NESVAČILOVÁ: Hektický období, nevhodný boty a neschopnost plánovat cokoli

Naštěstí mám prý hypermobilní tělo, takže jste ohybní jak gumoví medvídci Haribo. 

 Pozdě běháte i na tréninky. A vaše trenérka na vás vidí, že jste naprosto splavení, takže tuší, že opravdu jste vlastně měli trénink už cestou na trénink. Na tréninku si uděláte opravdu skvělé tzv. „žabáky“ a potom ještě angličáky. No prostě bombastický cviky. A rychle z tréninku běžíte domů, protože opět nestíháte. Podotýkám druhý běh! 

Osprchujete se. A mezi oblíkáním a sušením vlasů se snažíte odpovědět na všechny smsky a maily. Protože jste přeci online a fungujete. Prostě jste tady! Potom běžíte na focení. Opět další běh. Sice kratší  - je to jen na tramvaj. A na focení si konečně odpočinete. A v klidu můžete posnídat. Jelikož dostanete najíst. A ještě ke všemu vás nalíčí a učešou. Chválí vás, jak vám to sluší, což po ránu potřebujete slyšet. Nebo jako úplně ne, ale je to sympatické. Máte na pár hodin pocit jako modelka a potřebujete to jako sůl. 

Focení hotovo! Ještě tak rovnou běžet na letiště a letět třeba do New Yorku na další focení. Ale já jsem spíše konzervativní typ, takže běžím (už asi čtvrtý běh, přestávám to počítat) do základní umělecký školy, kam chodím na hodiny klavíru. Pozdravím svojí milou paní učitelku a své spolužáky před sebou, což jsou děti kolem 8 let. Zasedám za malou zelenou stoličku a hledám „C“ na růžovém pianu. Paní učitelka se na mě dost nechápavě podívá.

Omlouvám se a vysvětluju: „Běžela jsem a dnes mám ten den nějaký plný, tak jsem z toho zapomněla i to, co vím.“ Ty jo, musím vám říci, že jsem šťastná. Piano mě dělá šťastnou. Když ho přivezli stěhováci domů, to mé první piano, celé hodiny jsem na něj jen dívala. Já si totiž splnila sen. A miluji noty! Naprosto mne uklidňují. Jejich systém a logika a zároveň ten úhoz, jak může cokoliv změnit a vyjádřit úplně jinak. Jsem soustředěná. Když udělám chybu, musím začít celé znovu od začátku. Učím se! A jsem prostě štastná. Vyjdu ven z hodiny a neběžím. Jdu si koupit kávu. Dumám si a procházím se. Svět je tak jasný a krásný! Ha, a do toho všeho mi přišla sms. Můj profesor angličtiny na mě čeká. Jdu pozdě! Sakra! 

Takže opět běžím. Angličtina proběhne, ale nejsem jistá, zda jsem plynule mluvila anglicky...b Potom běžím na natáčení a potom do divadla. Takže furt běžím. Nestíhám brát telefony. Už jsem zase v jednom kole. A pak zjišťuji, že toto „super“ období je jen, díky tomu, že jste si prostě nezvládla zorganizovat čas. Naštěstí to je jen období, ve kterém třeba zjišťuji, že taky je dobré nějaké věci už nedělat, jako prostě říci můžu až za 14dní, do té doby se věnuji jiné práci.

Jo a meztím jsem uvařila i skvělou svíčkovou!!! Také je dobrý vědět, že toto období trvá nejdéle tři až čtyři dny. A že se fakt za ničím hnát nemusím. Tedy i vy a naopak, že máte velmi krásné a užitečné boty. Boty prostě za nic nemůžou. A období zmaru to vlastně také není, protože se o sobě dozvíte, že prostě někdy neumíte plánovat. Tak bych ráda vzkázala svojí mamince, že jsem tu a že večer zavolám. Všem ostatním se omluvila za pozdní příchody. Prosím, neberte si to osobně. Já fakt někdy nestíhám lépe plánovat. Lele, že tu Ikeu stihneme. Kátě, že na večeři půjdeme. Zuzaně, že pozítří ve Mlejně. Pepině, že šaty si vezmu. Kristíně, že musíme na čundr. Ale teď se hlavně těším, že půjdeme na nový film od Wese Andersona! Tak pusu!