Má evidenční číslo 240, na první pravidelnou linku se vydala 29. února 1908. Ještě v sedmdesátých letech byla zralá na sešrotování. Nyní jezdí v plném lesku na turistické lince 91 a je pronajímána pro zvláštní jízdy.
Vůz číslo 240 byl vyroben jako řada jiných pražských tramvají v továrně Františka Ringhoffera. Jeho podobu navrhl známý architekt Jan Kotěra. Ten design tehdejších tramvají zcela změnil. Zaoblil hrany, prosvětlil interiér velkými šoupacími okny a obložil ho kombinací mahagonu a jasanu. Poskládal také jinak lavice. Ty podélné zůstaly jen na jedné straně, na protější straně už byla sedadla příčná.
„Z původních starých žebřiňáků udělal tramvaje s jakousi noblesou. Tramvaje v jeho úpravě byly špičkou až do třicátých let, kdy se začaly montovat takzvané ponorky,“ říká ředitel Muzea městské hromadné dopravy Milan Pokorný.
Nástup takzvaných ponorek, které se vrátily k hranatým tvarům, zažila také „dvěstěčtyřicítka“. Po celé Praze jezdila celou první republiku, v období protektorátu i při komunistickém převratu. Dojezdila až v roce 1952, kdy putovala do Plzně. „To byla docela běžná praxe. Když tramvaje dojezdily v Praze, brala si je menší města jako například Plzeň či Opava, kde ještě několik let bez problémů sloužily,“ vysvětluje ředitel muzea.
V roce 1974 se však vůz 240 opět stěhoval do Prahy. Dopravní podnik chtěl starou tramvaj, která byla v té době v dezolátním stavu, proměnit v muzejní exponát. Kompletní rekonstrukce se vůz 240 dočkal ale až v roce 1995, kdy ho téměř do původní podoby uvedla firma Pars Šumperk. Od té doby je součástí flotily historických tramvají. Po každé své jízdě městem se podrobuje kontrole. „Je o ni pečováno lépe než o běžné tramvaje,“ dodává Pokorný. Při takovéto péči odhaduje Pokorný její životnost na dalších sto let.
Tramvaj s číslem 240 je nejstarší pražskou tramvají, která jezdí pravidelně ulicemi města. Ještě starší než ona je koňka a vozy z roku 1900 a 1901, které jsou všechny vystaveny v muzeu MHD
Vůz číslo 240 byl vyroben jako řada jiných pražských tramvají v továrně Františka Ringhoffera. Jeho podobu navrhl známý architekt Jan Kotěra. Ten design tehdejších tramvají zcela změnil. Zaoblil hrany, prosvětlil interiér velkými šoupacími okny a obložil ho kombinací mahagonu a jasanu. Poskládal také jinak lavice. Ty podélné zůstaly jen na jedné straně, na protější straně už byla sedadla příčná.
„Z původních starých žebřiňáků udělal tramvaje s jakousi noblesou. Tramvaje v jeho úpravě byly špičkou až do třicátých let, kdy se začaly montovat takzvané ponorky,“ říká ředitel Muzea městské hromadné dopravy Milan Pokorný.
Nástup takzvaných ponorek, které se vrátily k hranatým tvarům, zažila také „dvěstěčtyřicítka“. Po celé Praze jezdila celou první republiku, v období protektorátu i při komunistickém převratu. Dojezdila až v roce 1952, kdy putovala do Plzně. „To byla docela běžná praxe. Když tramvaje dojezdily v Praze, brala si je menší města jako například Plzeň či Opava, kde ještě několik let bez problémů sloužily,“ vysvětluje ředitel muzea.
V roce 1974 se však vůz 240 opět stěhoval do Prahy. Dopravní podnik chtěl starou tramvaj, která byla v té době v dezolátním stavu, proměnit v muzejní exponát. Kompletní rekonstrukce se vůz 240 dočkal ale až v roce 1995, kdy ho téměř do původní podoby uvedla firma Pars Šumperk. Od té doby je součástí flotily historických tramvají. Po každé své jízdě městem se podrobuje kontrole. „Je o ni pečováno lépe než o běžné tramvaje,“ dodává Pokorný. Při takovéto péči odhaduje Pokorný její životnost na dalších sto let.
Tramvaj s číslem 240 je nejstarší pražskou tramvají, která jezdí pravidelně ulicemi města. Ještě starší než ona je koňka a vozy z roku 1900 a 1901, které jsou všechny vystaveny v muzeu MHD