A na tuto píseň si vždy vzpomenu. A říkám si: „Ale já už nemůžu.“ Využiji všech pouček, které mi kdo řekl, či jsem četla. Čekám a říkám si, musím to přežít. Potom se zastavím a vím, že jsem něco ještě nepochopila. A dokud to nepochopím, bude to chodit pořád dokola a klidně v jiných situacích. Vzpomenu si na Zátopka a řeknu si, když už nemůžeš přidej! Tak jo! Prostě člověk před ničím neuteče. A i když chce utíkat, prostě to přijde odjinud. Tak v té bolesti ještě makám na pochopení.
Mladí a neklidníJsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Ondřeje Brett a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Petru Nevačilovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci? |
Píši to proto, že to bylo teď náročné. Osobně jsem se rozloučila se spoustou situací a s vděčností se rozloučila. A jedné mé blízké kamarádce zemřel tatínek a druhé mé blízké kamarádce maminka. Vše během 14 dní. Byla jsem s nimi a bylo to rychlé. A jak to bylo rychlé, tak to bylo pomalé. Bylo vše tak přítomné a každý den se vlekl. Vím, že jsem jim nemohla pomoci od bolesti a vím, jak jsem jim přála, aby bylo lépe. Ale někdy to prostě trvá. A člověk hledá tu spásu a pochopení.
  |
Zapálila jsem doma svíčky, pustila jsem si na svém gramofonu Waldemara Matušku. Ani nevím proč zrovna jeho. Pamatuji si, že tam ta deska zůstala po jednom večírku. Zpíval píseň: „Ó hřebíčku, zahradnický....“ Ale z vyčerpanosti jsem neměla síly hledat jinou. No jo... ty konce... nemám je ráda. Jsou v něčem absolutní. Vy víte, že už se nebudete moci obejmout, zasmát, nebo třeba si jen normálně zavolat.
V dětství jsem neměla ráda, když skončil letní tábor. Věděla jsem, že už to prostě nikdy nebude stejný. A ač byl nový turnus a já jsem jela, byl jiný. A zas mi bylo líto, že skončil. A takhle pořád dokola. Potom jsem opustila letní tábory. Vyrostla jsem z nich. Protože přišlo zase něco jiného, nového.
Petra NesvačilováPetra Nesvačilová se narodila v Táboře, ale vyrostla v Českých Budějovicích. Chodila na dramatické kroužky, zpěv a tanec. Když studovala na gymnáziu, šla za školu a jela tajně na konkurz do Divadla Na zábradlí. Konkurz vyhrála a získala roli v představení Gazdina roba. Později vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu Pusinky a vzali jí na FAMU na katedru dokumentární tvorby, kde vystudovala režii. Nyní hraje hlavně v divadle Ungelt, VOSTO5 a Bratrů Cabanů v představení Bond a Medea. Je módní tváří návrhářky Josefíny Bakošové. Také režíruje. Za svůj první celovečerní film Zákon Helena byla nominována na cenu Českého lva. |
Upekla jsem doma švestkový koláč, pekla jsem ho skoro do rána. Navštívila jsem jednu ze svých kamarádek. Sedly jsme si ke koláči a udělaly čaj. Vyprávěla mi, jak celou dobu, když její rodič odcházel držela ho za ruku, byla tam s ním. A já jsem si uvědomila, jak je odvážná a jak si jí nesmírně vážím. Že to je to nejkrásnější, co mohla v ten moment udělat. Potom otevřela okno. Nakrojila koláč který jsem přinesla. Obě jsme se zakously do něj. A málem si vylomily zuby. Zapomněla jsem vyndat pecky! A my dostaly z toho záchvat smíchu. Až jsme začaly plakat. Ten pláč byl tak úlevný. Vše šlo z nás ven. Jako by se rozpustilo v tu chvíli to nejtěžší.
Někdy ty věci úplně nejdou popsat a pojmenovat. Jsou to jenom pocity a ta alchymie těch pocitů je, tak spletitá, že nejde říci jednoznačná odpověď. Snad jen pochopit, kdo jste a kam jdete a tam jít. Nebát se bolesti a pochopit ji, co tím říká. Neutíkat. Strachy rozpouštět. Říkat věci na rovinu, tak jak jsou. Být upřímný a neutíkat do pohodlnosti. Život si to nezaslouží. Tak s vděčností děkuji! Koláč už peču bez pecek. A své přítelkyně obdivuji s úctou.
