Nejnepříjemnější jsou raketové útoky

Dvaačtyřicetiletý policista Zbyněk Pavlica přijel do Kábulu se třemi kolegy, kteří odjížděli domů. On sám ještě zůstává u německého Provinčního rekonstrukčního týmu v afghánském Kunduzu. Vyrazil s nimi do Kábulu, aby převzal zbraně a vyřídil další formality.

 Nyní tak na misi EUPOL v Afghánistánu, která v Česku spadá pod Odbor mezinárodní policejní spolupráce na Policejním prezidiu, zůstává z Čechů on a ještě jeden jeho kolega ve Fajzabádu. Pavlica doufá, že zanedlouho do Afghánistánu dorazí policisté, kteří vystřídají ty, kdo odjeli domů. A ještě víc by si přál, aby byli všichni převeleni do provincie Lógar, kde působí Češi. Práci, kterou odvádějí, by pak totiž mohli prezentovat „pod hlavičkou České republiky“.

„Pro stát pracuji od 80. let. Nejdříve jsem byl v armádě a od roku 1994 jsem u policie,“ říká rodák z Valašska, který ale už léta žije v Českých Budějovicích. Doma v Čechách se zabývá problematikou drog, což tady bohatě zúročí. „Jenom loni tady bylo vypěstováno devět tisíc tun suroviny pro výrobu drog. Afghánistán je dnes schopen zásobovat dva roky celý svět heroinem. A prakticky všechny drogy směřují odtud do Evropy,“ tvrdí Pavlica.

Problém: negramotní Afghánci V Kundúzu pracuje jako poradce v rámci rekonstrukce bezpečnostních složek. Je přidělen ke Criminal Investigation Department, což zjednodušeně znamená, že je pravou rukou šéfa místní kriminálky na krajské úrovni. Zabývá se personalistikou, výcvikem, v rámci rekonstrukce se snaží afghánskou policii dovybavit například počítači a soupravami na odebírání otisků prstů. Podílí se i na výcviku protiteroristických jednotek.

 „Výcvik se zaměřuje hodně na praxi. Potýkáme se ale s řadou problémů. Je tu velká fluktuace a relativně velká úmrtnost. Další velkou komplikací je negramotnost. Ta u obyčejných útvarů dosahuje až 80 procent.“ Pavlica je už na třetí zahraniční misi. Předtím byl na Balkáně a v Libérii. Obvykle výjezd trvá rok. Pavlica však bude v Afghánistánu minimálně do prosince, protože chce „dokončit rozjeté projekty“.

Když srovnává současnou misi s těmi ostatními, tvrdí, že ačkoli byly rizikové, nedá se to srovnat s Afghánistánem. „Asi nejnepříjemnější jsou raketové útoky. Během roku nám do základny dopadlo 95 raket. Je i úleva, když se vracíš zvenku na základnu. Zaklapne za tebou brána a ty si řekneš: Jsem doma. I když to domov vlastně není.“

 V Česku na Pavlicu čeká žena a dvě děti. „Jsou velcí. Dceři je 19 a synovi 17 let,“ říká Zbyněk Pavlica. Pak, na otázku, proč je vlastně v Afghánistánu, po krátké odmlce dodá: „Jsem blázen. Dobrodruh. V životě bych se sem jinak nepodíval. Je v tom adrenalin, zažiješ to, co bys nikdy nezažil. A také mě to profesně obohatí.“