* LN Víte, kolikáté vás čeká mistrovství světa?
No, vlastně nevím... Už jsem to jednou počítal, ale teď to zase nevím. Asi sedmý, že jo?
* LN Přesně tak. Vzpomenete si, jestli jste byl před některým světovým šampionátem zdravotně zcela v pořádku?
Určitě jo. Premiéru jsem si užil v norském Trondheimu před dvanácti roky. Asi měsíc před mistrovstvím jsem ještě polykal antibiotika, ale to neberu, jako že jsem nebyl v pořádku, když jsem měl ještě tolik času. Nejkrizovější situace asi nastala ve Val di Fiemme v roce 2003, kde mě soužila záda, a před dvěma roky v Sapporu, kde jsem měl velké problémy s mandlemi. A teď Liberec... Člověk holt stárne. (směje se)
Pokračování na straně 21
Dokončení ze strany 24
* LNO sedmičce se říká, že je šťastné číslo, tak by vám mohla pomoci.
Pravdou je, že na mém prvním juniorském MS jsem skončil sedmý, sedmnáctý a sedmatřicátý. Takže samý sedmičky. A Trondheim měl v letopočtu taky sedmičku. Zažil jsem tam svoje první dospělý mistrovství světa a byla to zatím suverénně nejhezčí vrcholná akce v kariéře. Určitě i větší než olympiády. I proto je pro mě velkou motivací startovat za dva roky zase na mistrovství světa v Norsku.
* LN Zdravotních problémů jste si ve své kariéře užil vskutku habaděj. Nepřepadají vás občas už stavy jistého zmaru, kdy si říkáte, že se na závodní lyžování vykašlete?
Když člověk spadne z formy do zdravotního problému, tak ho to hodně naštve. No, naštve... Spíš zklame, protože je rázem všechno jinak. Já už jsem ale zvyklý s tímhle bojovat. Každou zimu mě něco potká, ale tak už to zkrátka je. Bývám víc nemocný než většina jiných lyžařů, protože k tomu mám sklony. Třeba se i víc přepínám než ostatní, a organismus je tím pádem na emoce náchylnější. Beru ale věci tak, že nemoc vás vyřadí na určitou dobu a pak už jste zase v pořádku. Takže abych s lyžováním skončil kvůli nemocem, o tom nepřemýšlím.
* LN Možná by se ve vašem případě slušelo pronést již poněkud omšelé, ale bezpochyby platné rčení -co člověka nezabije, to ho posílí.
Už se mi párkrát stalo, že jsem spadl do nějaké nemoci a paradoxně mně odpočinek pomohl. Když ale všechny ty nemoci překonáte a pak vás nějaký trénink fakt hodně bolí, tak si říkáte, vždyť po tom všem, čím jsem si už prošel, můžu bejt rád, že tady vůbec trénuju.
* LN Nekonečné problémy s astmatem a průduškami jste letos bral, aspoň se zdálo, téměř v klidu. To byla pouze vaše póza před novináři, anebo jste potíže přijímal skutečně s nadhledem?
A co si pomůžu, když budu naštvanej? Samozřejmě, kdybyste mě viděli ve chvíli, kdy mi doktor Koldovský koncem ledna oznámil, že musím brát antibiotika, tak to jsem byl hodně skleslý. Volal jsem ženě Káče a říkal jí, že je to v h...... Teda že je to špatný, abych nemluvil sprostě. (směje se) Dřu jako blbec celý léto a v rozhodující chvíli to zase vadne. A co můžete dělat? Zase bojovat! V posledních týdnech jsem určitě nechodil vysmátej, ale na druhou stranu ani ne skleslej.
* LN Ke komu se uchýlíte, když je vám na duši nejhůře?
Dá se říct, že je to pořád stejný okruh lidí. Manželka Káča, Míra Petrásek, Fous (servisman Vít Fousek), lékař Martin Koldovský. A když jsem spolupracoval s psychologem Olegem Mazurovem, tak i s ním jsem si povídal o spoustě věcí.
* LN Poslední dva týdny jste se snažil vyhýbat veřejnosti, novinářům, téměř všem. Trenér Miroslav Petrásek dokonce prozradil, že jste prý do Harrachova na závěrečnou přípravu uprchl i kvůli nemoci v rodině. Tak vzorně jste si hlídal zdraví?
Pravda je taková, že od rodiny jsem prchal před rokem, kdy najednou Mates těsně před svěťákem v Otepää začal chrchlat. A já potřeboval tenhle závod zajet dobře, abych mohl pomýšlet na celkové vítězství ve svěťáku. Letos to bylo trochu jinak. Domů jsem přijel nemocný a všechny nakazil. Jak někdo onemocní doma, chytnou to samozřejmě všichni. Než si vytvoří takovou imunitu, jakou mívají třeba lidi v lékárnách a doktoři. Jako příklad by mohl sloužit německý lyžař René Sommerfeldt, s nímž často trénuju. Syn mu před olympiádou v Turíně přitáhl ze školky střevní chřipku a výsledkem bylo, že René doslova a do písmene pro.... celou olympiádu.
* LN Co se týče závěrečné přípravy na Liberec, ve hře prý byla i možnost, že byste bydlel u vás na Božím Daru, pro jistotu ale mimo váš domov. Proč jste tedy nakonec zamířil do Krkonoš?
Nedovedu si představit, že bych ve městě, kde žiju, bydlel jinde než rodina. Samozřejmě bychom se potkali a děti by mě hned táhly domů. Jenže já teď byl tak unavený, že jsem si po obědě každý den na hodinku lehnul. V podstatě jsem v Harrachově jen trénoval, spal a jedl. A o jídlo jsem se nemusel vůbec starat. Což by doma přece jen nešlo. Navíc nám tam ochotně upravovali tratě, stejně jako v nedalekých polských Jakuszycích, kde se mi dobře lyžovalo už před rokem. A odtud není daleko do Vesce, stejně jako za doktorem Koldovským.
* LN V Jakuszycích se nabízejí i snadné turistické profily tratí. Zajel jste si někdy odpoledne při lehkém tréninku třeba na Orle na svařáček?
Volnějším tempem jsem se po turistických tratích také vozil, ale pil jsem hlavně jonťák. Zastavování na svařáček je pro mě v této době dá se říct tabu. Po závodní sezoně s kamarády na výlet i se svařáčkem ale asi vyrazíme. V Harrachově jsem byl kvůli něčemu jinému.
* LN Upravoval jste s blížícím se mistrovstvím světa i stravu?
Nepatřím mezi extremisty, kteří žijí jen na salátech, ale na druhou stranu neholduju ani steakům. Před závody dávám přednost lehčí kuřecí či krůtí stravě, těstovinám. Jinak, když je prostor, nemám problém si dát i knedlo vepřo zelo, což ale neznamená, že si naložím sedm knedlíků a hromadu masa. Na jaře po sezoně už se nehlídám a jím všechno.
* LN Kateřina Neumannová si bez problémů dala večer i před svými nejslavnějšími závody dvě deci červeného vína. Jaký máte názor na tenhle recept na úspěch?
Pokud mám chuť, tak si vínko dám, ale samozřejmě zůstává u jedné dvou skleniček. Spíše jen na chuť, než abych cítil, že víno účinkuje. Určitě bych si ve dvou neotevřel dvě flašky.
* LN Myslíte si, že byste se vyléčil rychleji, kdyby nebyl doktor Koldovský omezený dopingovými pravidly?
Určitě ano. Pokud by nějaký lék mohl zabrat rychle, ale je na seznamu zakázaných látek, nemůžu ho vzít. V některých případech to pro mě znamená komplikace, ale lyžování je moje volba. Až mi bude padesát let, můžu se léčit čímkoliv.
* LN Podle nových dopingových pravidel jste povinen neustále hlásit místo svého pobytu. Vzhledem k tomu, že se občas rozhodujete ze dne na den, zřejmě takřka neustále musíte mít při sobě nažhavený telefon, ne?
Svým způsobem ano. Od prvního ledna vstoupil v platnost nový kodex, podle něhož je sportovec povinen být každý den v jednu určenou hodinu k dispozici dopingovým komisařům. Já si zvolil čas od šesti do sedmi hodin, aby mně to nelimitovalo trénink. Lyžaři nejsou atleti, kteří se připravují někde na stadionu. Vyjedeme třeba na dvouhodinový okruh, kde by mě těžko někdo mohl najít. Takže na základě problémů se sporty, které nejsou vázané na jedno konkrétní místo, se vymyslel tenhle systém. Komisaři se ale mohou objevit kdykoliv a já jim nemůžu říct, měli jste mě navštívit mezi šestou a sedmou, teď je čtvrt na osm, tak mi vlezte na záda. To nejde. Musejí ale počkat, až se vrátím z tréninku. Kdyby mě však nezastihli v danou ranní hodinu na určeném místě, tak mám problém.
* LN Přesto se může vyskytnout nějaká nenadálá událost a vy budete muset někam odjet. Co pak podniknete?
Můžu až do dané, předem určené hodiny, změnit svoje místo pobytu na počítači nebo poslat SMS. Jinak musíme místo, kde budeme, vyplňovat tři měsíce dopředu.
* LN Zmíněný systém se může zdát vůči sportovcům až příliš drsný; ostatně před pár dny si na něj stěžoval i tenista Nadal, který prohlásil, že se sportovci se zachází jako se zločinci. Máte podobný názor?
Jistě, i mě napadají myšlenky o nějakých lidských právech a podobně. Jenže na druhou stranu si myslím, že proti dopingu je třeba bojovat, takže jsou nastavená jistá pravidla. A když chcete závodně lyžovat, tak je musíte ctít. Změna se zavedla hlavně kvůli sportovcům z některých států, které komisaři nikde nemohli najít. Připouštím, že mě tyhle věci do jisté míry omezují, ale svým způsobem s nimi souhlasím.
* LN Za dva dny vás čeká úvodní závod na 15 kilometrů klasicky. Jak ladíte formu? Lehnete si do postele a se založenýma rukama čekáte, až se ohlásí?
To zrovna ne. Jezdíme ale třeba spíše rychlejší tréninky. Bez nich bych třeba padesátku objel docela suše, ale pět minut za ostatními. A já potřebuju být rychlej. A vím také, že problémy, které jsem měl, neznamenají, že bych v Liberci nemohl dobře zajet. Rozhodne hlava, kolik má člověk natrénováno a jak se dokázal z toho všeho vylízat. Jelikož podobné problémy řeším skoro pořád, jsem už na podobné situace skoro zvyklej.
***
Vizitka Lukáše Bauera S lyžováním začínal jednatřicetiletý Bauer v rodném Ostrově nad Ohří, v mládí koketoval i s biatlonem. Poprvé na sebe upozornil v roce 1997 na juniorském MS v Calgary, kde získal stříbro. V lednu 2003 vyhrál v Novém Městě první závod SP. Na velkých akcích se ho dlouho držela smůla, čekání na medaili utnul až stříbrem na olympiádě v Turíně 2006. Excelentně mu vyšla minulá sezona. Během ní ovládl Tour de Ski i hodnocení Světového poháru.
