Předsedkyně Akreditační komise vlády ČR při ministerstvu školství Vladimíra Dvořáková se v poslední době objevuje v médiích často. Většinou však mluví o plzeňské Právnické fakultě ZČU. My se ptáme hlavně na instituci, které šéfuje.
* LN Co by bylo, kdyby akreditační komise nebyla?
Každá země musí mít vytvořený systém zabezpečování kvality vysokoškolského vzdělávání, neboť garantuje diplomy, které jsou pod její hlavičkou vydávány. Pokud by neexistovala akreditační komise nebo jiná obdobná agentura, fakticky by to znamenalo, že by vysokoškolské diplomy neměly garantovanou základní hodnotu, nebyly by uznávané v takzvaném Evropském prostoru vysokoškolského vzdělávání. A i mimo toto území by studenti měli velké problémy.
* LN Existují akreditační komise všude? Přesněji: existují ve všech vyspělých zemích?
Systémy jednotlivých zemí se od sebe liší, ale ve všech evropských státech existuje obdoba akreditační komise. Zároveň jsou jasně stanovená kritéria pro hodnocení takovýchto agentur, aby bylo možné jejich postupy a rozhodnutí uznávat.
* LN A mimo Evropu?
Akreditace probíhají i mimo Evropu. Před dvěma lety jsem na pozvání amerického ministerstva zahraničí měsíc cestovala napříč Spojenými státy a navštívila desítky vysokých škol nejrůznějšího typu: od nejprestižnějších, jako jsou George Washington University, Columbia nebo Berkeley, až po místní vysoké školy, takzvané community colleges, dále také církevní, dívčí či afroamerické, specifické univerzity středozápadu. Vždy jsem se tam zajímala o akreditační procesy. Ty jsou v USA decentralizovány. Mají tam šest regionálně zakotvených agentur a jednu federální. Požadavky na akreditace specifikují jednotlivé státy, nikoli federace jako taková. Federální vláda do toho vstupuje pouze v té rovině, že pokud škola nemá akreditaci, pak její studenti nemají právo na určité výhody, jako jsou třeba půjčky nebo stipendia.
* LN Jsou v USA i vysoké školy bez akreditace?
Ano, jde o několik výrazně menších, ale prestižních škol s tradicí delší než 200 let, jejichž úroveň je nezpochybnitelná a které si mohou dovolit zbavit své studenty sociálních výhod – respektive jim je nahradit. Z těchto škol, které si ale samy velmi hlídají svou kvalitu a procházejí i vnějším hodnocením, studenti nemají problém s uplatněním.
* LN Vraťme se k nám. Vyplatí se být členem Akreditační komise? Myslím z hlediska odměňování.
Odměny členů komise jsou vzhledem k množství aktivit jen symbolické, členové stálých pracovních skupin žádné peníze nedostávají. Pokud jde o celkové náklady na činnost komise, jsou spíše podhodnocené. To ostatně konstatovala řada institucí, od ministerstva školství přes školský výbor či třeba Českou konferenci rektorů. Všude zaznělo, že by měly být prostředky navýšeny. Osobně se domnívám, že by to vše mělo být řešeno v souvislosti s novým zákonem o terciárním vzdělávání, kde by mělo být i nově definováno postavení akreditační komise.
* LN Pokud tomu rozumím, největší nápor práce je na pracovních skupinách. Jestliže za to nic nedostávají, proč to dělají?
Tak tomu není. Vůbec nelze srovnávat zátěž členů Akreditační komise a členů pracovních skupin, a to ani při posuzování žádostí o akreditaci studijních programů. Povinnosti členů Akreditační komise – i mimo zasedání – jsou navíc mnohem rozmanitější než jen posuzování žádostí o akreditaci. Řeší se otázky koncepce studijních programů a kvality vysokého školství, účast na hodnocení institucí, jednání s vedením vysokých škol a fakult, mezinárodní záležitosti v oblasti zajišťování kvality atd. Proč něco lidé dělají, když za to nedostávají honoráře – to se musíte zeptat jich. Možná je to překvapivé, ale v akademické obci mnoho lidí dělá mnoho věcí, za které nic nedostává – pracuje ve vědeckých a akademických radách, redakčních radách, různých odborných grémiích, akademických senátech atd.
* LN Členové pracovních komisí posuzují de facto žádosti konkurentů v oboru. Nehrozí, že jim budou házet klacky pod nohy?
Pracovní skupiny jsou pouze poradní orgány bez jakékoli rozhodovací pravomoci. Rozhoduje akreditační komise, která nese zodpovědnost a své stanovisko, pokud je negativní, musí řádně zdůvodnit. Proti stanovisku Akreditační komise je možné se odvolat a nakonec v rámci správního řízení podat proti rozhodnutí rozklad. Snažíme se o maximální transparentnost procesů. Samozřejmě někteří neúspěšní žadatelé vytvářejí na Akreditační komisi tlak tím, že ji obviňují ze zaujatého postoje. Vzpomeňme na pana Kindla, který tvrdil, že jdeme proti fakultě, protože jsou nejlepší.
* LN Co vám v komisi zabírá nejvíc času?
Časově nejnáročnější je hodnocení institucí a samozřejmě neustále nové a nové žádosti o udělení státního souhlasu k oprávnění působit jako soukromá vysoká škola. Mnohé se navíc stále dokola opakují, neboť platná legislativa nebrání neúspěšnému žadateli, aby po nabytí právní moci negativního rozhodnutí ministerstva nepodal mírně upravenou žádost okamžitě znovu. Běžné například je, že se Akreditační komise setkává s neúspěšnými žadateli o založení vysoké školy během dvou let třikrát až čtyřikrát, jeden žadatel dokonce podával žádost osmkrát. Správní poplatek 25 000 korun, který ministerstvo od roku 2005 s předložením takové žádosti vybírá, neplní dostatečnou regulační roli a navíc nemůže ani pokrýt náklady, které jsou s náročným posuzováním žádosti o udělení státního souhlasu spojeny.
* LN Mezi zasvěcenými se mluví o tom, že by bylo možná lepší, kdyby se akreditace neudělovaly jednotlivým studijním programům a oborům, jichž je obrovské množství, ale institucím, konkrétně vysokým školám, které by si za další ručily samy...
Nejen že se o tom mluví, ale ministerstvo školství to už před rokem rozpracovávalo do návrhu nového zákona, jehož příprava byla ovšem po pádu vlády zastavena. Není to opravdu nic nového či objevného. Můžeme se dohadovat o detailech, ale hodnocení institucí dává samozřejmě – na rozdíl od akreditací dílčích studijních programů a oborů – možnost posoudit situaci každé vysoké školy v kontextu celku. Ale dokud není zákon přijat, musíme postupovat podle stávajícího zákona, to jest, musíme se vyjadřovat ke všem žádostem o akreditace a reakreditace studijních programů. V posledních třech letech se snažíme v rámci zákonných možností o určitý posun. Propojujeme hodnocení vysokých škol s reakreditacemi. Projde-li vysoká škola úspěšně hodnocením, zároveň se jí prodlouží platnost akreditace studijních programů. Snižuje to administrativní zátěž a je zároveň hodnocení i jistou pomocí při hledání koncepcí dalšího vývoje. Takto jsme za poslední tři roky reakreditovali více než 300 studijních oborů.
* LN Je ve světě běžnější akreditace oborů, nebo škol?
Záleží na situaci příslušné země, tradici vysokoškolského vzdělávání, prostředí atd. V zemích střední a východní Evropy jsou akreditační pravidla dnes spíše centralizovaná a postupně se uvolňují, v zemích západní Evropy jsou pravidla volnější a naopak se sešněrovávají. Obecný vývoj zřejmě směřuje k akreditacím institucí, které budou ovšem doplněny nejrůznějšími typy tzv. profesních akreditací, což znamená, že si požadavky na kvalitu studijních programů a především na výstupy ze studia stanovují samy profesní komory a regulační orgány.
* LN Docent Schwarz z Národohospodářské fakulty VŠE v Praze se domnívá, že nepřistupujete ke všem stejně, že bez vysvětlení rozdílu někdo dostane akreditaci na pět let, někdo na tři.
Budeme vyčítat paní učitelce, že nepřistupuje ke všem stejně, když Hanička má samé jedničky a Pepíček třeba trojky? Musí se brát v úvahu kvalita. U kvality je vždycky obtížné přesně specifikovat, v čem spočívá. Na webových stránkách máme formulář pro hodnocení a instrukce, jak k tomu přistupovat. Hodně podstatné je personální zabezpečení, se kterým se ovšem dá manipulovat: počet profesorů a docentů. Nám nejde o formální kvalifikace, ale o to, jestli učitelé jsou odborníci na oblast, jejíž výuku mají zajišťovat, a také o to, jestli počet dalších úvazků umožňuje poctivě zvládat výuku, výzkum, akademické povinnosti, a tedy studijní program dál posouvat a rozvíjet.
* LN Právnická fakulty ZČU v Plzni akreditaci měla...
Však to také byla Akreditační komise, kdo odhalil základní problémy, které na škole byly.
* LN To mi uniklo...
Jiná věc je, kdy se toho chytla média. Akreditační komise začala soustřeďovat základní informace už přibližně před třemi roky, poté bylo vyvoláno hodnocení fakulty, které bylo uzavřeno v červnu 2008 s návrhem na omezení akreditace doktorského studia a s celou řadou výtek, které měly být odstraněny. Šlo o neprůhledné přijímací řízení, nejasnosti kolem uznávání předmětů atd. Akreditační komise není detektivní kancelář, my jsme vedení fakulty i univerzity upozorňovali na netransparentnost a další problémy. A jak při fyzické kontrole, tak při jednání s Akreditační komisí byl přítomen rektor. Pochopit situaci na fakultě bylo o to složitější, že se tam vedle naprosto normálního kvalitního fungování školy dařilo díky netransparentnímu systému protlačovat řadu „nestandardních“ studentů. Takže my jsme mohli konstatovat slušnou kvalitu náhodně vybraných závěrečných magisterských prací, ale zároveň jsme narazili na práce doktorského studia, kde míra netransparentnosti byla velká. Po rozhodnutí omezit akreditace následovalo několik měsíců, kdy se vedení fakulty a vysoké školy snažilo doporučení Akreditační komise zvrátit, což se nakonec podařilo při rozkladovém řízení, kdy byla jako jeden z argumentů použita smlouva s Ústavem státu a práva Akademie věd ČR, o jejíž pravosti mluví současné vedení ústavu s otazníkem. A nelze vyloučit, že byla vytvořena ad hoc pro argumentaci proti Akreditační komisi.
* LN Dějí se podobné věci i jinde?
Nikde ve světě jsem od svých kolegů neslyšela, že by při hodnocení vysoké školy předpokládali a sledovali praktiky tohoto druhu.
* LN V květnu 2009 nakonec Akreditační komise doporučila ministerstvu školství neprodloužit platnost akreditace u čtyř oborů doktorského studia.
Ano. To vedlo k aktivizaci akademické komunity, která již přestávala věřit tvrzení vedení fakulty, že jejím hlavním problémem je Akreditační komise a konkurenční boj. Z akademické komunity také vzešlo upozornění, že v žádostech o reakreditace doktorského studia jsou uvedeny nepravdivé informace. Proto zahájila Akreditační komise v červnu 2009 nové hodnocení. Média se začala zajímat o celou kauzu až poté, co byl odhalen plagiát doktorské práce pana proděkana Tomažiče. Tehdy jsem, vzhledem k tomu, že profesí jsem politolog a zabývala jsem se výzkumy transparentnosti, korupce, klientelismu, považovala za nutné upozornit veřejnost na určité souvislosti, které vyplývaly z našich předchozích šetření. Domnívám se, že to bylo nezbytné, aby mohlo dojít k hlubšímu vyšetřování, i když v této souvislosti nyní čelím dvěma žalobám. V listopadu 2009 jsme dokončili hodnocení Fakulty právnické ZČU a se závěry Akreditační komise se ztotožnilo nové vedení fakulty. Rovněž původní vedení univerzity konstatovalo, že na fakultě právnické docházelo k výrazným porušováním základních pravidel fungování školy, kontrolních mechanismů atd. A potvrzují to i závěry univerzitní vyšetřovací komise.
***
Nám nejde o formální kvalifikace, ale o to, jestli jsou učitelé odborníky na oblast, jejíž výuku mají zajišťovat, a jestli jim počet dalších úvazků umožňuje poctivě zvládat výuku.
V USA je pár menších prestižních univerzit, jejichž úroveň je nezpochybnitelná. Ty si svou kvalitu hlídají bez akreditace samy. Ale procházejí i vnějším hodnocením.
Profil Vladimíra Dvořáková (1957) Vystudovala historii a ruský jazyk na UK, později se specializovala na Latinskou Ameriku. Je jednou ze zakladatelek oboru politické vědy u nás. Učí na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze, od roku 2006 působí v čele Akreditační komise vlády ČR při ministerstvu školství.
