Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Někde v dáli pod nebesy lítá můj pes zběsilec

Česko

MINIRECENZE

Malířka Hana Fousková (* 1947) má natolik krušný životní osud, že je stydno o něm psát, respektive opisovat ho z doslovů a internetu. Proč? Protože se tím pasujeme do role laskavých písařů, kteří „jsou na tom lépe“ a soucitně, svrchu podávají básníkovi studenou ruku. Své životní rány autorka Psice nejednou konstatuje, ukazuje jako stigmata na obrazech utrpení. Ale její vlastní slovesné gesto spočívá v něčem jiném, v něčem, co nezůstává pro čtenáře nakonec jen „cizí“ bolestí. A je to její, nikoliv čtenářova ruka, která se přitom napřahuje, aby něco dala.

V třetí knize Hany Fouskové se opakuje několik základních gest. Nejčastěji se tu vzlétá. Mezitím utíkání, prchání, bloudění po lese („nenajdu nikdy cestu zpět a kupředu nemohu“) nebo plutí („můj koráb doplul do Mrtvého moře“). Sbírka zprvu poutá pozornost významově i zvukově nápadnými rýmy (i docela dryáčnickými, jako je nebe-zebe, anebo absolutní zřídla-zřídla) a motivy, které upomínají na romantiku, dekadenci, expresionismus.

Ale rýmy a souzvuky odezní, vytvářejí pouze oporu či impulz k pokračování v řeči bez konce a začátku, netvoří definitivní formu. Kniha se plní slovesy, ději, které běží nikudy, prázdnotou a tmou. Základní adjektiva tu jsou „pustá a prázdná“ („mé pusté dny“, „můj prázdný klín“), ocitáme se v krajině ještě před stvořením světa. Není zde Bůh otec, ale matka smrt. Neexistují věci udělané lidskou rukou: žádná lampa, tím méně lampa kamarádova, protože tady ani žádní lidé nejsou - už byli. Anebo snad jednou budou, stejně jako Bůh. Objeví-li se v básni Ty, oslovuje se jím Já.

Jedinými blízkými jsou stromy (či jejich obrysy a pohyby ve tmě), pes (černý, v černé tmě), ptáci (plující do mraků). Člověk a příroda se vyjadřují vzpínáním, křikem, nářkem, pláčem, sténáním, vytím, kuňkáním. Jiným gestem je rozsvěcování, přikládání na oheň, hoření a plápolání. Jediným pokrmem mateřské mléko, ne od skutečné matky, ale od luny - tedy pokrm pro oči.

Hana Fousková je i ve svém zvukovém psaní především malířka. Nepíše tzv. kultivované básně, ale živě zachycuje obrazy z míst, v nichž lítá, bloudí a žije duše bez spočinutí, duše, která má samu sebe a svůj svět s mlčícím nebem. V něm rozsvěcí, vzhlíží a skučí. A na tom si trvá. Co taková Psice dává druhým? Otázku: A vy, vážně jste na tom lépe?

***

Psice

Hana Fousková Vybral, sestavil a ediční poznámku napsal Jaromír Typlt. Vydalo nakladatelství dybbuk, Praha 2008. 64 strany.

Autor: