Když nás Česká filmová a televizní akademie nominovala za scénáře Comebacku na televizní ceny Elsa, začal jsem okamžitě pro své scenáristy shánět pozvánky na ceremoniál. Jsem v televizním prostředí nováčkem a v tom mém původním, filmovém, mají ceremoniál všechny ceny, je to jaksi samo sebou. Někdy tvůrci předá Robert Redford v natřískaném sále zlatou sošku, jindy promítač v okresním kině se šesti diváky nafouknutý balonek, ale i za těmi nejmenšími cenami a ceničkami bývá slušnost jet (a rozhodně větší zábava než za těmi velkými), ať už má člověk šanci zvítězit, nebo ne. Ukázalo se však, že Elsy jsou televiznímu žánru věrné až symbolicky, ceremoniál nemají, zůstávají uzavřeny uvnitř bedny v podivném pořadu, který spíš připomíná předpověď počasí než významnou televizní událost. Publikum není, jen dva moderátoři, krčící se v prázdném ministudiu před klíčovací stěnou, žertují pro televizní kameru. I předávání ceny za nejlepší nerealizovaný scénář na studentském festivalu vedle nich působí jako Woodstock. A aby to vše bylo co nejteleviznější a nejkonzervovanější, předávání je předtočené mnoho dní dopředu, na natáčení se zvou jen vítězové, takže se vlastně všechno už vědělo dopředu a na rozdíl od předpovědi počasí ani není proč a na co koukat.
Bizarní na tom všem je, že Elsy by pro televizní branži mohly být ty nejdůležitější ceny. Týtý i Anno uděluje publikum, které stejně jen věrně kopíruje výsledky sledovanosti a počet píárových článků v novinách. Vítěze Elsy, oproti tomu, vybírají odborníci a lidé od fochu. Mohlo by se o nich mluvit, nadávat na ně, chválit je. Ať už se o Českých lvech říká ve filmové branži, co chce, všichni nominovaní je vyhrát chtějí. Když je nevyhrají, žehrají, když je vyhrají, chtějí je vyhrát znovu. A vsadím se, že je to spíš kvůli tomu zářivému momentu na pódiu, kvůli potlesku od kolegů než proto, že jim ta cena nažene do kina další diváky. Oproti tomu postavit se vedle podivné dvojice moderátorů před jednu televizní kameru, přijímat cenu na dvě jetí, aby se pak dal střídat široký záběr s úzkým, jako to muselo být při Elsách, člověka nutí spíš strčit ruce rozpačitě do kapes, než zvednout je vítězně nad hlavu. Ale taková je tvář naší původní televizní tvorby – všechno co nejrychleji, nejjednodušeji a za to nejmenší množství peněz. Proč by Elsy měly být jiné.
Ale i přesto, když jsem si v sobotu zapnul televizi a sledoval Pepu Klímu (je divné, že LN neudělaly větší tyjátr kolem toho, že dva z autorů Posledního slova byli nominováni za televizní scénáře, ale jak říkám, koho to vlastně zajímá, že?) přebírat cenu za nejlepší scénář, bylo mi líto, že jsem na tom „ceremoniálu“ nebyl.
Aby mu aspoň někdo živý zatleskal.
***
Elsy by pro televizní branži mohly být ty nejdůležitější ceny...
