Příběh vypráví právník Nicholas. Na východ vyrazil někdy po třicítce, tedy v období, kdy prý spousta lidí zažije první zhnusení nad tím, „kam to dotáhli a kým jsou“. Neexistující ložisko ropy Nicholas v kterémsi moskevském mrakodrapu pracuje v mezinárodní firmě, vydělává peníze tím, že řeší právnické problémy, potkává průvody mafiánů, asistuje při více méně pokoutních prodejích, přičemž je stále poněkud vyplašený z toho, kde se octl. Totiž v zemi, která, přestože je divoká, kýčovitá a brutální, má svoje kouzlo a lidé tu k sobě mají, pokud si zrovna nejdou po krku, tak nějak blíž. Zatím ale potkává vesměs obchodníky a grázly, přičemž gangsterská galerie vrcholí postavou Kozáka, s kterým vyjednává vskutku obrovský obchod s naftou.
Přičemž Nicholas má jediného kamaráda, novináře alkoholika, který ho zásobuje podařenými hláškami typu „komunismus nezničil Rusko, bylo to naopak“. Není tedy divu, že právník pookřeje, když v metru potká dvě krásné dívky, Mášu a Káťu. A ty s ním stráví noc, přičemž jedna se s ním miluje (Máša) a druhá se kouká (Káťa). To by možná zaujalo i otrlejší typ, než je plachý Brit vzešlý z Břečťanové ligy, osamělý a nejvíc ze všeho toužící po lásce.
A je to právě intenzita náhlého vztahu, řeřavé jádro pod všemi těmi řádky, popisujícími zmrzlou Moskvu, duchaprázdné bary a kluby, lidskou bídu a krvavé spory podsvětí, milostný náboj, který napájí text a který autorovi uvěříme. Jeho hrdina ztracený v krutém městě totiž náhle natrefil na cosi, co se podobá lidskému citu. A je mu jedno, jestli na něj ty dvě z nebe spadlé dívky šijí boudu, či jsou s ním „doopravdy“, stejně jako čtenář se pravdu dozví až úplně na konci
Zatím je ale dívkou Mášou posedlý a v téměř polosnovém stavu ji následuje, kam se jí jen zamane. A tak může čtenář, snad už znavený všemi těmi gangstery v kožených bundách a „fejs kontrolčiky“ při vstupech do klubů, začenichat v životě takové dívky. Vždyť čarokrásná Máša je jen jednou z armády „sněženek“, zdánlivě jemných bytostí, které ale vědí, že jediná možnost, jak se dostat z bídy a od zchlastaných gangsterů, je využít svého, žel, krátkého období rozkvětu.
Dobrodruh proti své vůli Spíše než jako další pokus o thriller Millerův román vyznívá jako vydařené pokračování jedné linie britské prózy. Totiž sondy do života expatů, dobrodruhů proti své vůli a vždy trochu zkrachovanců, jak je ztvárňoval klasik Graham Greene, kterého autor, bývalý student literatury, kdesi v knize zmiňuje.
Uhrančivá Máša za svou lásku nechce po Nicholasovi mnoho, jen trochu pomoci jedné stařence s výměnou bytu. To se ale komplikuje a po jednom z těch úředně ověřených podpisů už nic není jako dřív. Ze zamilovaného právníka se pozvolna stává muž v osidlech. A v Moskvě zatím slézá sníh a obnažuje tu a tam ukryté mrtvoly, ze kterých první slunce vypéká koláče zmrzlé krve a hnisu.
Andrew Miller: Sněženky
přeložila Ivana Štěpánová Knižní klub, 2011, 190 stran
