NESVAČILOVÁ: Trauma a šunka od kosti s Milošem Formanem

Ráno vstanu a zmateně se oblíkám do svetrů, ale potom se podívám ven, kde je v podstatě vedro a já najednou nevím, co na sebe. Snažím se najít polobotky a nějaké letní kabátky. Vyjdu ven a uvědomím si, že mám polobotky a jarní kabátek, jenže i zimní svetr... A venku už léto! 

Začne mi být veliké vedro a tak se snažím všechny ty vrstvy ovázat kolem pasu jako, že samozřejmě vím, že je vedro. Na trhu na náplavce si koupím své oblíbené tulipány. Mám den volna. Všechny mé blízké přítelkyně prochází v osobním životě různými etapami. Držím jim palce a myslím na ně. Přemýšlím, jak bych jim pomohla... Asi jen tím, že budu stát při nich. Jednou mi jedna moudrá kamarádka řekla, že nikoho nikdy nemůžete zachránit, člověk se musí chtít zachránit sám. Docela se mi ulevilo, jelikož jsem měla občas tendence zachraňovat lidi kolem sebe. Ale bohužel se mi vždy stalo, že to vlastně nešlo.

Přijde mi sms, že umřel Miloš Forman. „To je teda den,“pomyslím si. Někdy jsou prostě v životě takové dny. 

Když jsem se jako dítě rozhodla, že budu režisérkou, Miloš Forman patřil k jedním mým oblíbeným, k těm, kteří mi dodávali kuráž a víru věřit v sny. Občas se mi stávalo, že z nějakého strachu a nejistoty jsem na ně zapomínala. Když mi bylo 19 let a hrála jsem v Divadle Na zábradlí, šla jsem na konkurz do Národního divadla na Dobře placenou procházku v režii Miloše Formana. Byl to konkurz na hlavní roli Vanilky. 

Měla jsem na sobě puntíkatý svetr a v sobě takovou bezprostřední odvahu. Naučila jsem se všechny písně, co jsem měla, a konkurz jsem vyhrála! Byla jsem šťastná! Všichni za mnou chodili, že mám zpívat, že mám obrovský talent. A pak mi Forman řekl: „Kdyby žil Bergman, tak budeš jeho hlavní herečkou.“ Připadala jsem si jak ve snu. Vůbec jsem to nechápala, ale zároveň jsem cítila tolik pochybností. A hlavně jsem si vůbec nevěřila. 

Začali jsme zkoušet a najedou jsem cítila mnoho tlaků, se kterými jsem neuměla pracovat. Byla jsem ze všech nejmladší. Sebevědomí nula. Má bezprostřední odvaha byla pryč. Na zkouškách jsem měla obrovské problémy s půltóny. Hodiny zpěvu pomáhaly, ale já už byla úplně zablokovaná. Tlaky přibývaly. Forman se snažil mi pomoci. Ale já propadla zoufalství. Neměla jsem techniku a ztratila jsem víru. A začala jsem utíkat. Nakonec i z těch všech tlaků kolem jsem ukončila zkoušení a tradá konec snu. 

Domluvili jsme se, že odejdu. S lítostí. Ano, prostě se mi stalo malé trauma. To se prostě v životě někdy stává  - takové ty malé životní „fuckupy“. Dnes už vím, že jsem na to nebyla vyzrálá a hlavně jsem neuměla pracovat s tlakem, který jsem cítila. Potom mi zavolal Forman, že je premiéra, ať přijdu. Dorazila jsem. Povídali jsme si většinou o jídle. A hlavně o šunce od kosti od Paukerta, kterou jsme oba zbožňovali. 

Sedli jsme si spolu, objal mě a já celou premiéru proplakala. On se na mne jen usmíval a konejšil mě. Potom jsme si napsali ještě dopis. Bavilo mne, že mi přišel dopis až z New Yorku, pozval mě tam na pivo. A já v NY nebyla dodnes. 

A teď tu sedím na Náplavce. Je krásně. Uvědomuji si, že díky této zkušenosti jsem se musela naučit stát si více za sebou a za svojí vírou v sebe. Nebát se. Ač jsem se za ní dříve velmi styděla a brala jsem jí jako prohru, tak dnes vím, že to bylo to nejlepší, co se mi 19 letech mohlo stát, jelikož jsem se naučila na sobě velmi pracovat. Díky ní jsem se dozvěděla o všech nejistotách, které v sobě mám, a se kterými je potřeba něco udělat. Dřív jsem o nich měla jen tušení. Někdy holt jsou to takové životní zkoušky a záleží jen na nás, jak jimi projdeme. Tak děkuji M.F. nejen za to a za šunku od kosti. Letenku do New Yorku si koupím a pivo si dám. Věřím. A svetr schovám na zimu. A vyndám květinové šaty a kolo.