ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Tatínek přišel do Československa v roce 1980, to mu bylo osmnáct. Vyučil se v mladoboleslavské Škodovce, a když se seznámil s mojí maminkou, která přišla do Československa o pár let později, vzali se a odjeli za prací do západního Německa. Tamjsem se narodila já. Zatím proto nemám české občanství, i když bych ho chtěla. Ulehčilo by mi to cestování. Když jsem jela na jazykový kurz do Anglie, musela jsem s vietnamským pasem žádat o vízum. Nejraději bych měla dvojí občanství – české i vietnamské.
Z Německa do Československa. Když mi bylo pět let, vrátili se rodiče se mnou a s mojí mladší sestrou zpátky do Prahy. Tehdy jsem česky neuměla ani slovo, ale rychle jsem se naučila. Doma s rodiči mluvíme vietnamsky, ale se sestrou se bavíme česky, jde nám to rychleji. Vietnamsky umím i psát – učila mě maminka a pak před šesti lety ve Vietnamu babička. Ale protože to nepoužívám, dělají mi některé znaky problémy. Jinak mluvím anglicky, učím se francouzsky a čtyři roky jsem dělala němčinu.
S rasismem jsem v Česku nikdy problémy neměla. Ani jako malá a teď už vůbec ne. Možná jednou za x let se mi stalo, že na ulici na mě někdo koukal a řekl „žluťas!“, ale to byla opravdu výjimka. Mám hodně českých kamarádů, kteří nekoukají na to, jakou mám rasu.
Ve Vietnamu jsem byla třikrát. Mám tam prarodiče, tetičky, strejdy. S tatínkem jsem se byla podívat i ve vesnici blízko Hanoje, kde se narodil. Byla to pro mě taková dovolená – teplo, moře, žádná škola… Ale necítím se tam jen jako turistka, taky trochu jako doma. I když Prahu mám moc ráda a vyrůstala jsem tady, z Vietnamu pocházejí rodiče. Takže ta otázka, co je pro mě domov a vlast, je těžká. Politika mě vůbec nezajímá. I kdybych mohla volit, tak bych asi nevolila. Psala jsem jednou stať o politice do Mladé fronty, kde měli projekt Studenti píšou noviny, a nad tím jsem seděla hodně dlouho.
Do soutěže o Miss Vietnam ČR mě přihlásil tatínek. Jednou jsme večeřeli a ve vietnamské televizi zrovna běžela na miss reklama. Tatínek řekl, že mě přihlásí. Nechtěla jsem, protože jsem si myslela, že na to nemám, ale přesvědčil mě, že nejde o výhru, ale o zkušenost. Že se tam seznámím s vietnamskými děvčaty a bude to pro mě zajímavé. Pak mě ještě přemlouvali kamarádi, tak jsem to zkusila. Soutěž Miss Vietnam ČR jsem si užívala, cítila jsem velkou přízeň publika. Ale na to druhé místo v celoevropské soutěži jsem víc pyšná – byla tam větší konkurence. V České republice nás bylo celkem 14, v evropské soutěži bylo 35 finalistek a všechny byly velice krásné. Spolužáci mi ten úspěch moc přáli. Dozvěděli se to z internetu, protože o té první soutěži v Česku jich vědělo jen pár. Nechtěla jsem se ztrapnit, nevěřila jsem si. O Německu už věděli všichni a drželi mi palce. Já jsem byla nejvíc překvapená zájmem českých médií a tím, jak hezky o mně psala.
Jazykový mišmaš. Některé národní vietnamské miss, které byly na evropské soutěži, mluvily vietnamsky dobře, ale jiné vůbec. Třeba Francouzka, Angličanka a Bulharka mezi sebou mluvily anglicky. Většina z nich už se narodila v Evropě, jen jedna se narodila ve Vietnamu. Letos budu maturovat. Studuji Gymnázium Na Vítězné pláni a pak bych ráda bych šla na Vysokou školu ekonomickou. Zajímá mě management, cestovní ruch, hotelnictví. Chtěla bych pracovat třeba jako manažerka hotelu nějakého celosvětového řetězce. Chtěla bych cestovat, mít povolání, se kterým se uplatním všude. Klidně bych dělala i modeling, ale zatím nejsou žádné nabídky a taky už jsem na to v osmnácti asi trochu stará. Ale uvidíme. Málem jsem nesehnala kroj do soutěže. V české soutěži nám ho měl obstarat sponzor, ale dva dny před finále nám řekli, že ho dostane jen ta, která pojede reprezentovat do evropské soutěže. Co teď? V tržnici Sapa jsou sice půjčovny, ale já jsem na Vietnamku dost vysoká, takže tam bych si nevybrala. Tak jsem si půjčila vrchní část od tety a kalhoty od jiné soutěžící.
Mám ráda módu a značkové oblečení. Myslím si, že některé zboží u Vietnamců je taky kvalitní – třeba pyžamo nebo věci na doma bych si tam klidně koupila. Jinak ale nakupuju v obchodních centrech a nejraději v cizině, kde je daleko větší výběr.
Vietnamci jsou prodejem falešných značek proslavení, ale nedělají to jen oni. Je to celosvětový problém a každý se musí něčím živit. A pak je taky otázka, proč si to Češi kupují, když vědí, že je to fake. Kdyby to přestali kupovat, tak by se Vietnamci přeorientovali na něco jiného. Mám moc ráda české jídlo. Maminka sice vaří jen vietnamská jídla, ale ve školní jídelně mi chutná. Nejradši mám svíčkovou. Vařit ale umím jen vietnamskou kuchyni. Každá vietnamská holka musí umět vařit, jinak by byla nanic. Ve Vietnamu holky pomáhají vařit a starat se o mladší sourozence už od deseti let. Nedovedu si ale představit, že bych byla žena v domácnosti jako moje maminka. Žena má být nezávislá na manželovi.
Knihu Bílej kůň, žlutej drak jsem si chtěla přečíst, dokud jsem se nedozvěděla, že je to podfuk, že to nenapsala Vietnamka, ale Jan Cempírek. Nechápu, proč to udělal.
Vietnamští rodiče jsou konzervativnější než čeští. Moji spolužáci klidně řeknou: Jdu na pařbu, vrátím se ve čtyři hodiny ráno. To já nemůžu, rodiče se o mě bojí, tak musím být do jedenácti večer doma. Mně to ale nevadí, jsem na to zvyklá.
Zatím nemám přítele. Ale kdybych měla, mohl by to být Vietnamec nebo Čech, rodičům na tom nezáleží. (Do diskuse poprvé vstupuje otec Mai Anh, který s námi sedí u stolu: „Vietnamská a česká kultura jsou úplně jiné, takže nejlepší je mít vietnamského přítele.“) Že bych si vzala Vietnamce z Vietnamu, to si nedovedu představit. Spíš nějaké banánové dítě – českého Vietnamce. Že bych se měla přihlásit do Miss ČR? Tak to mě ještě nenapadlo. Vždycky se na to dívám a říkám si: ježišmarjá, vždyť ony jsou tak krásné! A já přece vypadám tak jinak! Myslíte, že bych měla? No, možná napřesrok, jestli dostanu české občanství... Koneckonců, Miss World a Miss Kanady byly loni taky asijského původu.
