Díla předních tvůrců hodnotí v posudcích pro ČT nepřejícní anonymové, jejichž výtvory připomínají „spíš slohové cvičení než odbornou analýzu a navíc zavání totalitou“.
Minulý pátek to odhalila Mladá fronta Dnes, která mimo jiné citovala z posudku, v němž se nepodepsaný autor vyjadřoval ke kvalitám scénáře filmu Lidice. Autorkou je Alice Nellis, která při psaní vycházela z látky Zdeňka Mahlera. Na internetu článek doplňuje i plný text posudku, na jehož autora deník tipuje „profesora ve výslužbě nebo studenta se slovníkem latiny v ruce“. Trochu bych se ho zastal.
Ne snad, že bych chtěl paušálně obhajovat televizní praxi hodnocení nabízených látek (Lidice Alice Nellis ČT nakonec podpoří), nechci se ani vyjadřovat k otázce, jestli se posudky mají k autorům dostávat podepsané, nebo ne. Scénář Lidic jsem nečetl a nevím, zda je posuzovatelem vyjádřená kritika opodstatněná. Ten text ale cosi dokládá i do těchto souvislostí nezasvěcenému čtenáři. Možná se autor vyjadřuje trochu jurodivě a nadužívá majestátní plurál. Formuluje ale také konzistentní nárok, který vychází z nějakého přesvědčení, jasně definovaného pohledu na film, na život. Pohledu pro dnešní mainstream asi příliš vážného a menšinového. „Lze však lidické téma opravdu takto vyslovit, vyjádřit ve smyslu nalezení jeho jádra - poznané pravdy? Při pokusu o něco takového jako by se dalo nanejvýš koktat, upadat do zámlk a posléze do mlčení, do ticha. Protože téma Lidic je svého druhu téma sakrální.“
Je něco skandálního na tom tvrzení? Je zpozdilé připomínat v úvahách o filmovém uchopení lidické tragédie Andreje Tarkovského a Roberta Bressona? Text, který MFD přetiskla, se skutečně míjí s duchem doby. Není to problém jen toho textu, ale i doby. Až křečovitě výsměšná reakce na projev důsledné jinakosti to dokládá.
