Když pracujete v lifestylovém magazínu a chcete do něj někoho nechat vyfotit, notabene na obálku, musíte k tomu mít dobrý důvod. Osobnost vám ho musí dát. Někdo tomu říká „špek“, jiný „projekt“ – vznešenost bývá přímo úměrná kvalitě papíru. Přirozeně jsem byl tudíž optán, proč bych chtěl na obálku a hlavní rozhovor právě Ester. Zeptala se i Ester. „Jste děsně houževnatá,“ byla první odpověď, která mě napadla.
Ester pochází z umělecké rodiny. Maminka Věra je akademická malířka, tatínek Petr byl novinář a japanolog, babička z jeho strany prvorepubliková herečka Růžena Lysenková. Dvě starší sestry, herečku a návrhářku Aňu a výtvarnici a zpěvačku Lelu, není třeba představovat.
  |
Už v pěti letech hrála Ester v reklamách. Později přibyly pohádky, seriály, filmy (od studentských po televizní) a během studia propagační grafiky na Střední škole Václava Hollara si vyzkoušela také roli modelky. Později vystudovala Nová média na AVU a na tři roky se uhnízdila v časopisu Elle coby produkční. Dnes spolu s designérkou Josefínou Bakošovou dává vzniknout notně osobitým kabelkám Pepieta, jež jsou určené dětem, ale i dospělým, které neopustila hravost. A kdybych přece jen musel ospravedlnit svůj návrh dát Ester na obálku, měl jsem v záloze právě připravovaný film režiséra Tomáše Svobody, a sice Svatba mojí sestry, kde hraje po boku Anny Polívkové, Evy Holubové nebo třeba Jaroslava Plesla. „Staré dobré klišé – dobrá parta!“ směje se, když se scházíme během jednoho z mála dní, kdy se nenatáčí. „Zkráceně? Je to něco jako Svatba mého nejlepšího přítele a já jsem něco jako Cameron Diaz. Příjemná letní komedie s českými fóry!“
Ona houževnatost se ovšem netýká pouze její různorodé kariéry. Byť vedle mě dnes v Café Záhorský sedí spokojená žena, na niž doma čekají dvanáctiletá dvojčata Mia Rosa a Jan Etien, ale také milující partner Petr, a pod nohama jí leží neméně milující pes Liška, Ester si prožila své.
GEISLEROVÁ: Tohle období a jak jsem si ušila porozchodové tričko... |
A jak si tak o tom povídáme, dochází mi jedno: daleko přínosnější než rozebírat, jak v roce 2002 vyhrála prestižní modelingovou soutěž Elite Model Look nebo jaká je její role ve zmíněném snímku, bude vyprávět vlastní příběh. Ten, o kterém v médiích zatím nehovořila. A doufat, že jím pro ženy v nelehké životní situaci vystřelí světlici.
Vyrůstala jste v uměleckém prostředí. Vnímala jste jako dítě, že žijete jinak než vaši vrstevníci?
Asi jo. Protože já jsem odmalička točila – a už tehdy jsem cítila, že to není úplně běžné. Ve škole jsem o tom moc nemluvila, ale bylo období, kdy mi spolužáci záviděli, že nemusím chodit do školy a jsem na natáčení. Aklimatizovala jsem se mezi dospělými lidmi a to prostředí pro mě bylo najednou daleko zajímavější. Od osmi let jsem taky chodila na dramaťák, kde jsme do hloubky probírali texty a básně, takže jsem vnímala krásu v jiných věcech a snažila jsem se o tom spolužáky přesvědčovat. Třeba jsem milovala Malého prince, ale když jsem ho půjčila spolužačce, vrátila mi ho s tím, že je to strašná blbost a že se to nedá číst. Nebo zatímco ve třídě frčelo Barbie Girl, já si s tátou pouštěla Edith Piaf.
Nechyběli vám kamarádi?
Já jsem si porozumění našla jinde. Chodila jsem odmala pravidelně na angličtinu, kde jsem měla svou partičku, své pole působnosti. A i na tom dramaťáku byly děti podobně smýšlející, takže jsem neměla pocit, že mezi své vrstevníky nezapadám. I když si pamatuju na dva kluky, kteří v páté třídě hajlovali před školou. Hráli si na nácky. Já říkám „hráli“, protože jim bylo dvanáct a vůbec tomu nerozuměli. V tom období jsem si já četla vše o holokaustu. A tihle malí primitivové si někde přečetli, že Ester je židovské jméno a začali na mě na hřišti řvát, že jsem židovka. Tak v tom okamžiku jsem cítila, že mám opravdu hodně navrch. Představovala jsem si, že jejich mozky jsou velikosti švestky. A taky jsem jim to řekla.
Všechny tři sestry jste prý měly velmi volnou výchovu. Pociťovala jste to?
Údajně jsem byla hodná. Automaticky jsem dělala věci tak, jak se mají. Uvědomovala jsem si, že mi máma hodně věří, a to mě uklidňovalo. Dohodly jsme se, že jí budu psát, kde jsem. A pochopila jsem i u jiných věcí, které se od dětí chtějí, aby dělaly, že když je budu dodržovat, bude to oboustranně výhodné.
Přistupujete k výchově svých dětí stejně?
Ještě nejsou ve věku, kdy se o ně budu bát. Ještě se mazlí, a když někam jdou s kamarády, tak je tam odvezu a pak je přivezu. Ale nevím, jaká v tom pozdějším období budu. Myslím, že budu větší hysterka než máma, protože ta je neuvěřitelná. Taky mě ale měla až jako třetí, byla otrlá. Ona mě pořád někam posílala, to se snažím dělat i u svých dětí. „Tak jdi a zeptej se, kolik to stojí.“ Nebo: „Tak jdi a zeptej se, v kolik to začíná.“ Aby se člověk nestyděl vystoupit a byl sociálně schopný. Taky mě učila děkovat a zdravit a já jsem furt děkovala a zdravila, ale zároveň jsem cítila, že to funguje – že když jste slušní, tak se vám to vrací.
Honzu s Miou jste měla v jednadvaceti letech. To už dnes není obvyklé. Neměla jste v tak mladém věku z mateřství strach?
Předtím jsem si myslela, že děti mít nikdy nebudu, protože jsem občas byla s dětmi svého bratrance a strašně mě štvaly. Říkala jsem si, že v sobě nemám žádný mateřský cit. Dělala jsem jim různé naschvály. Ony to vnímaly jinak a říkají, že jsem si s nimi skvěle hrála… Teď na ně nedám dopustit, jsou to nejhodnější a nejvtipnější lidi, které znám. Pak to šlo docela rychle, takže jsem nad tím tolik nepřemýšlela. Od patnácti jsem studovala na střední, do toho jsem točila a občas jela něco fotit, a pak jsem potkala svého exmanžela na natáčení filmu, zamilovali jsme se a zhruba po půl roce jsme měli děti. Navíc Lela tenkrát už měla děti a žili jsme v jednom domě. Ona je úplně úžasná máma, takže to, co jsem viděla, mi přišlo skvělé a říkala jsem si, že bych to zvládla taky.
Myslíte, že vás nějak poznamenal rozvod rodičů?
Jako všechny děti, které projdou rozpadem rodiny, si zvyknete na určitý stres, v něčem jste takový posilněný. Když jde o velké trauma, může se stát, že jsou pak lidé poznamenaní, ale když jde o tohle – že táta odejde a má někoho jiného –, to už dnes není nic výjimečného. Všechny jsme ho navíc moc milovaly, a když odešel, máma udělala tu nejlepší věc, jakou může rodič v takové chvíli udělat, a to že o něm mluvila hezky. Byly mi dva roky, když se táta zamiloval do jiné, a až v osmi mi to došlo, na jednom společném výletě. Neřekli mi to na plnou hubu. To bylo jediné blbé, protože když vám někdo, s kým se máte rád, něco tají, může to v budoucnu vyvolat to, že jste podezřívavý. Třeba máte paranoii, že by se mohlo něco dít, jen proto, že ten člověk méně mluví.
Jak jste to brala jako dítě?
Jako dítě jsem to brala tak, jak mi to vysvětlila máma – že se to v životě stává a že to pořád bude můj táta, že nezmizí a že mě miluje. Až mnohem později jsem si uvědomila, že si v sobě nosím něco jako křivdu. Říkala jsem si, že jsem nebyla třeba dost zajímavá nebo inteligentní. Že kdybych byla nějaký matematický génius nebo hrála na piano a měla koncerty, táta by zůstal. Samozřejmě mi rozumově došlo, že to tak nefunguje. Nikdy nemůžeme vědět, co máma nebo táta cítili a co jim probíhalo hlavou. A nikdy to není úplně jednostranné, že máma by opuštěná chudinka a táta hajzl. Každý měl jiné pohnutky a byly tam věci, které třeba ani nebyly nikdy vyslovené.
A jaké je to s odstupem?
Není to moje chyba, ale musela jsem si tím ještě projít s léčitelkou, abych opravdu pochopila a hlavně pocítila, že jsem za to nemohla. V pubertě jsem měla pocit, že mě to netrápí, že to mám všechno srovnané: No tak se rozešli, no, máma už je taky šťastná! A pak mě to dohnalo, když jsem měla sama malé děti, když jim byly dva roky, říkala jsem si: Ty jo, jak mohl odejít, když jsem byla tak roztomilá?! Fajn bylo, že jsme si o tom doma povídali. Vyrovnáváte se s tím průběžně. A tátovi jsem všechno odpustila.
Vaše první manželství nevydrželo dlouho. Kdy vám došlo, že věci nejsou, jak mají být?
Už během těhotenství jsem vnímala, že máme jiné hodnoty, nestačili jsme se dostatečně poznat, ale když se narodily děti, prožívali jsme krásné období. Později jsem měla dojem, že je něco špatně. Bylo mi smutno, necítila jsem se milovaná a měla jsem psychosomatické problémy. Až když mě se zápalem plic odvezli do nemocnice, kde jsem ležela tři týdny na kapačkách, měla jsem najednou od všeho odstup. Paradoxně se mi tam líp dýchalo, přestože skoro jen s jednou plící. Tehdy mi pomohla knížka Vlastní pokoj od Virginie Woolfové, kterou mi do nemocnice přinesla Lela. A Aňa mi zase řekla, že je na čase, aby se někdo postaral o mě. Začala jsem chodit k léčitelce a přestala omlouvat určité chování. Pomalu jsem si našla svoji cestičku ven.
Bylo těžké postavit se po rozvodu na nohy?
Bylo – a nejen psychicky. Byla jsem ještě studentka AVU. Neměla jsem žádnou finanční jistotu. Byla jsem sklíčená. Třeba ta stání u soudu, to nechcete zažít. Něbyla jakou práci jsem vždycky splašila, ale byly to nervy, někdy jsem v noci nespala a brečela. Bylo to pro mě důležité období, rychle jsem dospěla. Pomohlo mi to najít sebe samu, získat ztracenou sebedůvěru.
Tehdy jste si našla místo v eventové agentuře…
… což byl hrozný dril, dostala jsem tam výbornou školu. Měla jsem velkou zodpovědnost za velké peníze. Chystala jsem třeba vánoční večírky pro devět set lidí. Vyplňujete excelové tabulky, které jsou v několika řádech, máte i zahraniční dodavatele a vše musí sedět na setinu halíře. Do toho jsem dokončovala AVU, rozváděla se a měla sedmiletá dvojčata. Bylo toho na mě moc. Nakonec mi dali na starost produkci, takže jsem se starala o vystupující umělce, nabízela je, kontaktovala, psala scénáře večerů, ale necítila jsem se na svém místě a odešla. Asi tři měsíce jsem pak byla na pracáku.
Pozice produkční v Elle potom musela být snadná.
Přišlo mi to jako hračka! „A to mám obvolávat jen pět lidí? Tamhle dojedu pro světla, tamhle pro catering a to je vše?!“ Já jsem dělala padesátistránkové call sheety – a najednou se to všechno vešlo na jednu stránku. Hrozně se mi líbilo dělat zase něco kreativního, něco vymýšlet, a že každý člen redakce mohl říct, co se mu líbí – že se sebrala ta pěna dní z každého a něco se z toho upeklo. Ale vlastně mě to po čase taky přestalo bavit. Ale nevím, jestli byste se na to zeptal…
Zeptal.
Nakonec je to vše podobné a já se potřebovala rozmáchnout, a tak jsem začala, kromě hraní, s Pepinou (Josefínou Bakošovou) dělat Pepietu. Najednou jsem chtěla mít nějaký… nechci říct „protipól“, ale něco nevinného, čistého. A pak už jsem to nestíhala a rozhodla se, že odejdu...
Občas působíte, že vás svět módy nechává chladnou. Bylo to v Elle na škodu, nebo naopak přínosné?
Myslím, že mám jen zdravý odstup, ale zároveň to respektuju. Dlouho jsem měla mindrák, že jsem se nenarodila s tím čipem v hlavě, díky němuž umíte ty věci poskládat k sobě, jenže ono se to dá trochu natrénovat nebo odkoukat. Anebo se můžete poradit. Dlouho se ke mně chystá stylistka Lenka Kermes, že přijde a vyhází mi nepotřebné věci ze skříně. Jsem přirozeně slow fashion.
To jste řekla moc hezky!
Odborně! (směje se) Mám totiž moc kousků z minulosti, do kterých jsem teď zase zhubla. Ale asi se už nenosí. A já nerada oblíbené věci vyhazuju.
A přitom na kabelky Pepieta se nezdráháte použít i osobní věci. Třeba brož, kterou vám dala Lela k Vánocům.
Ale v tom jsem viděla větší smysl, protože jsem ji moc nenosila. Asi jdu do sebe. Teď jsem třeba darovala tři obří tašky oblečení a hrozně se mi ulevilo. Ale mám i spoustu papírů, kterých bych se potřebovala zbavit. Takové ty výpisy z účtu z roku 2000, o kterých si říkám, že se mi třeba jednou budou hodit.
Třeba pomůže Lenka Kermes.
Anebo Martin (Kermes, manžel Lenky Kermes, redaktor Elle Man). Ten vyprávěl o lidech, kteří žijí jen s osmdesáti věcmi. Čím méně věcí máte, tím lépe žijete, protože se můžete soustředit na to, co je v životě důležité. Ti lidé mají třeba jen jednu misku, lžičku, skleničku, postel… To nejnutnější. Jeden ručník. Na co jich mít šedesát?
Hodně jste zhubla. Podle Instagramu sportu věnujete spoustu času a energie. To kvůli nové roli?
Původně to bylo osobní rozhodnutí. Když máma onemocněla, doktor nám řekl, že ten její nádor je genetický a zákeřný a že nejlepší prevence proti rakovině je pravidelný sport. A protože jsem v té době neměla na to, abych mohla chodit na nějaký kurz nebo k trenérovi, rozhodla jsem se pro běh – i z časových důvodů. Jenže já měla k běhu odpor.
Taky mám k němu odpor.
No protože nás mučila tělocvikářka! 99 % lidí má k němu odpor, protože jim to zkazí na základce. Když někdo zpomalil, dostal kolečko navíc. Pak se vám dělá špatně, když máte jen doběhnout tramvaj. Tak jsem se přihlásila do kurzu Jdubehat. cz, kde vás naučí různé finty. Jak dýchat, našlapovat, co dělat, když běžíte do kopce... Už po první lekci se dostavil pocit štěstí a uspokojení – asi jako po jednom pivu. Tak jsem začala běhat. Já měla totiž navíc problém s tím, že jsem vůbec nevnímala svou váhu. Víte, jak to mají anorektičky, že se vidí tlusté? Tak já to mám naopak. Připadala jsem si v pohodě!
Gratuluju!
No a pak jsem se viděla na fotkách a říkala si: To jsou moje stehna? Byla jsem víc zdravě oplácaná, než jsem si myslela, že jsem. Ale z produkce jsem si několikrát zablokovala záda a necítila jsem se dobře. Tehdy jsem začala také s dietou metabolic balance, která vychází z výsledků krve. Je to takový biochemický restart. Chtěla jsem se naučit správně jíst a nespekulovat. Dělám i pilates, dvakrát týdně, vnitřně vás narovnají. Jsem díky tomu silnější a vydržím i déle běhat. Všechno se tím tak nějak zlepšilo.
Na Facebooku mluvíte o sociálních a politických problémech. Je to oblast, kterou byste si chtěla vyzkoušet profesionálně?
To si nedovedu představit. Nejsem aktivistka, jsem aktivní občan. Občanka? (směje se) Vlastně se snažím tím, že nejsem lhostejná. Není to nic špatného, být aktivní občan a chodit na demonstrace, protože jak jinak můžete měnit věci? Musíte se zajímat. Nejhorší je, když jsou lidé lhostejní. Jak řekl Havel: Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.
V prosinci jste byla pomáhat uprchlíkům. Zrovna Liška, jak se tak na ni dívám, je úplně vzorným imigrantem.
Ano, hodně se integrovala…
Povíte mi její příběh?
V prosinci jsme byli s Petrem v Sobotici na srbsko-maďarských hranicích, kde jsme pomáhali v takovém intervenčním centru pro uprchlíky. Chodili se tam přes den najíst, ohřát a ošetřit. Poslední noc se mi zdál sen, že jdeme po městě a vidíme popelnici. Otevřeli jsme ji a byly v ní takové sošky medvídko-psů. Byly černé a jakoby od nafty. Měla jsem pocit, že jedna je živá, tak jsme ji vyndali a ona otevřela ty slepené oči, tak jsme ji omyli a stal se z ní takový zrzavý opičko-pes, který mě držel kolem krku, a já cítila, jak mi dává lásku. Druhý den ráno jsme se šli rozloučit s ostatními dobrovolníky a u popelnic tam ležel takový malý zaprášený hubený pejsek a Petr mi říká: „To je ten pes z tvého snu. Tak ho bereme, ne?“ Zvažovali jsme to, ale nic dobrého ji tam nečekalo, tak jsme ji zabalili do deky, vzali do auta, kde se několikrát pozvracela a měla epileptický záchvat, ještě měla páteř nakřivo… Báli jsme se, že si vezeme nemocného psa, co nebude nikdy chodit. Taky jsme kvůli ní ujeli dalších 300 kilometrů pro pas. Kamarádka, která tam pomáhá uprchlíkům, měla pas pro svého psa Lišku, popis seděl. Vzali jsme pas, a když jsme dojeli do Prahy, musela jsem s ní jezdit tři týdny na veterinu, kde jí píchali všechno možné. Jeden den to vypadalo, že umře. Stříkačkou jsme jí cpali vývar a pak jsem si ji na noc vzala na sebe, protože jsem si vzpomněla, že to máma dělala s nemocnými koťaty. Pomáhá jim, jak je lidské tělo hřeje. Ráno jsem se vzbudila a Liška vrtěla ocáskem a dnes je to naprosto zdravý pes. Je ještě občas taková bázlivá, ale strašně pozitivní!
Do čeho byste se ráda pustila, až skončí natáčení?
S Petrem bychom chtěli udělat takový – říkáme tomu „Women’s Summit“. Má za úkol posílit růst ženského vědomí ve společnosti a lidech... Dlouhá mateřská má na vysokoškolačky největší dopady, jsou závislé na partnerech, po návratu jim nabízejí méně kvalifikované pozice... Byl by to takový světlý bod pro ženy, které zrovna něco řeší. Všimla jsem si totiž, že se moc žen necítí dobře. Že dnů, kdy si připadají silné, sebevědomé, hezké a zdravé, je méně než těch, kdy jsou kvůli tlaku společnosti nekomfortní. Potřebují podporovat. Zvyšovat sebevědomí. To téma se netýká výhradně žen. Já mám pocit, že jsem se z něčeho vyhrabala, ale byla to usilovná práce a měla jsem štěstí na lidi kolem. Je důležité mluvit o věcech, které jsou těžké. Třeba říct: „Když odejdeš z prostředí, které ti nevyhovuje, uleví se ti. Neboj se, že nebudeš mít peníze. Můžeš jít tamhle, tamta organizace ti pomůže. Neboj se říct si o pomoc.“ Cílem je ženy pozitivně nakopnout, posílit, inspirovat, dát dohromady zajímavý výběr lidí, kteří k tomu tématu mohou něco přinést. A dát prostor umění na toto téma.
S čím přesně mohou takové organizace pomoct?
Jsou organizace – jako třeba Kogi POINT –, které slučují dětského psychologa, právníka a mediátora, a pomáhají tak rodinám projít rozvodem, aniž by to zruinovalo rozpočet a hlavně aby z toho vyšlo dítě co nejméně poznamenané. O takových organizacích nikdo neví – a takové organizace by tam právě mohly mít svůj workshop. Pak české i zahraniční hosty, umělce, videoinstalace, kurzy... Takový summit by mohl něco rozžehnout. Nechci, aby byl protirodinný. Chci, aby dodal tu potřebnou jiskru ženám, které váhají. Někdy jsou totiž vztahy třeba jenom na deset let. Ale musí být prožité šťastně a kvalitně.
