Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Nejkrásnější život ze všech lidí. Jiří Jiroutek se po právem stal ikonou českého designu

Design

  5:44
Ikonou dnes může být cokoliv. Ale ikon v pravém smyslu slova je pomálu. Jednou takovou je bezesporu komoda U-453. V roce 1958 ji vymyslel Jiří Jiroutek (90). Stala se nejslavnějším kouskem ze série sektorového nábytku, který designér navrhl pro národní podnik Interiér Praha a který se vyráběl dvacet let. Letos komoda opět ožila díky značce Nanovo.

Jiří Jiroutek tráví za rýsovacím prknem hodně času, i když už je dávno na penzi. Obklopen je svými talismany a suvenýry z cest, které absolvoval sám nebo se svou manželkou. foto: David Turecký

Jiroutkovu dřevěnou komodu s černo-šedo-růžovými umakartovými šuplíky, jež stojí na šikmých dřevěných nožkách, zná důvěrně několik generací Čechů a Slováků. A pokud ne přímo ji, určitě některý další kousek ze slavné série sektorového nábytku U-450 z roku 1958.

Skříňka s šuplíky v růžovo-černo-bílé barevné kombinaci byla součástí série...

Letos od premiéry komody uplynulo neuvěřitelných šedesát let a díky snaze Jiřího Mrázka a Adama Karáska se toto jubileum dočkalo důstojné oslavy. Zakladatelé značky Nanovo, která funguje od roku 2011 a zákazníkům z Česka i ze světa nabízí originální částečně či kompletně zrekonstruované designové předměty, se totiž rozhodli dostát jménu své firmy a slavnou komodu Jiřího Jiroutka udělali nanovo. A samozřejmě pod dohledem samotného mistra, který se svého úkolu zhostil s precizností a energií sobě vlastní. „Po devadesátce už se nepočítají roky, ale měsíce. Já sice nevím, jestli tady budu za týden, ale když mě pan Mrázek požádal o pomoc, tak mu pomůžu, dokud můžu,“ vypráví pan Jiroutek. „Hlavně se musí hlídat materiál, provedení se musí zachovat. Nepřipustím žádné oblbování, ke kterému mají Češi sklony. Jinak by to byl podvod na zákazníka,“ dodává a probouzí se v něm velký šéf skupiny tvarového vývoje v Interiéru Praha, jímž se stal v 50. letech minulého století.

S Jiřím Jiroutkem se potkáváme v jeho vinohradském bytě, který je fundusem jeho návrhů. „Tohle je židle, kterou jsem nakreslil v roce 1971,“ ukazuje na křesílko v obývací části bytu. „Jde o demontovatelnou konstrukci a samé malé dimenze, aby byla laciná. Když jsem ji navrhoval, největší potíž byla se sedákem, který vypadával,“ vysvětluje.

I ve svých devadesáti letech Jiří Jiroutek čile navrhuje, rýsovací prkno s talismanem v podobě plyšové opičky a tužka jsou jeho každodenními společníky. Momentálně pracuje na návrhu nábytku pro děti, který podle něj na trhu chybí. A zatímco pan Jiroutek odchází pro historické katalogy a návrhy, které mi chce během našeho povídání ukázat, já se dívám po jeho obývacím pokoji plném vzpomínek - a je mi jasné, že během našeho rozhovoru se dozvím víc, než jsem původně čekal.

Kdy jste si poprvé přičichl k práci se dřevem?
Narodil jsem se v Pardubicích, kde měl můj strýc truhlářství. Ne klasické, ale strojní, což tehdy nebylo úplně běžné. A já odmalička chodil mezi truhláře a hrál si v hoblinách s dřevěnými špalíčky. Když jsem byl starší, strýc mě nechával i hoblovat. Na střední školu jsem nastoupil do Chrudimi. Tamní průmyslovka byla zaměřená na živnost, takže půlka výuky byla teorie a půlka praxe na dílnách. To znamená, že to, co jsme si navrhli, jsme pak také vyrobili. Díky tomu jsem se naučil, že ne všechno hezké na papíře se pak dá realizovat. Po střední škole jsem se přestěhoval do Prahy. V roce 1954 jsem už při práci studoval tříleté nástavbové studium při zaměstnání na Uměleckoprůmyslové škole na Žižkově.

Jaká pak byla vaše první pracovní zkušenost?
V roce 1947 jsem nastoupil do firmy Michalík, kde vyráběli umělecký nábytek. (Dle dostupných pramenů firma vyráběla nábytek na zakázku za ceny začínající na 8000 korunách. Jedna ze zakázek byla třeba i jídelna pro ing. Budlíka, ředitele cukrovarského kartelu, v hodnotě 120 tisíc korun. Běžná kuchyň v té době vyšla maximálně na 1500 korun.) Továrna byla v Uhříněvsi a kanceláře v Praze na Vinohradské třídě, kde jsem tehdy začínal jako technický pracovník. Pak ale přišla vojna, a když jsem se po dvou letech vrátil, firma už neexistovala. Komunisté ji znárodnili, a já tak nastupoval do úplně nového podniku Interiér Praha.

V čem to bylo jiné?
Najednou jsem byl blíž výrobě. Technické ředitelství, kde jsem seděl a navrhoval nábytkové solitéry, bylo ve Vysočanech - já měl kancelář hned vedle dílen. Tehdy byla po nábytku obrovská poptávka a je nutné říci, že sortiment se absolutně lišil od dnešní nabídky, a to jak ze strany designu, tak funkce. Obývací pokoj běžné rodiny se tehdy skládal z knihovny, skříně, konferenčního stolku, dvou křesel, gauče, stolu, čtyř židlí a příborníku. Samozřejmě jsme nevyráběli všechno, docházelo ke kooperaci. TON dodával židle, čalounění pohovek zase jiný výrobní závod. Já chodíval na dílnu za klukama a sledoval je, jak řežou, hoblují a klíží všechno to, co jim navrhuji - a přišlo mi to velmi pracné a složité. Tehdy jsem začal přemýšlet, jak jim usnadnit práci a zároveň zefektivnit výrobu. A nepustilo mě to, ani když jsme se o rok později přestěhovali do Holešovic, kde v jedné budově sídlilo celé ředitelství Interiéru Praha.

Jiří Jiroutek
Byt Jiřího Jiroutka je plný nábytku, který sám vytvořil. Kousky z historicky...

Co vás tehdy napadlo?
Vymyslel jsem pokojový nábytek v dílcích. Konstrukci jsem vymyslel tak, že se jednotlivé dílce mohly dokončovat a lakovat samostatně a teprve pak skližovat. Díky této technologii jsem se poprvé dostal do širšího povědomí. A postupně jsem navrhl hned několik pokojů. V třiapadesátém jsem jako první navrhl sektorovou kuchyň, která měla dva škopky. Každý ji chtěl mít doma a lidi ji kupovali ve velkém. V jednom škopku se nádobí mylo, do druhého se odkládalo, aby z něj okapala voda.

Sektorový nábytek U-450 ji ale v prodejích trumfnul, ne?
To ano. Toho se během dvaceti let, kdy se vyráběl, prodaly tisíce kusů.

V čem byl speciální?
Tehdy jsem vymyslel tvarovaný nábytek, který nešel skližovat, a tak mě napadlo dát ho do sektoru. Pohrával jsem si s dvířky, šuplátky, jejich kombinací. Nahoru na základní komodu jsem přidával vitríny nebo sekretář, co byl tenkrát moderní. Zároveň jsem udělal takový mezičlánek, který výrazně šetřil peníze. Když jste vzal komodu, mezičlánek a vitrínu, ušetřil jste za jednu vitrínu. U komody s posuvnými dveřmi jsem zase vynechal mezistěnu, čímž jsem ušetřil výrobní náklady, takže nábytek byl lacinější a mohl si ho dovolit každý. Navíc to bylo praktické. Třeba pracovní plochu jsem neřešil samostatným psacím stolem, ale udělal jsem desku, která se pokládala na spodní skříňku, přidal jsem dvě nohy a šuplátko. To stačilo jak pro studenta, tak pro tátu. Do šuplátka dali tužky, bloček, a tím byla vyřešena úložná i pracovní plocha. Nebo peřiňák jsem dělal otvírací nahoře i vpředu. Myslím, že zásadní byla i snadná montáž. Spodní skříňky se posadily na podnože se šikmými nožičkami a horní skříňky na kovové kolíčky. Mezi lidmi to bylo velmi oblíbené. Skromné, ale funkční. Tehdy jsem to navrhoval hlavně pro mladé lidi.

Kde se ve vás vzal ten nápad?
Tehdy, to byl rok 1958, už jsem v Interiéru Praha šéfoval technickému oddělení a měl jsem pod sebou dva lidi. Vzpomínám si, že jsme viděli nějaký film a procházeli letáky z Expa v Bruselu. Já na jedné fotce uviděl takové dýhované stojany s funkčními plochami a zavěšené barevné dílce v dřevěném rámu. V tu chvíli mě to napadlo, sedl jsem si a začal skicovat. Celkem šlo o dvacet kusů skříněk a doplňků.

Svůj podíl na úspěchu měla určitě i barevnost.
To ano. Expo tehdy ovlivňovalo hodně věcí včetně barevnosti, kterou jsem uplatnil na nábytku. Já tehdy k dubovému korpusu použil tu bruselskou barevnost, čili šedá a růžová čílka. A namísto kovových úchytek, které se dnes všude používají, jsem použil dřevěnou podélnou úchytku. Když jsem se na ten prototyp podíval, napadlo mě, že by úchytka mohla být černá - a ono mi to ty dvě barvy krásně propojilo. Najednou to získalo neuvěřitelnou plasticitu. (Ukazuje mi starý katalog s fotografiemi pokojů vybavenými nábytkem ze série U-450 a s přesným návodem na sestavení: Montáž bez nářadí - sektorový nábytek U-450 je možno sestavovat vedle sebe nebo na sebe bez nejmenšího použití nějakého nářadí. Stejně postupujeme i při nasazování podnože. Montáž bez nářadí je proti jiným sektorovým řadám velká přednost tohoto nábytku.)

Z jakého roku je ten katalog?
Ze šedesátého. Tehdy jsem si najal barrandovské skladiště na Žižkově, kde jsem s jednou paní zařizoval improvizované pokojíky. Ona mi sháněla knížky, vázičky, květiny a obrázky - a já s klukama z dílny sestavoval nábytek, přibíjel obrazy a tak dále. Pak jsem zavolal jednomu fotografovi a nafotil jsem s ním různé sestavy.

V roce 1958 byl otevřen první obchodní dům IKEA v Älmhultu. Inspiroval jste se?
To ne. IKEA se v mém životě objevila až o několik let později. Do Prahy tehdy přijeli zástupci švédské IKEA, kteří chtěli rozšířit export na zahraniční trhy a hledali vhodné výrobce. Když se mi do rukou dostala jejich dokumentace, nevyhovovala technickým požadavkům, a proto jsem navrhl ji předělat, aby mohl být vyroben prototyp. Do Ligny, což byl podnik zahraničního obchodu, pak zavolal sám Ingvar Kamprad (zakladatel Ikea) s tím, že mě chce ve Švédsku. Nevím, proč si mě tenkrát vybral, ale asi díky mým konstruktivním připomínkám.

V roce 1967 jste tedy odjel do Švédska.
Ano, ale schválení mé cesty trvalo pět měsíců. Nastoupil jsem do výrobního závodu v Älmhultu, kde jsem pracoval jako konstruktér a specialista na demontáž. Nábytek IKEA se totiž už tenkrát prodával v plochých krabicích, čímž se šetřily peníze nejen za skladové prostory, ale i za dopravu. Ten model měl všeobecně skvělý vliv na ekonomiku. Já měl tehdy v IKEA na starost veškerý sortiment nábytku, hlavně jídelní stoly. Architekti udělali návrhy, které se dostaly ke mně, a já jim je pak schválil, nebo je vrátil. Pak jsem udělal dílenský výkres, podle kterého se vyrobil prototyp.

Jak jste se tehdy ve Švédsku domluvil?
Německy. Když mě Kamprad v dubnu přijímal, řekl mi, že se mám za měsíc přijít ukázat. Tak jsem za ním po měsíci přišel, a když jsme se bavili, řekl mi: „Od prvního ledna švédsky, nebo pojedeš domů.“ Tak jsem si najal učitele a nakonec jsem se švédsky domluvil, i když to stálo hodně úsilí.

Jak vypadal koncem 60. let život v Älmhultu?
Byla to vesnice, ale i tak jsem tam potkal hodně důležitých lidí, se kterými jsem později spolupracoval. Každý čtvrtek jsme se tam setkávali se starostou a dalšími lidmi na sýrových party, kde jsme projednávali nejrůznější pracovní věci. Na práci pro IKEA bylo ale skvělé i to, že jsem jezdil na veletrhy do Kodaně, kde se určoval design na další sezonu. Potřeboval jsem mít přehled, co se ve světě vyrábí za stoly, abychom byli konkurenceschopní.

Je něco, co vás Ingvar Kamprad naučil a čím se dodnes řídíte?
Naučil mě mlčet. Na podzim jsem jezdíval na jeho jezero lovit raky a u toho jsme hodně mlčeli. To je v obchodě důležité, protože když moc mluvíte, ztrácíte. Ale hodně mě naučili i další lidé, které jsem ve Švédsku poznal. Na jedné sýrové party jsem se třeba seznámil s jedním německým milionářem, který pracoval v Kolíně, ale na víkendy jezdil za manželkou do Švédska. Kousek za městem měli u jezera takovou tu typickou červenou vilu, kde jsem mu jednou pomáhal stavět na zahradě plot. Při tom se mi povedlo ohnout několik hřebíků, které jsem zahodil do lesa. Když jsem se po chvíli otočil, koukám, že Němec ty mé ohnuté hřebíky kladívkem vyrovnává a hází je zpátky do krabice. Hned večer jsem to vyprávěl své ženě, a když jsem pak později vydělal nějaké peníze, manželka mi to vždycky připomínala a kladla mi na srdce, abych žil skromně jako normální člověk a na nic si nehrál.

Proč jste se nakonec vrátil do Československa?
Po dvou letech jsem udělal tu chybu, že jsem se jel domů podívat na mámu a bráchu a manželka na svou rodinu. Tehdy jsme přijeli vlastním autem a na první pohled bylo vidět, že se máme dobře. A v tu chvíli zapracovala typická česká závist. Tak se stalo, že mě po třech letech práce ve Švédsku odvolali zpátky do Československa.

Po devadesátce už se nepočítají roky, ale měsíce. Sice nevím, jestli tady budu...

Co jste pak dělal?
Když jsem se vrátil, soudruzi mi zakázali dělat řemeslo. Nesměl jsem k prknu, začal jsem tedy pracovat jako prodavač nábytku a každý čtvrtrok jsem jezdíval uzavírat smlouvy o dodávkách. Po nějaké době přijel do Prahy Kamprad a vyptával se na mě. Nevím, jestli to bylo na jeho přímluvu, nebo jestli za to mohly mé zkušenosti s prací v zahraničí, ale v roce 1973 mě přijali do podniku zahraničního obchodu Ligna, kde jsem pracoval až do roku 1979. Odtud jsem pak přešel do Drevounie, což byl vlastně stejný podnik, jen na Slovensku.

Co tehdy byla vaše práce?
V Ligně to fungovalo tak, že v rámci podniku existovaly různé referáty odpovědné za jednotlivé trhy. Každý referát měl své zaměstnance, svůj režim a svou oblast, kam exportoval nábytek. Mou starostí byla sortimentní exportní skladba, což obnášelo vymýšlení vlastních návrhů, ale i korigování těch ze zahraničí. Opět se totiž ukázalo, že designéři sice dělají dobře svou práci, ale jen málokterý umí udělat technický výkres. A jelikož já měl v tomhle praxi z IKeA, měl jsem na starosti technické výkresy a výrobu prototypů, které se pak zahraničním zákazníkům posílaly ke schválení. Další věcí, kterou jsem měl na starost, byla naše účast na veletrzích nábytku ve světě. Objížděl jsem veletrhy v Amsterodamu, Londýně, Paříži, Bernu, Vídni, Rize, Tbilisi nebo v Casablance, borovicový nábytek ze šumavských lesů se vyvážel i do Kanady.

V 70. letech jste působil i ve výtvarné radě. Co to obnášelo?
Bylo nás asi šest nebo sedm členů a měli jsme na starosti schvalování návrhů všech nábytkových podniků v Československu. Jakákoliv inovace v národních podnicích podléhala tehdy schválení výtvarné rady, která všechny návrhy hodnotila nejen po designové, ale i funkční stránce. S nadsázkou by se dalo říct, že jsme lidem diktovali, v čem budou bydlet. Některé návrhy, co se nám dostávaly na stůl, byly nevyhovující. Občas se stalo i to, že už něco podobného na trhu bylo. A to všechno jsme museli korigovat.

Jak jste věděli, co je dobré a co špatné?
Má výhoda tehdy spočívala v tom, že jsem na všemožných veletrzích viděl, co ve světě vzniká. Když o tom tak přemýšlím, prožil jsem úžasné věci. Ve Španělsku jsem viděl hrát Real Madrid, ve Švýcarsku mě vzali do restaurace, kam chodil Charlie Chaplin, ve Švédsku jsem jedl velrybu, v Helsinkách jsem zase viděl odjíždět loď do Ameriky. Já měl snad nejkrásnější život ze všech lidí (zasní se).

Kde se vám líbilo nejvíc?
V New Yorku. Tam jsem obdivoval, co člověk všechno dokáže. Fascinovalo mě, že ve třicátém patře normálně splachuje záchod, jak skvěle funguje doprava, jak je uprostřed Manhattanu obrovský zelený park… To už bylo po revoluci a já tam s manželkou vyrazil na studijní cestu. Víte, když chcete někomu zařizovat byt, musíte ho dobře znát. Musíte vědět, jakou má rád barevnost, co preferuje za materiál. Půjčili jsme si tehdy karavan a Ameriku jsme projeli od východu k západu. Byli jsme v New Yorku, v Detroitu, v Portlandu, projeli jsme Skalisté hory, byli jsme ve Vegas, v Los Angeles i v Texasu. Když nám tenkrát před auto skočil obrovský bizon, podruhé jsem se narodil (ukazuje mi figurku bizona na polici se suvenýry, kterou si přivezl ze Skalistých hor jako památku).

Co jste na studijním pobytu v Americe zjistil?
Bylo toho dost. Americké interiéry jsou plné kontrastů a hodně se liší od těch evropských. Zatímco na venkově mají lidé obrovské obytné prostory, ve městech se tísní v jednopokojových bytech. Ty kontrasty mně hodně pomohly v tom, abych zjistil, co lidé k životu na různých místech potřebují. A nábytek strážců v národním parku ve Skalistých horách mne hodně ovlivnil v mé budoucí práci s masivem. To všechno jsem pak zužitkoval, když jsem nastoupil do penze a založil si takový svůj malý architektonický ateliér.

Jak vám šlo podnikání?
Měl jsem už své jméno, takže všechno šlo skvěle. Po roce 1989 jsem spolupracoval s jednou fabrikou, která realizovala moje zakázky. V té době na našem trhu začínala podnikat spousta bank a podobných institucí a potřebovaly nové zařízení. Osm let jsem třeba vybavoval kanceláře pojišťovně Kooperativa. V roce 2004 jsem sice živnost ukončil, ale dodnes utíkám k prknu, abych překonal ztrátu manželky. Odešla před šestnácti lety.

Jaký to pro vás byl pocit, když vás oslovil pan Mrázek s tím, že chce znovu vyrábět vaši komodu U-453?
Jednoho dne mi zavolala bratrova vnučka, že moji komodu viděla v televizi. Já tomu tehdy vůbec nevěnoval pozornost, ale v té době se věci daly do pohybu. Pan Mrázek mě dopisem požádal o spolupráci, později mě navštívil, a když jsme se seznámili, padli jsme si do oka a dohodli se na spolupráci. Zítra se jedeme podívat do výrobny v Třešti, tak jsem zvědavý, jestli si mě tam ještě někdo bude pamatovat. Přece jen jsem tu výrobnu navštěvoval velmi často.

Autor:

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.