Trilogie televizních filmů Ďáblova lest natočená podle scénáře Arnošta Vašíčka chce diváka přesvědčit, že naše minulost skrývá temná místa, záhady a krvavé rituály spjaté se samotným ďáblem a Ďáblovou biblí. Avšak výsledek je spíše naivní a bylo by bývalo lépe, kdyby se Vašíček pokusil raději o parodii typu Indiana Jonese.
Vašíček se vydal nelehkou cestou historické fikce, která se jakoby vážně pokouší nahlédnout záhady minulosti. Nechce však být českým Indiana Jonesem pro pobavení a zasmání, chce být vážným Danem Brownem, který luští tajemné a šokující šifry minulosti, či snad ještě lépe Umbertem Ecem, který odhaluje tajemství středověkých klášterů. Záhadologova lest Arnošt Vašíček je profesí záhadolog. Začínal v magazínu Blesku, projel kus světa a hledal záhady. Vrcholem byla jeho reportáž o lidožravém stromu na Madagaskaru, který prý pozře dospělého člověka (něco jako Adéla ještě nevečeřela) a vyplivne čistou kostru. Ty reportáže byly plytké, úsměvné svou prostoduchostí a bezostyšnou prolhanou žvanivostí, ale bulvár to unesl. Teď si snad Vašíček zkouší, co všechno mu ještě sežereme.
Opusem Ďáblova lest se vrací ke Codexu gigas (zvaném Ďáblova bible), o němž už napsal knihu. Režisér Jiří Strach dělal, co mohl, i herecké obsazení je skvělé, ale scénář zůstává Vašíčkův, proto je on odpovědný za každé slovo, každou scénu i „poselství“ celého příběhu.
Codex gigas je největší pergamenová rukopisná kniha na světě. Vznikla začátkem 13. století asi ve skriptoriu břevnovského kláštera pro podlažický konvent coby jakási knihovna v jednom svazku. Obsahuje důležité naučné spisy, některé stránky zůstaly prázdné, na jiné byly zapsány kuriozity typu zaklínacích formulí proti nemocem a zlodějům.
Kromě běžných iluminací je uprostřed knihy dvoustránková kompozice - na levé straně je vyobrazen Nebeský Jeruzalém v hradbách, naznačených dvěma spojenými věžemi, na pravé straně uprostřed stejných hradeb je osamocený ďábel. Díky této miniatuře se knize začalo až v 16. století, kdy se ukazovala návštěvníkům Broumovského kláštera jako kuriozita, říkat Ďáblova bible. Z neznámých důvodů pokládají záhadologové vždy pozdní legendy a pověsti za doslovné záznamy pradávných skutečných událostí.
Vašíček se rozhodl, že Codex gigas je Ďáblovou biblí právem, neboť se na jejím vzniku podíleli zasvěcenci, neboť u toho musel být vykonán tajemný rituál A protože tam černá magie prostě být musela, tak ji tam našel a propašoval do trilogie Ďáblova lest. Tvrdí nám, že stránka před vyobrazením ďábla, obsahující právě zaklínadla proti ďáblovi, byla vytržena. Proč v knize zaklínadlo proti ďáblovi není, diví se autor. Spíše bychom se měli ptát jeho, proč by tam něco takového být mělo. Vašíček se domnívá, že středověké knihy byly plné zaklínadel proti ďáblovi. Neví, že se těmto zaklínadlům říkalo modlitby a že byly součástí knih zvaných rituál, jež samozřejmě obsahovaly i modlitby exorcismu. Ale taková kniha do Codexu gigas opsána nebyla, proto „zaklínadla“ proti ďáblovi neobsahuje.
Autor dále tvrdí, že v knize je zakódováno tajné poselství, totiž datum 11. 9. a „dvě věže“, že „bylo předurčeno, že zelená zaútočí shora“ a že ďábel v Codexu gigas má přece na hlavě turban. Co se týče toho turbanu, historikové umění se spíše domnívají, že iluminátor chtěl namalovat kudrnaté neupravené vlasy.
Zkrátka historik nevidí na Codexu gigas žádné stopy tajných rituálů, zasvěcení, satanismu ani skryté symboly. Ony dvě věže kolem postavičky ďábla jsou jenom symetrickým opakováním stejných věží, které na protější stránce obklopují Nebeský Jeruzalém. I proto musela být ve filmu stránka 289 vytržena, aby to snad někoho nenapadlo porovnat. Víra bez úsměvu Podobně jako s rukopisem zachází Vašíček s historickými fakty, jako s libovolně variabilními rekvizitami svého hororu, jež může klidně překroutit, pozměnit či zcela vymyslet. Ale jaká je pak hodnota tohoto příběhu, je-li založen na falešných představách a smyšlených historických reáliích? Má vůbec smysl něco takového natočit?
Abych byl konkrétní: v Podlažicích byly při záchranném výzkumu v roce 2003 skutečně objeveny hroby mnichů, na jiném místě pak hroby žen a na dalším hroby dětí. Archeologové pro to mají několik přijatelných vysvětlení. Ale ve filmu se z toho dělá nevysvětlitelná záhada, a dokonce se tam ukazuje kostra ženy pohřbené spolu s hadem. Nic takového nalezeno nebylo. Ale bylo třeba si to vymyslet, aby to zapadlo do příběhu.
V Podlažicích nebyla nalezena ani žádná romantická podzemní krypta s dokonale zachovalým dřevěným pulpitem ze 13. století (na němž přece ďábel sepisoval svou bibli za jednu noc) a s dokonale zachovalým satansky ukřižovaným mnichem na dodnes ještě visícím (!) kříži. Takhle si ovšem Vašíček představuje středověk.
Autora asi něco fascinuje na ukřižovaných mrtvolách hlavou dolů, podobně jako ho fascinuje představa ďábla, tajných rituálů a zaklínadel, aby mohl být někdo „obětován pro číslo svého jména“, aby se mohla „spojit krev ženy a hada“ a podobné nesmysly. Kdyby to bylo podáno jako Indiana Jones, mohlo to být aspoň zábavné, neboť tam je od počátku do konce jasné, že je to pitomost. Ale Vašíček to myslí vážně.
Umberto Eco, velký znalec středověké literatury a filozofie, v románu Jméno růže píše: „Ďábel není vládce hmoty, ďábel je troufalost ducha, víra bez úsměvu, pravda, kterou nikdy nezachvátí pochyby“ Záhadolog jistě není ďábel, ale podobně jako on se s troufalostí ducha domnívá, že všechno ví a všemu rozumí. Záhadolog nerozumí ani humoru a nesnáší výsměch, a už vůbec si neumí udělat legraci sám ze sebe. Jeho „víra bez úsměvu“ je jako ten šklebící se rarach v Ďáblově bibli: je ve svých pevných hradbách, ve svém městě nakonec uzavřen úplně sám
O autorovi| Libor Gottfried, historik a archivář
