Složit třídu jen z nadaných dětí, nebo je integrovat do „běžných“ tříd? Tohle citlivé téma patří dnes ve školství k těm nejprobíranějším - ostatně jednou z jeho podob jsou i velmi diskutovaná osmiletá gymnázia.
Co ale s těmi opravdu mimořádně nadanými dětmi, které by se v běžných třídách velmi pravděpodobně brzy začaly nudit? Když ty dáte do jedné třídy a nebudete jim jejich výjimečnost neustále připomínat, odvděčí se svým zájmem. Znalosti, informace i kompetence budou nasávat jako houby, závratným tempem.
Katarína Greplová učí v takové třídě už čtvrtým rokem. Je totiž třídní 4. C Základní školy Hálkova v Olomouci, třídy s rozšířenou skupinou předmětů, jak se speciální třídy pro nadané děti správně nazývají. Po prázdninách otevře škola v rámci nového ročníku jednu speciální třídu pro nadané děti už popáté. Hned vám řeknou svůj názor Přehnaně ambiciózní rodiče z okolí ať se zbytečně neradují: přijetí do takové třídy totiž probíhá výlučně na doporučení pedagogicko-psychologické poradny. Do olomoucké školy dojíždějí děti ze širokého okolí, z Prostějova, Rýmařova, Šternberka i Kroměříže.
„Myslím, že každý dobrý učitel, který má ve třídě nadané dítě, se mu snaží věnovat individuálně. Může mu dávat složitější úkoly, chystat si pro něj speciální pracovní listy... Jenže při počtu pětadvaceti nebo i dvaatřiceti dětí to zpravidla znamená, že dítě pracuje většinu hodiny samostatně. A právě o to dost často nestojí - ono nechce být samo, chce komunikovat, chce se podílet na společné činnosti. Může se pak stát, že začne samo stagnovat a pracovat jen na průměr jako ostatní,“ vysvětluje Greplová důvod vzniku projektu spojujícího nadané děti.
Děti, které chodí do její třídy, prý komunikují až moc. „Především jsou ale všechny opravdu výrazné osobnosti, které vám hned na všechno řeknou svůj názor,“ říká učitelka. První dva roky se proto učily hlavně nastavovat pravidla i samy mezi sebou a někdy to byl skoro boj tělo na tělo.
Ne neobvyklá charakteristika těchto dětí totiž je: jedináček, komunikující převážně s dospělými, často hvězda rodiny, zvyklá dostávat velký prostor. Což rozhodně neznamená, že je to tak špatně, nadané dítě je leckdy trochu jiné a z dětského kolektivu se začne vylučovat třeba už ve školce.
Neustále něco chtějí dělat Teď, po čtyřech letech, už se ale ze souboru sedmnácti individualit stala docela fungující parta. Přispěla k tomu především práce ve skupinkách po třech, do kterých jsou děti rozdělovány, projektové činnosti nebo například soubor základních pravidel (nevyrušuji, nevykřikuji, chovám se ohleduplně) a denní hodnocení jejich dodržování.
Výhodou těchto dětí totiž je, že chtějí neustále něco dělat - cokoli. Takže chtějí například i vyhrát všech pět smajlíků za týdenní dobré chování. „Pořád chtějí něco hledat, zkoumat, zjišťovat, pořád chtějí všechno vědět a na všechno se ptají, orientují se v názvech a všechno si pamatují,“ říká učitelka.
Je třída takových žáků pedagogův sen? Příprava na hodinu je prý mnohem náročnější: zatímco u předchozí třídy stačilo učitelce na hodinu připravit třeba dvě doplňkové aktivity pro rychlejší žáky, tady je jich pokaždé potřeba alespoň šest, pro všechny tříčlenné skupinky. Navíc si děti rychle udělají přehled, pochopí systém, jakým jsou třeba v učebnici stavěné příklady, a brzy je to přestane bavit. Učitelé tak pořád pátrají po nových materiálech, vypracovali stovky pracovních listů, využívají pomoci kolegů. Cílem vyučování totiž není probrat látku rychleji a pokračovat učivem vyšší třídy, ale naopak podrobněji a více do šířky.
Když se čtvrťáci učí o horách a skalách, postačí většinou učiteli, že si jako příklad typické flóry a fauny zapamatují kosodřevinu a kamzíka. Céčáci ze čtvrtého ročníku ZŠ Hálkova jich v hodině uváděli pětkrát tolik včetně detailů, že lišejník roste jen tam, kde je čisté ovzduší, a v hodině diskutovali o tom, proč nebyl dobrý nápad vysadit kosodřevinu uměle i v Jeseníkách.
„V matematice vymýšlíme mnohem složitější slovní úlohy, hrajeme deskové hry nebo luštíme i stavíme sudoku,“ říká učitelka. Prakticky všechny děti ze třídy hrají šachy. Nezkoušejí děti někdy učitelku, zda o všem ví všechno? „Tohle jsme si vysvětlili hned na začátku: nikdo neví úplně všechno. Ale můžeme si všechny informace najít a ověřit - a to ony dělají. Co dělají, vlastně to milují, mají speciální bonusy za samostatnou práci navíc a také pořád něco studují a nosí.“ Osmileté gymnázium není třeba Když sledujete, jak třída složená z nadprůměrných dětí funguje, na první pohled vás upoutá rychlost, s jakou děti při hodině pracují. Nikdo se na nic neptá dvakrát, učitelka vysvětlí systém hry a všichni hned vědí. „To je na tom právě skvělé: základní učivo probereme velmi rychle a máme čas ho rozvíjet v praxi. Často s dětmi někam chodíme, teď budeme například studovat v přírodě ekosystémy, o kterých jsme se učili, nebo poznáváme podrobně Olomouc,“ říká Greplová.
S čím se musela učitelka rychle naučit vypořádat, bylo, že děti v její třídě jsou hodně kritické. Nejen samy k sobě, ale i k ostatním a také k učitelům. „Občas nám to komentují - to bylo moc těžké, to bylo moc lehké. Navíc nemají rády neúspěch. Ale když jim něco nejde, vykrucují se, že jsme to ještě nebrali.“
Jinak se tedy chovají jako normální děti. Jenom některé z nich četly Harryho Pottera ještě před nástupem do první třídy, takže teď se seznamují třeba se Shakespearem, velmi podrobně se zajímají o Egypt nebo Kelty a samy si píší třídní časopis.
Mají dobrý postřeh, logické uvažování, jsou zapálené do vzdělávání. Kam asi půjdou po páté třídě? Ty z Hálkovy nemají důvod chodit někam jinam. Princip osmiletých gymnázií tady zkrátka posunuli o pět let zpátky, ovšem včetně pokračování. Taky máme nadané dítě!
Přesto tenhle způsob vzdělávání není zdaleka vhodný pro všechny nadané děti. Některé dítě bude v takovéhle třídě jako ryba ve vodě, pro jiné je lepší, aby zažívalo úspěchy spíše v „normální“ třídě, vynikalo tam, pomáhalo ostatním a utvrzovalo své sebevědomí.
„Samozřejmě se na nás stále obracejí rodiče, že mají také nadané dítě. Trváme ale na tom, aby vždy prošlo posouzením pedagogicko-psychologické poradny. Ta někdy doporučí, aby k nám takový žák chodil třeba jen na hodiny matematiky nebo češtiny, a jinak je v paralelní třídě,“ nabízí učitelka další řešení.
Právě proto si vždy na začátku školy učitelé s rodiči vyjasňují, že všem jde opravdu o totéž. Totiž nikoli o ambice rodičů, ale o spokojenost jejich chytrých dětí.
***
BEZ POMOCI ASISTENTA BY TO NEŠLO
Díky celkovému počtu sedmnácti žáků pracuje „třída pro nadané“ na olomoucké Základní škole Hálkova malotřídním způsobem, Učitelka se tak chvíli může věnovat rychlejším, chvíli pomalejším. Ve třídě je také několik dětí s diagnostikovanou hyperaktivitou a dvě se specifickými poruchami učení, proto učitelce Kataríně Greplové pomáhá v hodinách asistentka Pavla Filipová. Ta je ovšem současně absolventkou přírodních věd, takže si na hodiny přírodopisu přehazují role. „Přitom se klidně mohlo stát, že by právě tyhle děti v kolektivu běžné třídy úplně zapadly a jejich nadání by se nepodchytilo. Bojovaly by hned v první třídě, s krasopisem a čtením. Já mám v hodinách čas třeba na to, aby své znalosti prezentovaly ústně,“ říká Katarína Greplová. Hyperaktivní děti například nevydrží celou hodinu psát. Učitel musí pořád střídat různé činnosti, měnit program, zaujmout je. A do toho jsou nadané, takže pracují rychle. „Někdy stačilo, že napsaly dvě řádky, viděla jsem, že umí - a šli jsme od toho.“ Podobně například může tyhle děti zaskočit časový limit u klasických srovnávacích testů. Občas se totiž stane, že se do něčeho příliš zahloubají a zbytek by ani nestihly, v matematice se například snaží zkoušet najít nová, netradiční řešení zadaných úloh.
O autorovi| LENKA MARTINKOVÁ, Autorka je stálou spolupracovnicí přílohy Akademie LN
