V noci na 21. srpna 1968 kapitán Eduard Vorobjov převedl svou motostřeleckou rotu přes československé hranice a rozbil v lesích u Domažlic vojenské ležení. Po téměř třiadvaceti letech se vrátil, aby se stal absolutně posledním sovětským vojákem, který naše území opustil. Jako generál.
* LN Jaké pokyny "shora" jste dostával?
Když mne jmenovali velitelem Střední skupiny vojsk, přijal mne prezident Michail Gorbačov. Už vůbec nehovořil o bojové přípravě, ale spíš o chování vojáků. Chtěl, abychom neprovokovali obyvatele Československa. Poslal mne velet vojsku, které stojí de facto na hranici se západním nepřítelem, a říkal mi, abychom se hlavně chovali slušně. Bylo jasné, že se něco chystá.
* LN Nastaly prudké změny v chování z naší strany po listopadu 1989?
Ochlazení. I mezi mými vojáky vládlo napětí. Hlavně v novinách na nás útočili. Vytvořil jsem speciální skupinu, a jak nás někdo z něčeho obvinil, snažil jsem se to vyjasnit. Jednou jsme pozvali novináře do našeho vojenského městečka. Přijelo jich obrovské množství. Nejdřív byli takoví opatrní, ale pak s námi v klidu popili čaj. Nakonec jsme měli skvělé vztahy. Především s komisí, kterou vedl Michael Kocáb. Byli v ní i dost agresivní lidé, kteří neustále hledali sklady chemických zbraní či jiné nebezpečné věci. Měli takové kruté výrazy ve tvářích.
* LN Mrzelo vás, že musíte odejít?
Ne. Byl to přirozený, spravedlivý proces, ke kterému dalo pokyn naše politické vedení. Řeklo, že vstup vojsk do Československa v roce 1968 bylo rozhodnutí chybné a neopodstatněné. Na druhou stranu jsem to neměl lehké. Nejhorší bylo vše vysvětlit rodinám důstojníků.
* LN Myslíte manželkám?
Voják se podřizuje příkazu. Manželka nikoliv. Manželka se chová velmi svobodně. Přes 50 procent důstojníků nemělo v SSSR žádné bydlení. Kromě toho, předtím vybuchla černobylská elektrárna. Některé jednotky měly být přesunuty do Běloruska a na Ukrajinu, další na Sibiř… Ženy si vytvořily své výbory a poslaly své představitelky za vlastní peníze, aniž mne musely žádat o dovolení, na místa, kam měli být posláni jejich muži. Pátraly, jaká tam je radiace. Nakonec jsem já jako hlavní velitel musel přesvědčit nejvyšší velení v Moskvě, aby jedno z míst plánované dislokace změnilo. Ženy tam našly zvýšenou radiaci a odmítly tam jít. Nemohl jsem jim to nařídit. Jednou mi volal ministr obrany z Moskvy a můj podřízený mu řekl, že jsem mezi vojáky. Tak si mne nechal sehnat a říká: "Co děláš pořád mezi vojáky, prosím tě?" Já mu vysvětloval, že 90 procent své pracovní doby musím jezdit po posádkách a odpovídat na nejnepříjemnější otázky, které zadávají hlavně ženy.
