K letním projektům vesměs nelze přistupovat s přehnanými kritickými ambicemi. Jsou určeny k tomu, aby si diváci za své (nemalé) peníze užili. Vybírá se tedy titul, který příliš nezatěžuje myšlenkami, atraktivní obsazení a prostředí. Všechna tato základní kritéria jsou u Veselých paniček splněna a kromě toho - díky Shakespearovu jménu může mít divák pocit, že šel skutečně na „kulturu“.
Přebujelost hříček a košilatosti Co tedy může divák očekávat? Zajímavý nový překlad Martina Hilského je plný jazykových dvojsmyslů, což je ještě umocněno tím, že waleský duchovní a francouzský lékař přidávají další hříčky díky pizdění jazyka anglického - zde českého. Velice často se ale tentokrát dostavoval pocit, že přebujelost jazykových hříček hercům spíše komplikovala jevištní akci a nutila je uchýlit se k deklamování.
Jako symbol košilatosti tématu je scéna Karla Glogra plně vykryta šňůrami se spodním prádlem, mezi nímž se vynořují protagonisté. Ostatně prádlo, a to ať vyprané, či špinavé, páchnoucí, je jedním z důležitých témat. Kostýmy Milana Čorby ladí rodiny protagonistů Pažoutových a Brouzdalových do žluté a zelené, postavy nižšího stavu jsou oblečeny pestře, pro ty důstojnější zůstává černobílá. Rytíř John Falstaff chvílemi připomíná hastroše, chvílemi ruského venkovana. Režisér Jiří Menzel režíroval tuto hru už potřetí. A v rozhovoru zdůraznil jako klady, že ve hře „naštěstí nejsou hluboké myšlenky“ a že „je psána lehkým perem“. Ani jeho inscenace tedy žádný hlubší smysl nehledá. Rytíř John Falstaff, který byl ve hře Jindřich IV. symbol svobodomyslnosti a svérázný lidový učitel prince Jindry, se zde - údajně na přání královny Alžběty - měl stát zamilovaným. Shakespeare ovšem téma pojal po svém. Falstaff, byť nadbíhá dvěma šarmantním dámám, netouží ani tak po nich, jako spíše po penězích jejich manželů. A celá hra je vlastně oslavou koketních, nicméně ctnostných maloměstských paniček, které opelichaného chlípníka vytrestají. Nicméně - Shakespeare nikomu nedaruje vítězství bez trochy hořkosti, a tak ani paničkám nevyjde vše tak, jak si přály. Originálních scénických nápadů není v inscenaci mnoho (pokud nepočítáme fórky s „chodícím košem“ nebo blikajícími parohy), režie spoléhá na kouzlo jednotlivých protagonistů.
V centru pozornosti pochopitelně stojí John Falstaff, který je nazván „velrybou vyvrženou na pobřeží Windsoru“, tedy něčím, co trčí nad průměr. Je jasné, že Bolek Polívka splňuje toto kritérium přinejmenším svou výškou. Pokud se týká avizované „hory tuku“, výtvarník jej opatřil nadutým bříškem, které ovšem vypadá u jeho vyčouhlé postavy poněkud nepatřičně. Polívkovi fanoušci si ovšem přijdou na své - herec nešetří typickými gesty, grimasami a pohybovými kreacemi, které známe z jeho televizních vystoupení, a chvílemi se uchyluje i k improvizaci slovní (aktuální komentáře související s počasím). Obě paničky - paní Brouzdalová (Eva Režarová) a paní Pažoutová (Simona Stašová) - jsou bezesporu půvabné, na rozdíl od jejich poněkud balíkovitých manželů (Pažout - Jiří Čapka a Brouzdal - Jaromír Dulava) mazané a hravé a je na ně radost pohledět. Ostatní postavy se střídavými úspěchy plní zadání zalidnit scénu svéráznými, lehce bizarními týpky. Zápletka trojího oklamání Falstaffa je zakončena lidovou slavností uspořádanou za vsí, kde si potrestaný chlípník nedobrovolně zahraje paroháče, a tedy vítězstvím poklidného maloměstského života.
Nenáročnost textu a inscenace, která neprovokuje diváky experimenty či pokusy o umělecké ztvárnění, je letní zábavou, která patrně řadového diváka dokáže uspokojit. Nabízí šanci vidět herce známé z televize naživo. Zda bychom na podobné projekty měli klást vyšší kritéria, je otázkou diskuse.
HODNOCENÍ LN ***** William Shakespeare: Veselé paničky windsorské
Překlad: Martin Hilský Režie: Jiří Menzel Scéna: Karel Glogr Kostýmy: Milan Čorba Letní shakespearovské slavnosti, Pražský hrad, premiéra 25. 6.
