Prý postrach novinářů. Prý neřízená střela. Letos šedesátiletý muzikant Goran Bregovič je přitom charismatický muž s bohémsky unaveným hlasem. Dřívější rocker získal letos v dubnu cenu britského časopisu Songlines pro nejlepšího umělce world music na světě. V Římě přišlo na jeho koncert pod širým nebem půl milionu diváků.
LN: Proč jezdíte tak často Čech?
Líbí se mi tu. Ty nejlepší barové tanečnice byly vždycky Češky: krásné, vzdělané a inteligentní. Vyrůstal jsem s Hrabalem a Škvoreckým, můj velký přítel Emir Kusturica studoval FAMU. V každé rodině, kterou jsem v dětství znal, byl nějaký ten dědeček, který mluvil o skvělých jugoslávských inženýrech, kteří před druhou světovou válkou studovali v Československu. V devadesátých letech jsem tu potkal a skamarádil se s uprchlíky ze Sarajeva, kteří mají stejný osud jako já, jen se neukrývali v Paříži, ale v Praze. Mnoho z nich tu taky zůstalo. Tak se mi zdá, že Česko dobře znám.
LN: Nedávno jste získal významnou první cenu britského časopisu Songlines jako nejlepší etno umělec, vážíte si ji?
Tuhle jsem se viděl s Ericem Claptonem v Bělehradě, poslal mi vzkaz, že by se se mnou rád seznámil. Řekl mi, že o mně poprvé slyšel od režiséra Martina Scorseseho, který mu věnoval mé první cédéčko. To mi udělalo větší radost, než celá cena. Vždyť já jsem jenom fidlal ze striptýzového baru…
Celý rozhovor si přečtěte v magazínu Pátek, příloze pátečního vydání deníku
