Když se někomu svěříte, že byste zkusili napsat článek, který by se nějak dotýkal momentálního stavu politické satiry v Česku, obvykle se setkáte s otázkou: a ona u nás nějaká existuje? Přitom když američtí političtí satirici Jon Stewart a Stephen Colbert přišli nedávno s nápadem, že uspořádají před washingtonským Kapitolem veřejnou „demonstraci za znovuzavedení zdravého rozumu a/nebo strachu“, přišlo na ni přes 215 tisíc lidí. A konkrétně Jon Stewart byl na populárním internetovém magazínu AskMen.com zvolen „nejvlivnějším mužem roku 2010“, před Billem Gatesem a zakladatelem Facebooku Markem Zuckerbergem. A aby toho nebylo málo, loni ho průzkum časopisu Time označil za nejdůvěryhodnějšího zpravodajského moderátora.
Jon Stewart vede od roku 1999 půlhodinový televizní pořad The Daily Show na stanici Comedy Central, v němž čtyřikrát do týdne komentuje ve fiktivním zpravodajském studiu aktuální události, stylem, který paroduje velké zpravodajské stanice jako CNN nebo Fox News. Colbert, jehož pořad běží na Comedy Central, se zase stylizuje do fiktivní postavy televizního moderátora-egomaniaka a bohabojného amerického konzervativce, který nevěří faktům, protože fakta pocházejí z reality a každý přeci ví, že realita je příliš levicově zaměřená. Od skromných začátků Stewartovy éry v Daily Show před deseti lety, kdy byli aktéři pořadu rádi, když je s kamerou pustili aspoň do předsálí sjezdu nějaké politické strany, získal pořad třináct cen Emmy a sledovanost se zmnohonásobila (momentálně se pohybuje někde mezi půldruhým milionem a dvěma miliony diváků za noc).
Tento úspěch ilustruje celkový boom politické satiry v Americe. Velmi populární jsou také politické skeče v hudebně zábavném pořadu Saturday Night Live, který vysílá televize NBC, úspěšný pořad má i jízlivý komik BillMaher na HBO.
Skoro by se tak zdálo, že politická satira a parodie je v Americe mnohdy nejen žádanějším, ale dokonce i váženějším zdrojem politických komentářů než produkce tradičních zpravodajských médií.
O politické satiře se přitom traduje, že nemá v zavedených, usedlých demokraciích vhodné životní podmínky...
Chybí aktivisté
U nás je situace zcela opačná. Od roku 1989 se na veřejnoprávních i soukromých televizních stanicích sice objevilo několik politicko-satirických pořadů, ale žádný se dlouho neudržel. Mezi to nejlepší, co na tomto poli u nás vzniklo, patřily některé díly České sody, prvních několik pořadů Na šikmej ploche slovenského komika Milana Markoviče v České televizi (poté, co upadl ve slovenské veřejnoprávní televizi za vlády Vladimíra Mečiara v nemilost), velmi vysoký standard si držel i pořad Martina Komárka a Jiřího Podlipného Stalo se, který vtipně kombinoval události uplynulého týdne s filmovými „hláškami“. Vtipný a jízlivý dokázal být i publicistický pořad České televize Bez obalu, který připravoval Milan Šíma sMilošem Čermákem.
Ani jeden z těchto pořadů už dnes neexistuje. Milan Markovič se vrátil na Slovensko, tvůrčí tým České sody se samovolně rozložil. Poslední dva jmenované pořady zrušila sama Česká televize, a to za takových okolností, které nahrávaly spekulacím, že byly odstraněny na politickou objednávku. Vedle toho tu byli v devadesátých letech Gumáci na Nově, v České televizi se dlouho hřála show Zuzany Bubílkové a Miroslava Šimka S politiky netančím a na Primě běžel v letech 2004 až 2006 pořad Dementi. Všechny tyto pořady více či méně vtipně donekonečna ilustrovaly populární lidové přesvědčení, že politik = vůl. Jediným slušným satirickým formátem na celoplošné televizní stanici je v současné době humorně odlehčený závěr publicistického pořadu české televize 168 hodin nazvaný Malostranské korekce. Takže žádná sláva.
„Kdybych chtěl být úplně cynický, řekl bych, že politickou satiru by u nás neměla dělat žádná televize,“ tvrdí spolutvůrce satirického komiksu Zelený Raoul a šéf scenáristického týmu sitcomu Comeback Tomáš Baldýnský. „Veřejnoprávní televize má velmi slabé postavení, je politicky hodně ovlivnitelná. A jak se ukázalo na příkladu Gumáků, i komerční televize potřebují k životu lobbing, a tudíž si nemohou dovolit jen tak urážet politiky – leda by byl ten jejich satirický pořad natolik úspěšný, že by se jim vyplatilo podržet si ho všem politikům navzdory. Jenže to nebyl případ Gumáků,“ uzavírá Baldýnský. Což znamená, že za absenci vlivného, dlouhodobě úspěšného politickosatirického pořadu na některé z českých stanic může jak politický tlak, tak nedostatek silných autorských týmů, které by dokázaly vytvořit show, jež by byla dostatečně kvalitní i úspěšná.
V tom spočívala podle Baldýnského výjimečnost České sody: že se v ní sešli lidé jako Čestmír Kopecký, který vedl jednu z tvůrčích skupin v České televizi, a komik Petr Čtvrtníček – oba dost kreativní a zároveň tvrdohlaví, díky čemuž si dokázali prosadit svou – navzdory všem tlakům.
Ale hlavně, soudí Baldýnský, je u nás nedostatek kvalitních tvůrců politické satiry dán obecným charakterem české společnosti:
„V Americe, v Anglii, zkrátka v zemích, kde politická satira funguje, se zároveň daří i aktivistům, kteří se scházejí, aby někde pohrabali listí nebo dostali do parlamentu více žen. Když máte dostatek takových lidí, máte i dostatek těch, kteří si z nich dělají srandu. Ale jestliže je občanská společnost slabá a obecně je chabý i zájem o politiku, pak je tu moc malá kritická masa těch, co by něco takového dělali. Příliš mnoho politických pořadů u nás vznikalo povelem shora. Vymyslel si je nějaký televizní dramaturg a pak řekl: Najděte mi na to lidi,“ říká Tomáš Baldýnský.
Stírání hranic
Dále už zůstávají jen jednorázové záležitosti: vedle billboardů Petra Čtvrtníčka, na kterých za vlastní peníze paroduje Václava Klause nebo kampaň sociálních demokratů, zasahují do politické satiry některé práce Davida Černého jako třeba jeho Entropa, Brown Nosing v galerii Futura (figury nahých sehnutých mužských postav, jimž je možné nahlédnout do zadnice a sledovat videa, kde se Václav Klaus a Milan Knížák krmí kaší) nebo jeho připravovaná penisová fontána u stanice metra Národní třída, která má komentovat současné obsazení českého parlamentu.
Úmrtí studu
Možná však za ten vzácný výskyt politické satiry u nás může skutečnost, že její metody začínají čím dál víc používat média v rámci běžného zpravodajství: výběrem fotografií nebo sestřihem televizních záběrů. Že se často stírá hranice mezi zpravodajstvím a komentářem, seriózností a humorem. A že se satira stala nedílnou součástí negativních předvolebních kampaní. Zábor území politické satiry tak vedou sami politici, jimi najaté reklamní agentury, případně novináři. Ovšem právě tenhle jev byl paradoxně zdrojem inspirace a nakonec i úspěchu zmíněného amerického pořadu The Daily Show. Dobře to vystihl moderátor večerních zpráv stanice NBC Brian Williams, když řekl, že Jon Stewart „zachytil úmrtí studu v politice a žurnalismu“.
A ze stejného inspiračního zdroje vychází nejmladší a nejzajímavější část politické satiry, která vzniká spontánně na internetu.
Jejími nejvtipnějšími průkopníky byly právě stránky Tomáše Baldýnského Baldachyn.cz (dnes sice dostupný, ale ve stádiu klinické smrti), server Kompost.cz (ten na tom není o moc lépe) a dále server Vesjolyje Kartinky s fotomontážemi parodujícími mimo jiné aktuální politické dění.
Kartinky, kterým za jejich občasný humoristický extremismus mimo jiné opakovaně hrozilo trestní stíhání, ukončily činnost v březnu 2008.
Dnes je lídrem internetové satiry web Hradní partička. Nebo donedávna byl. Jeho autoři totiž na začátku října ohlásili ukončení činnosti (ovšem s tím, že se prý jednou vrátí). Hradní partička se zaměřovala na prezidenta Václava Klause, jeho kancelář a zástup obdivovatelů, přičemž pracovala s mystifikací, kterou umožňuje internetová anonymita. Uveřejňovala například údajné prezidentovy zápisky z cest: „Ve Washingtonu je opět krásný den, přes 90 stupňů Fahrenheita (když odlétáme, je 33 °C) při vlhkosti 90 %. ... Dál se věnuju mazlení se svým odpoledním projevem. Musím přiznat, že se mi velmi povedl, což okamžitě volám i Jaklovi do Prahy. Jakl mi sděluje, že mu Hájek snědl z ledničky vanilkový pudink. Nechám si proto zavolat k telefonu Hájka, abych mu vyčinil. Hájek slibuje, že se polepší, a sám si navrhuje svůj trest – na tabuli ve Španělském sále tisíckrát napíše, že Darwin je buzerant. Připadá mi to spravedlivé, a tak zavěšuji.“
Hvězdné momenty Hradní partičky ovšem přišly s pomocí pro-hradního magazínu Fragmenty, jehož šéfredaktorku Ivanu Haslingerovou se autorům „partičky“ podařilo dvakrát napálit. Poprvé když uveřejnila smyšlené blahopřání Václava Klause Milanu Knížákovi, největšímu žijícímu českému umělci, jehož „příspěvek k našemu umění se pohybuje někde mezi Antonínem Dvořákem a strýčkem Jedličkou (jenž byl mimochodem výborným tenistou a zemřel jako hrdina s raketou na antuce)“.
Podruhé když s nadšením převzala na web Fragmentů i na svůj blog podvržený dopis zapáleného jihočeského člena Mladých konzervativců. Ten Partička sestavila ze slovních obratů, které se na stránkách kulturně-politické revue Fragmenty objevovaly nejčastěji (politická hyperkorektnost, samozvaní analytici, nedostatek pokory, spacák na Kavčích horách, mediální štvanice, úderná pěst havlismu atd.). Dopis se moc líbil i Ladislavu Jaklovi a Romanu Jochovi, kteří na něj odpověděli děkovnými e-maily.
Kardinál Vlk a Čtyřlístek
Dalším lidovým satirikem, který využívá anonymitu internetu k mystifikacím, je autor falešného twitterového účtu kardinála Vlka (Twitter je mikroblog, kam mohou uživatelé psát pod svým jménem nebo přezdívkou krátké texty o sto čtyřiceti znacích, obvykle v duchu, „co jsem dnes dělal“). Striktně vzato v tomto případě nejde o politickou satiru, ale takto adresná parodie na významnou církevní figuru do širšího definičního oboru toho, o čem zde mluvíme, určitě patří.
Falešný Vlk píše nejraději o tom, co snědl: „Ke snídani kávička s indiánkem, k obědu peču husu. Odpoledne vyřídím nějaké pochůzky, sauna, večeře a na závěr šachy. Dnes bude skvělý den!“
Nicméně potvrzuje i to, že se živě zajímá o moderní popkulturu: „Jsem rozmrzelý. Celý den tu mrholí, takže jsem uvězněný doma. Odpoledne si asi rozdělím mezi bibli aHvězdné války, večer snad vyrazíme ven.“
Ovšem nevyhýbá se ani ostré společenské kritice: „Dnešní debata v Čelákovicích opět potvrdila, v jakých troskách se nachází mladá generace. Je mi líto, ale většina pravděpodobně skončí v pekle.“
Kardinál Vlk také rád odpoví na otázky prostých věřících. Třeba na tu, jestli mají jejich pejskové duši: „Chlapče, mýlíte se, ale nemám vám to za zlé. Sám vím, že není lehké přijmout, že se Alík, Ťapka ani Lesana do nebe nepodívají.“
Další zajímavý komentátor vystupuje na webových stránkách Strach. cz, kde glosuje nejnovější zprávy pomocí upravených obrázků populárního Čtyřlístku.
Jeho protipólem je až montypythonovsky ujetý web Necyklopedie, což jsou „pseudointeraktivní skoromultimediální moderně formátované naučné portály“, jakási parodie na Wikipedii, zdroj a pokladnice nesmyslných zpráv a překroucených faktů. I Necyklopedie má svoje politické zpravodajství:
„8. listopadu: Ministr Bárta už má důvod proti stavění silnic a dálnic – sebrali mu řidičák: když nemůžu já, tak nikdo. Proto vyrazil prosebníky i s peticí 28 000 lidí, když přišli orodovat za silnici do Opavy.“
„2. listopadu: V Plzni byl dopaden Juraj Jánošík...“
Politická satira je dnes typickým produktem kultury „do it yourself“, tedy udělej si sám. Vzniká zdola, šíří se díky sociálním sítím a zmíněné weby mají na svých facebookových profilech tisíce fanoušků. Zdá se tedy, že nakonec je všechno v pořádku. ?
O autorovi| Ondřej Formánek, redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz
