Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Nekončící sarajevské lamento

Evropa

  14:04
PRAHA - Za bouřlivého potlesku (a osamoceného zabučení) a přítomnosti autorů byla v ostravském Národním divadle moravskoslezském uvedena světová premiéra opery Dech dobrých víl Filippa Ziganteho podle stejnojmenného románu Angela Cannavacciuola, který jej převedl do podoby libreta.

Hrdinové nezvyklé opery. Flétnista Becir (Gianluca Zampieri) a jeho milenka violoncellistka Minja (Zuzana Marková). foto: VOJTĚCH BARTEKLidové noviny

Opera moravskoslezského divadla se pod vedením Luďka Golata vypracovala na čelné místo mezi předními domácími operními soubory, včetně všech národních divadel, které často předstihuje nejen vyrovnanou kvalitou své produkce, ale také dramaturgickou odvahou. Žhavá novinka má šanci stát se nejen podnětným příspěvkem do diskusí o hledání a možnostech uměleckého výrazu „opery 21. století“.

Podobně jako v pražském ND Zítra se bude... je snahou o uměleckou reflexi odvrácené strany evropských dějin 20. století. Silný příběh, takto působivě zpracovaný, může vybudit zájem diváků. Děj na základě reality Angelo Cannavacciulo strávil v Sarajevu půl roku hned po skončení bojů. Jeho Dech dobrých víl je pokusem zdokumentovat zlomek toho, co se odehrálo ještě děsivěji.

Sám za sebe
Opera v sevřené dramatické formě pěti obrazů vychází ze skutečných událostí kolem členů sarajevského symfonického orchestru, který i přes ostřelování města pokračoval v koncertech. Obyvatelé Sarajeva, denně zabíjeni ostřelovači jako zvěř na safari, považují mlhu, která je před odstřelovači chrání, za Dech dobrých víl. Tato poetická licence o realitě života Sarajeva však jen potrhuje absurditu zabíjení, kdy si americký televizní štáb u velitele ostřelovačů objedná vraždění v přímém přenosu, aby „zdokumentoval“ situaci a zvýšil sledovanost.

Cannavacciulovo libreto vychází ze schématu antického dramatu: zástupci znepřátelených stran jsou tři bratři: flétnista sarajevské filharmonie Becir (Gianluca Zampieri), velitel ostřelovačů Jovan (Alexander Podolchov) a zvukař televizního štábu Tom, již s americkým občanstvím (Sergej Zubkevič). V opeře jsou postupně všichni vystaveni zkoušce své humanity: jak v ní obstojí, musí rozhodnout divák, který ale především musí otestovat, jak by v takové krajní situaci obstál sám za sebe.

Katarze se nedostaví
Byť je opera strukturována jako klasické antické drama, včetně rozsáhlé role sboru jako chóru, přes strhující finále se katarze nedostaví – rána soudobých Sarajev je ještě příliš živá, nezhojená a stehy mohou kdykoliv povolit. Filippo Zigante dává svou hudbou tomuto proudu nekončícího běsnění a nářku obětí násilí silnou emocionalitu. „Nestydí“ se účelně a přesně citovat hudební postupy od chorálních zpěvů po soudobý hudební výraz s atonalitou a vrstvením barevných ploch z kompozičních postupů hudby 20. století. Mísí styly i žánry od opery po jazz a jednotlivým aktérům dramatu přiděluje hudební charakteristiky tak, aby jejich hlas rozpoznatelně vždy osvítil jednu z faset utrpení všech.

Dirigent Alessandro Sangiorgi, režisér Luděk Golat a jeho inscenační tým podle koncepce Antona Nekovara, stejně jako celý početný sólistický soubor i sbor ostravské opery, dali tomuto „kontinuu utrpení“ věrohodnost a bolestivou apelativnost. Postihli výrazově kontrastní plochy i jejich gradaci v často komplikovaném vršení hudebních vrstev.

S vědomím, že zhovadělá sarajevská realita se svou zvráceností vymyká možnostem divadelního ztvárnění, se všichni snažili civilně postihnout situace a jejich atmosféru bez režisérských schválností. I tak diváci vycítili, že na této nezvyklé opeře jsou současně svědky: a zatíženi touto nečekanou rolí přesto toto břímě přijímali. V tomto smyslu je ostravská operní novinka výrazně silnější než bezradný postoj celé EU k situaci v bývalé Jugoslávii. Ostravskému NDje třeba za jeho angažovanou odvahu poděkovat. Málokdy se takto zdaří divadlu přiložit diagnostický prst na tep doby.

HODNOCENÍ LN: 4/5

Filippo Zigante: Il soffio delle fate (Dech dobrých víl).
Hudební nastudování Alessandro Sangiorgi, režie Luděk Golat, scéna a kostýmy podle koncepce Antona Nekovara Susanne Thomasberger a Christine Becke, choreografie Tamara Černá, sbormistr Jurij Galatenko. Světová premiéra ve Dvořákově divadle 16. května 2009.

Autoři: