Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Největší německé tajemství

Česko

Cenu sjednocení Německa si málokdo dovolí odhadnout. Penězovod napájející východ však pozvolna vysychá.

Třetího října uplyne přesně dvacet let od sjednocení Německa. Kdo by však očekával, že se Spolková republika chystá na velkolepé oslavy, jež se ponesou v atmosféře všeobecného poklepávání po ramenou, co se za tu dobu všechno podařilo, bude asi zklamaný. A v těchto dnech se najdou i první komentáře, jejichž autoři si kladou řečnickou otázku, zdali mají Němci vůbec důvod k oslavám.

Kdybychom hledali kořeny určitého rozladění, dá se s notnou dávkou zjednodušení prohlásit, že za všechno mohou peníze. Jde konkrétně o sumu, která byla za poslední dvě desetiletí vynaložena na ekonomický a sociální rozvoj bývalého komunistického východního Německa. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že zmíněná částka je snad největším státním tajemstvím současného Německa. Přesná čísla, kolik proudilo v letech 1990 až 2010 do programu „Aufbau Ost“ („Budování Východu“) totiž neexistují a k dispozici jsou pouze odhady. I tak jsou ale cifry pohybující se v rozmezí od 1,3 bilionu do 2 bilionů eur více než závratné. Jen pro představu: tato částka by dokázala vyrovnat veškeré schodky všech veřejných rozpočtů v Německu.

Od pluhů do fabrik Jedním z nejčastějších hesel, které bylo v souvislosti se sjednocením Německa od začátku používáno, je solidarita. Dodnes se objevuje nejviditelněji ve slovních spojeních pakt solidarity („Solidarpakt“) a solidární příspěvek („Solidarbeitrag“). V rámci paktu solidarity se zavázaly západoněmecké spolkové země přispívat na chod nově ustavených zemí na východě.

V rámci jeho druhé fáze platné pro období 2005-2019 má plynout do státních pokladen nových zemí dohromady 156 miliard eur, které jsou určeny na zlepšení infrastruktury nebo také na vylepšení finanční situace obcí. V kontextu německých politických tradic se přitom nejedná o žádné mimořádné opatření, protože něco podobného fungovalo předtím i ve staré Spolkové republice. Již od padesátých let dotovaly tímto způsobem ekonomicky silné regiony profitující často z boomu v ocelářství a těžby uhlí ty slabší, často zemědělsky orientované.

Málokterý z takto podporovaných regionů ovšem dokázal využít získanou finanční injekci ke svému prospěchu a odstartovat s její pomocí hospodářský vzestup. Jedinou doloženou výjimkou je Bavorsko, jež díky tomu přestalo být na přelomu 60. a 70. let chudou agrární zemí. Investice do rozvoje průmyslu a sázka na moderní technologie vedly k tomu, že Bavorsko přešlo na stranu bohatých německých zemí. Naopak spolkové země kdysi prosperující díky uhlí a oceli (Sársko, Severní Porýní-Vestfálsko) se dostaly v důsledku útlumu těžby a snižování výroby oceli do opačné situace.

S příchodem nových spolkových zemí po roce 1990 se jejich situace ještě zhoršila, zatímco tlak na čisté plátce, jako Bavorsko, BádenskoWürttembersko, Hessensko nebo Hamburk, aby odvedli do společné pokladny ještě více prostředků, se zvýšil. Neformálním mluvčím skupiny bohatých se stalo Bavorsko, a tak není divu, že bavorští politici nebyli na německém východě nikdy oblíbení.

Dlouholetý bavorský premiér Edmund Stoiber kvůli tomu dokonce v roce 2002 prohrál celostátní volby, když kritizoval domnělou „rozmazlenost“ východoněmeckých spoluobčanů.

Dnes by slova bývalého bavorského předsedy vlády, jež tenkrát v době historických povodní vyvolala obrovský rozruch, možná podepsal leckterý západoněmecký starosta. Právě komunálním politikům ze západního Německa vadí ze všeho nejvíc, že investice plynou pouze na východ a některé tamní oblasti a města jsou na tom po všech stránkách lépe než ty na západě.

Upravená centra východoněmeckých měst, nové dálnice nebo nové školy považují za provokaci a požadují, aby státní dotace přestaly proudit do míst, která již dávno žádnou finanční pomoc nepotřebují. Otázka adresnosti finanční transferů se v souvislosti se sjednocením Německa objevila poprvé, když se ve východním Německu zaváděla 1. července 1990 západoněmecké marka. U dospělých osob se měnila hotovost až do výše 4 tisíc východoněmeckých marek za nové platidlo v poměru 1:1. V případě vkladů a úspor byl uplatněn poměr 2:1. Z čistě ekonomického hlediska pochopitelně neodpovídal přepočítávací kurz realitě a neodrážel skutečnou výkonnost obou ekonomik. Z politického hlediska se ale západoněmecká velkorysost jevila jako nutnost, neboť hrozilo, že pokud „nepřijde západoněmecká marka k východním Němcům, půjdou oni za ní“. Přesto ale podle statistiky opustilo 1,8 milionu východních Němců svůj původní domov a usadilo se v západní části.

Ještě specifičtější je situace u solidárního příspěvku, který platí od roku 1991 každý Němec v podobě přirážky ve výši 5,5 procenta k dani z příjmu. I zde je adresnost příspěvku nejasná a v poslední době hodně diskutovaná. Nejenom že ho platí i Němci, kteří žijí na východě - tedy i ti, kteří jsou na základě statistik formálně chudší a mají průměrně stále ještě o třicet procent nižší platy. Ale takto získané prostředky nejsou účelově vázány, a spolková vláda je proto může využít na cokoli. Nemusí to přitom vůbec souviset s překonáváním komunistického dědictví, ale výnosy z přirážky mohou posloužit i k „ucpávání děr“ v rozpočtu, na financování zahraničních vojenských misí anebo také pomoc topícímu se Řecku.

Konec penězovodu Dlouhá léta měli Němci v Evropě pověst, že nemají hluboko do kapsy a že jsou ochotni se o své bohatství rozdělit nejenom se svými novými spoluobčany z východní části země, ale i s ostatními partnery v rámci EU. Když proto kancléřka Angela Merkelová letos na jaře dlouho odmítala kývnout na poskytnutí finančních prostředků na záchranu Řecka, viděl za tím leckdo odklon od tradičního „evropského ducha“ německé zahraniční politiky. Mnozí také poukazovali na kontrast mezi počínáním šéfky německé vlády během řecké krize a v roce 2005, kdy jako čerstvá německá kancléřka „obětovala“ přibližně sto milionů eur určených původně novým spolkovým zemím a dala je k dispozici na záchranu krachujících jednání o nové finanční perspektivě EU na období 2006 až 2013.

Současná debata o tom, co stálo sjednocení, proto ukazuje, že po dvaceti letech narazil německý penězovod na své hranice i v samotném Německu.

***

Starostové požadují, aby státní dotace přestaly proudit do míst, která již dávno žádnou finanční pomoc nepotřebují

O autorovi| ROBERT SCHUSTER, šéfredaktor Mezinárodní politiky

Autor: