Dnes o protikomunistické skupině Vladivoje Tomka Bratry Mašíny, Milana Paumera a další členy jejich skupiny zná u nás skoro každý, Vladivoje Tomka, Ladislava Balíka, Ladislava Tonara, Ivo Klempíře a Milana Matějů jen pár odborníků. Zatímco o prvních byla napsána řada knih a jejich činnost po roce 1989 byla široce medializovaná, o druhých existuje jen pár novinových článků. Na veřejnosti poprvé vystoupili až tento čtvrtek na semináři, který uspořádal historik Petr Blažek. Tedy ne všichni: Tomek byl v listopadu 1960 – jako poslední člověk u nás z politických důvodů – popraven a Ladislav Balík, který dostal druhý nejvyšší trest, pozvání odmítl (dalších pět členů skupiny souzené v roce 1960 je už zřejmě po smrti).
Příběh Vladivoje Tomka a jeho kamarádů a spolužáků z holešovického gymnázia má s příběhem bratří Mašínů mnoho shodných rysů: parta mladých lidí, vesměs vychovaných v republikánských a masarykovských hodnotách a ovlivněných členstvím v Junáku, chtěla něco dělat proti komunistické diktatuře, ale nevěděla dost dobře co. Vůdcem skupiny se stal Vladivoj Tomek, který naopak hýřil nejrůznějšími plány na diverzní akce: ke všemu však byly potřeba zbraně. Rozhodli se opatřit si je podobně jako Mašíni – přepadením vojenské hlídky. To provedli 16. prosince 1952 u zdi pražského židovského hřbitova na Olšanech. Akce se jim vymkla z ruky a zahynul při ní nevinný člověk, vojín Rudolf Šmatlava. Tento neúspěch aktivity skupiny utlumil, díky čemuž se vyhnula brzkému odhalení.
V druhé polovině 50. let skupina plánovala řadu akcí, u kterých dodnes není jasné, do jaké míry šlo jen o fantazie. Chtěli třeba vyhodit do vzduchu sídlo ÚV KSČ, které se tehdy nalézalo v budově u Prašné brány. Nebo plánovali obsadit rozhlas – Tomek si dokonce připravil projev k národu, který chtěl odvysílat. Ladislav Tonar, jenž byl vojákem z povolání, zase nad mapou přátelům ukazoval, jak by šla vojensky obsadit Praha. Ani k realističtějším plánům, jako například ke vhození slzotvorných granátů do prvomájového průvodu, ale nakonec nenašli odvahu.
Během čtvrteční tříhodinové diskuse na půdě Ústavu pro studium totalitních režimů se Ladislav Tonar, Ivo Klempíř a Milan Matějů prezentovali o poznání sympatičtěji, než tak činí již léta Mašíni, kteří mentálně ustrnuli v černobílém vidění v padesátých letech a nejsou schopni sebemenší reflexe své někdejší činnosti. Ivo Klempíř například označil nápad s přepadením hlídky, kterého se osobně nezúčastnil, za „naivní zbytečnost“ a přiznal, že Tomkovy nápady se mu tehdy intuitivně zdály neproveditelné. Ladislav Tonar zase při debatě o návrhu zákona o protikomunistickém odboji podpořil ideu zákona, ale současný návrh kritizoval jako „dost nešťastně napsaný“. Podle Iva Klempíře v padesátých letech „nebyl určitě takový odboj, jako byli partyzáni za protektorátu“.
Celý příběh nadále obestírají některé nejasnosti. Asi největší je ta, proč se přeživší členové skupiny po roce 1989 vyhýbali jakékoliv popularitě a o svém případu veřejně až donedávna vůbec nehovořili (na tento konkrétní dotaz z publika ani jeden z nich neodpověděl). Doufejme, že příběh „Mašínů s lidskou tváří“ do podrobností osvětlí historik Petr Blažek ve své chystané knize.
***
V druhé polovině 50. let skupina plánovala řadu akcí, u kterých dodnes není jasné, do jaké míry šlo jen o fantazie
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor Orientace
