mi táhne na třiaosmdesát, mám nechtěně práce nad hlavu, od nevidím do nevidím, včetně sobot a nedělí. Celý týden jsem psal jeden rozhodčí nález. Sice šlo o prkotinu, ale skutkově i právně složitou. Neumím odbýt ani malou věc, abych neriskoval zrušení rozhodčího nálezu. A sice neberu nové klienty, ale mám široké příbuzenstvo a řadu blízkých přátel. Ti všichni potřebují řešit nějaké právní záležitosti. Poslední měsíc jsem opravdu vytížený na sto procent.
LN: Ještě vás to baví?
Mě to vždy bavilo, neumím lelkovat, sedět doma. Přes den jsem zvyklý pracovat. Ale v tomto věku už hůř snáším stres, nechci udělat chybu.
LN: Pracovali až do pozdních let i vaši kolegové a přátelé z advokacie? Je to životní poslání?
Asi ano. Můj kolega z kanceláře Stanislav Myslil je ještě o pět let starší a také je stále aktivní, do práce chodí jednou až dvakrát týdně, neumí bez toho být. Ze starší generace všichni pracovali, dokud jim to zdraví dovolilo.
LN: V pamětech píšete o tom, že když jste byl jako koncipient na praxi u advokáta Jaroslava Nováka v Lipníku nad Bečvou, ubytoval vás ve svém domě jako člena své rodiny. Mohlo by se to stát i dnes?
Měl jsem to štěstí, že jsem dělal koncipienta ještě v době, kdy dožívala generace předválečných advokátů. Tehdy bylo samozřejmé, že advokát koncipienta vychovával. Nejen školitel, ale i jiní advokáti se mnou debatovali a poučovali mne. Za mnohé vděčím doktoru Jiřímu Heyerovi z pražské Advokátní poradny č. 1. Bylo mu přes sedmdesát, už nechodil k soudu, ale vypracovával náročné posudky a rešerše s ty se mnou probíral. Bohužel mám dojem, že tyto časy jsou pryč. Zejména ve velkých advokátních kancelářích koncipienti vychováváni opravdu nejsou. Tlačí se na rentabilitu, koncipienti dělají přípravné a pomocné práce, ale nepodílí se na řešení případů. A je to vidět, zejména na zkouškách z trestního práva, které ve velkých kancelářích nikdo nedělá. My jsme byli vychováváni univerzálně, dělalo se všecko, trestní právo byla běžná součást každodenní práce. I když jsem se mu pak už nevěnoval, byl jsem po zkouškách schopen být obhájcem.
LN: Je to tím, že v advokacii vítězí byznys?
Bohužel to je globální trend, který se rozlil i do svobodných povolání – z lékařů a bohužel i advokátů se stali podnikatelé. Není to dobře, ale jsem realista, svět se zkrátka změnil. Heslem dnešní doby je profit za každou cenu.
LN: V posledních letech jste kritizoval problematiku střetu zájmů, hlavně v souvislosti s pražským rozhodčím soudem. Jde o jedno z etických pravidel, na která se už nedbá?
Naprosto. To je nešvar, který postihuje nejen rozhodčí řízení, ale také advokacii. Určitá část advokátů dává přednost dobrému honoráři za zastupování v určité kauze i přesto, že tam je nebo hrozí konflikt zájmů. V minulosti třeba advokát zastupoval protistranu nebo se jinak angažoval v té věci. Přitom ve všech etických kodexech je ustanovení, že konflikt zájmů nemusí být skutečný, evidentní, ale stačí, když okolnosti vyvolávají důvodné pochybnosti, že by mohlo jít o střet zájmů. Už to by mělo vést k tomu, aby se člověk vzdal své pozice, tedy odmítl zastoupení nebo funkci rozhodce.
  |
Jenže u nás se to vykládá velmi zúženě – pokud jsem vnitřně přesvědčen, že střet zájmů nemám, je to v pořádku. A když třetí osoby mají přesto pochybnosti, je to jejich problém a na to není třeba brát ohledy. To je nesprávné, protože to vyvolává nedůvěru, a to nejen k té dotyčné osobě, ale k celé instituci, tedy k advokacii či k rozhodčímu řízení.
LN: Vadí vám tedy, že lidé z vedení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR aktivně zastupují strany ve velkých arbitrážích před tímto soudem?
Velmi mi to vadí. Někteří právníci tvrdí, že není žádný problém být členem předsednictva, či dokonce místopředsedou rozhodčího soudu a současně právním zástupcem stran v řízeních před ním (místopředsedou tohoto soudu je advokát Radek Pokorný, který před tímto soudem mimo jiné zastupoval firmu Škoda Transportation proti Českým drahám – pozn. red.). S tím ale nesouhlasím. Člen předsednictva může stokrát říkat, že na kauzu nemá žádný vliv, ale to přece nestačí. Ta pozice člena předsednictva a zejména místopředsedy má váhu a může mít dopad na rozhodce, že pokud v řízení vystupuje takový funkcionář soudu jako advokát jedné ze stran, přikládají mu větší váhu, byť třeba neúmyslně.
Názory:KOVÁŘOVÁ: Zneužití obstrukcí, námitek či omluv? Prevít nikdy nebude advokátem |
Nebo ještě hůře, že si to s ním rozhodci nebudou chtít rozházet, protože místopředseda soudu může v budoucnu rozhodovat, koho jmenuje za rozhodce nebo předsedu senátu v nějakém velkém sporu.
Zkrátka si myslím, že mezi těmi dvěma pozicemi je konflikt. Přes dvacet let jsem rozhodcem u sportovního tribunálu CAS v Lausanne a tam bylo v roce 2010 do řádu zařazeno pravidlo, že kdo je zapsán na listině rozhodců, nesmí být nikdy právním zástupcem strany před CAS.
LN: Aktivní advokáti by tedy neměli být ve vedení rozhodčího soudu?
Já nejdu tak daleko jako CAS. Neříkám, že zapsaní rozhodci nesmějí zastupovat před rozhodčím soudem, ale dovozuji z toho, že je-li někdo ve vedoucí funkci rozhodčího soudu, neměl by vystupovat jako právní zástupce strany. Vždyť nikdo ty lidi nenutí, aby seděli ve vedení té instituce. Člověk se musí rozhodnout, zda dá přednost prestiži, nebo vydělávání honorářů.
LN: Nakolik vás střety zájmů omezovaly ve vaší praxi?
V posledních letech se mi stalo čtyřikrát, že jsem nepřijal funkci rozhodce – dvakrát v Praze, dvakrát v Lausanne. Přitom mohu s plnou odpovědností říci, že ani v jednom případě jsem konflikt zájmů neměl. Byly tam ale okolnosti, které mohly vzbuzovat určité pochybnosti, třeba že jsem se v minulosti znal s příbuzným jedné strany. Raději jsem se ale funkce vzdal, než abych riskoval zrušení rozhodčího nálezu.
A v jednom případě jsem se u pražského rozhodčího soudu vzdal funkce předsedy senátu ve sledovaném sporu, kde šlo o miliardy korun. Zjistil jsem, že jeden z rozhodců nemá pro spor potřebnou kvalifikaci, což by jistě bylo důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. On ale odmítl odstoupit, takže jsem dobrovolně rezignoval já, přestože jsem žádný střet zájmů neměl. Vzdal jsem se tím i odměny mnoha milionů korun, která by mi náležela. Nestálo mi to za tu ostudu, kdyby se to provalilo. Ono to nakonec prošlo, nález nikdo nenapadl. Ale u mě to neprošlo. (usmívá se)
LN: Koncem šedesátých let jste studoval na Harvardu a zažil jste vysokou obtížnost přípravy studentů práv. Oproti tomu na českých fakultách stále stačí nabiflovat se látku jednou za semestr. Nakolik se to pak odráží v práci těch absolventů?
Díky Harvardu jsem už v 70. a 80. letech získal pověst, že mám k věcem trochu jiný přístup. Kolegové mé rady oceňovali, ale zároveň docházelo ke konfliktům. Dodnes to tak je. Oni přicházejí pro radu, ale nepřipravení! Dopředu si nevytyčí problémy, které je třeba řešit, nezjistí si potřebné skutkové okolnosti, nenastudují si literaturu a judikaturu. Mnozí čeští právníci nejsou zvyklí myslet, analyzovat a argumentovat, berou to trochu polopaticky. Může to být dáno tím, jak tu vypadá studium práv.
LN: V čem je ten hlavní rozdíl?
Standard absolventů právnických fakult je dnes nepochybně vyšší, než byl za mých dob. Zvýšila se obtížnost přijímacích zkoušek a studenti mají možnost vyjet do zahraničí, což je obohatí o jiný přístup k právu. Není to ale tak dobré, jak by mohlo a mělo být. Přednášky jsou založeny na pasivní účasti a zkoušky, včetně státnic, jsou stále ústní, což kritizuji nejvíce. Odříkání několika otázek nijak neprověří schopnost myslet a argumentovat, hodnotí se jen to, jak se to student nabifloval. Navíc je to subjektivní, jako býval v krasobruslení hodnocen „umělecký dojem“. (směje se)
KŘÍSTEK: Znalci nejsou horší ani lepší než advokáti |
Na Harvardu to bylo úplně jiné. Zkoušky jsou písemné a je to celodenní dřina. Profesor do několikastránkového zadání zakóduje problémy, které se během semestru řešily na přednáškách – to jsou ale spíše diskuse a těžiště studia je doma. Výsledek zkoušky odvisí od toho, zda jste ty problémy odhalili a jak jste je odůvodnili. Nemusíte s nikým souhlasit, ale musí to být dobře podložené argumenty a znalostmi.
LN: Nakolik tam studijní výsledky ovlivňují kariérní vyhlídky?
V zimě 1968 jsem na Harvardu zažil studentské bouře jako určitý dozvuk událostí na Sorbonně. Studenti si stěžovali, že jsou pod extrémním tlakem, že nespí a jen studují od rána do noci. Na konci každého ročníku se totiž zveřejnilo pořadí studentů podle výsledků zkoušek. To pořadí pak mělo vliv na vaši budoucí kariéru. Dodnes to tak v určité podobě platí. Tento systém vede k extrémní soutěživosti, mnozí studenti se z přetížení zhroutili, výjimkou nebyly ani sebevraždy. Jako zahraniční studenti jsme toho nebyli úplně ušetřeni, ale nezávisela na tom naše kariéra. Pracoval jsem ovšem jen do jedenácti, pak jsem šel spát. Ale žádný z mých amerických spolužáků nikdy neskončil před druhou hodinou.
LN: Nakolik vám titul z Harvardu pomohl získávat klienty?
Ten titul jsem až do roku 1990 neužíval, deset let mi jej odmítali nostrifikovat. Ale samozřejmě se o tom vědělo, už v 70. a 80. letech jsem měl řadu klientů ze zahraničí. V zahraničích seznamech advokátů jsem byl uveden, že dělám zahraniční obchod, ovládám jazyky a mám titul z Harvardu. Doporučovalo mě i britské i americké velvyslanectví v Praze.
Ale nepomáhalo mi to k mimořádným výdělkům, protože k advokátům tehdy přišel jen zlomek peněz, které pro sdružení advokátů vydělali. Daleko lépe na tom byli řezníci, zelináři, taxikáři, číšníci… Kradli, šmelili a brali i čtyřikrát víc než já.
LN: To se asi hodně změnilo po roce 1989.
To ano, pak se mi ten titul vyplatil i finančně. Díky své specializaci jsem si mohl dovolit dost vysoké sazby. Zájem investorů byl v 90. letech obrovský a advokátů, kteří by to uměli a ovládali dobře jazyky, bylo málo. Pracoval jsem pro řadu zahraničních firem, například pro Philip Morris při privatizaci tabákové továrny v Kutné Hoře.
Tehdy jsme přemýšleli, zda kancelář nerozšířit. Expandovat jsme ale nechtěli, protože bychom museli nejprve vychovat koncipienty a nemohli bychom tak intenzivně dělat svou práci. Řekl bych, že jsme se s doktorem Myslilem tehdy dobře rozhodli. Dobře jsme odhadli, že dalších deset let zvládneme poptávku sami uspokojit. A za těch deset let se tu usídlily velké mezinárodní kanceláře, kterým bychom stejně nemohli konkurovat.
LN: Ve své kariéře jste se zabýval hlavně civilním právem s mezinárodním prvkem. Ve své knize líčíte některé příběhy, které jsou opravdu zajímavé – letecké havárie, únosy dětí nebo dobrodružnou „loupež“ uměleckých děl českých sklářů v USA. Která ta kauza se vám nejvíce zaryla do paměti?
Nikdy nezapomenu na případ, kdy mi při pokusu o únos dítěte zavraždili klienta. To bylo něco úděsného, s tím se civilní právník nesetká a nikdy vás na to nikdo nepřipraví. To mě poznamenalo hodně. Nejsem žádný panikář, ale tehdy jsem měl důvodné obavy o život, protože mi na chodbě soudu lidé z matčiny strany vyhrožovali. Říkali mi, abych si dal pozor, abych nedopadl jako můj klient. Na tuto kauzu nikdy nezapomenu. Začal jsem mít blízký vztah k prarodičům toho chlapce, o kterého se stále soudně bojovalo. Dlouho mne i po skončení věci jednou či dvakrát za rok s chlapcem navštěvovali, zejména aby se pochlubili jeho vysvědčeními. Naposledy to bylo, když s vyznamenáním absolvoval konzervatoř. Západoněmecká policie nakonec po několika letech zjistila, že pachatel únosu a vrah byl skutečně najat přímo matkou dítěte. Tato kauza byla nejsilnější z lidského hlediska.
Z profesionálního hlediska stále vzpomínám na vítězství v největší arbitráži ve Vídni o sto milionů dolarů, což bylo tehdy před více než 30 lety desetkrát více než dnes. Nechci se chlubit, ale jsem tam hrdý na jeden okamžik. Já a tři další kolegové našeho mezinárodního týmu jsme dva roky dřeli, ale přesto jsme tápali a neměli jistotu, že v této nesmírně složité arbitráži uspějeme. A potom mě uprostřed noci napadla jedna spásná myšlenka, díky které se to otočilo a my jsme vyhráli. Když si na to vzpomenu, tak je to takový hřejivý pocit, že se to tehdy povedlo. (usmívá se)
LN: Vždy vás ty nejlepší myšlenky napadaly v noci?
Celý život špatně spím a těch bezesných nocí bylo hodně. Vždy jsem se těm myšlenkám spíš snažil uniknout, poslouchal jsem zprávy v rádiu. Pracoval jsem hlavně ve dne. Nikdy jsem nedělal moc konceptů, ale dny a týdny jsem o případech ve dne v noci přemýšlel, pak jsem vzal diktafon a spatra jsem text nadiktoval. Takto ostatně vznikla i ta moje kniha. Stále v noci dávám dohromady argumentace, ale že by se najednou objevil nějaký zázračný nový argument, to se mi opravdu stalo asi jen jednou. (usmívá se)
LN: Přestože jste přes půlku života strávil za války nebo za komunismu, hodně jste cestoval. Máte „druhou rodinu“ v Norsku, studoval jste v USA, jako rozhodčí jste jezdil na krasobruslařské závody do ciziny. Nenapadlo vás někdy emigrovat? Ani v roce 1968, kdy jste byl na Harvardu a sledoval, jak Československo obsazují tanky?
Emigrovat mě nenapadlo nikdy, to říkám naprosto otevřeně. To samé řekl i Václav Havel, který byl také v roce 1968 delší dobu v Americe. On ji přitom obdivoval daleko více než já. Nešlo ani tak o Československo, ale o Prahu. Prožil jsem tu celý život a přes všechny těžkosti se považuji za dítě štěstěny, že jsem vždycky všechno ustál a měl jsem spokojený osobní život a zajímavý pracovní život.
Křest memoárů. Gerhardt Bubník letos v červnu v sídle České advokátní komory pokřtil knihu svých pamětí Život mezi paragrafy.
Do Prahy jsem zamilovaný a nikdy mě to nepřešlo. Pořád po ní můžu hodiny chodit a obdivovat malostranské a staroměstské uličky, Kampu nebo Nový Svět… Vždy když jedu tramvají devítkou z Anděla do práce na Národní třídu, podívám se nahoru na Hrad. Navíc jsem měl už od dětství v Praze několik velmi blízkých přátel a jako nejmladší syn jsem se staral o maminku až do jejích devadesáti let.
Nechtěl jsem emigrovat ani do Norska, když jsem se tam znovu ocitl v roce 1949, ve čtrnácti letech, rok po Únoru. Uvažovalo se, zda mě nečeká lepší budoucnost na Západě, a norští „rodiče“ si mne chtěli ponechat. Ale pro mě to vůbec nepřipadalo v úvahu, to pouto bylo příliš silné.
