Jestli poslanec Věcí veřejných Jaroslav Škárka skutečně dostával od Víta Bárty měsíčně v obálce příspěvek za loajalitu, zařadil se do dlouhé české politické tradice. Touto odrůdou korupce neblaze proslula už první republika. Nepodíleli se na ní jen vyhlášení korupčníci, ale také morální vzor číslo jedna, T. G. Masaryk.
Antonín Klimek ve svém Boji o Hrad shromáždil dostatek dokladů o tom, jak prezident ze svých tajných fondů odměňoval své spolupracovníky a příznivce a kupoval si loajalitu odpůrců. Například v říjnu 1932 předal svému osobnímu knihovníkovi, archiváři a literárnímu tajemníkovi V. K. Škrachovi 450 tisíc korun v obálce, „aby byl zabezpečen“. Měřeno běžnými příjmy odpovídal by dnes této částce minimálně patnáctinásobek.
Obálky od Masaryka dostávali i politici první ligy. Známý je případ Milana Hodži, slovenského agrárníka, kterého prezident dlouho nemohl vystát a který byl nucen v únoru 1929 po úplatkářské aféře podat demisi z funkce ministra školství. V roce 1932 se dostal do takové finanční situace, že nebyl schopen zaplatit nepatrný dluh, a exekutor mu proto zabavil nábytek. Obrátil se tedy na Hrad a za finanční pomoc slíbil úplnou loajalitu. Významně pak přispěl ke zvolení Edvarda Beneše prezidentem a sám byl tři roky premiérem.
Masaryk získával peníze na své „konto separato“ jednak ze svého platu, jednak z různých darů, které dostával z finančních a průmyslových kruhů. Obrovskými zdroji mimo veřejnou kontrolu operovalo také Benešovo ministerstvo zahraničních věcí, z jehož dispozičního fondu byly například upláceny stovky novinářů po celém světě. Československé ministerstvo zahraničí dokonce fungovalo jako tichý společník v několika zahraničních vydavatelských podnicích. V zájmu spravedlnosti je nutno dodat, že podobnými způsoby tehdy tiskovou propagandu prováděla většina zemí.
Proti obálkám s penězi na přilepšenou nebyl imunní ani komunistický systém. Dlouhodobě jimi uplácel členy předsednictva ÚV KSČ prezident Antonín Novotný. Přestože platy tajemníků ústředního aparátu komunistické strany byly v té době zhruba na úrovni desetinásobku běžné mzdy, jediný, kdo peníze od Novotného vracel do stranické kasy, byl premiér Jozef Lenárt. Ostatní si naopak mohli přilepšit o desetitisíce ročně.
Vraťme se ale do současnosti. Koho by vlastně překvapilo, kdyby Jaroslav Škárka a další poslanci Věcí veřejných dostávali peníze bokem? Vždyť celá ta strana je podnikatelským projektem Víta Bárty. Manažeři prostě odměňují ty, již přispívají k úspěchu firem, které řídí. To mnohdy nebývají ti nejkreativnější a nejpracovitější, ale naopak největší kývalové a lísalové.
Obálky s penězi oprávněně budí rozhořčení. Jestli však Vít Bárta platí za loajalitu svým kolegům ze zdaněných zisků, není to nakonec menší forma korupce, než kdyby jim zařídil trafiky na ministerstvech, která jeho strana ovládá?
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
