PROFIL
Depresivní děti vede tandem Jakub Čermák (na snímku vpravo) a Martin Falář. Oba dva svůj věk tají, což je součást jejich postoje recesistů, který může někomu připadat nesnesitelně infantilní, jinému zase důsledně mystifikační. Není zase tak těžké uhádnout, že se blíží ke třicítce. Jakub vystudoval režii na FAMU a Martin zase historii, oba se živí prací pro Novou síť, jak říkají, aby měli na složenky. Mají zaujetí pro věc, smysl pro provokace a absolutní nadsázku, nebo ještě lépe pro tak trochu studentské blbnutí. A chrlí nápady jeden za druhým, baví mě celé dvě hodiny, co spolu sedíme. A to prý mají sílu a možnosti uskutečnit jen nepatrnou část ze svých nápadů. „To je ovšem štěstí pro nás i pro diváky,“ dodávají.
Depresivní děti jsou ale především důkazem toho, že kdo chce založit v Česku divadlo, má dost energie, nápadů a nadšení a hlavně nemá existenční závazky, tak může. A může ho provozovat, kde chce - od vytopeného Hudebního divadla v Karlíně až po mauzoleum na Vítkově. Otázka je, jak dlouho mu to všechno vydrží. Ale tím se zatím Čermák s Falářem netrápí. Depresivní děti jsou typickým souborem domácí divadelní alternativy, která dílem těží z tradičně hutného amatérského podhoubí. Přes všechnu divokost je tu nepřehlédnutelná kontinuita.
Projevy alternativní scény jsou občas bizarní až šílené, neuchopitelné, kontroverzní, naivní, pošetilé, ale také zábavné. S pádem totality se svobodně rozbujela a oživila celkový obraz divadla. Dnes zahrnuje totální outsidery a pošuky, amatéry, poloprofesionály i profesionály -nebo mix všeho. Má rovněž vlastní přehlídku Příští vlna, která na podzim oslaví patnácté výročí. Mnozí, kteří se na ní v devadesátých letech etablovali jako zcela neznámí, postoupili v průběhu let do vyšších sfér, nebo naopak úplně zmizeli. Depresivní děti jsou však relativně mladým výhonkem, ale o to agilnějším. I ony jsou schopny vystačit si s minimem prostředků, což je skutečnost, která bývá kritizována zástupci nezávislých kulturních aktivit, ale možná ta bída k tomu, aby zůstaly „dravým spodním proudem“ divadla, tak nějak patří.
Umíme diváky seřadit a vodit je, kam potřebujeme Čermák s Falářem přísahají na autorské divadlo a zároveň se specializují na site specific. Zdá se, že je pro ně stále vzrušující bojovat o prostory, které si zamanou. A strašně je baví vymýšlet překážky nejenom pro herce, ale i pro diváky. Tak třeba odvezli publikum z hlavního nádraží, kde v secesním salonku hráli Višňový sad, do Krče - a tam ho bez bližšího upozornění ponechali svému osudu. Pardon, tedy statkářka Raněvská odjela vlakem i se svým doprovodem z Paříže, kde si užívala s markýzem de Sade, na ruský venkov...
Pro Čermáka a Faláře není nic nemožné a hned tak je něco neodradí. Před pěti lety je napadlo uvést Čechovova Racka ve vytopeném Hudebním divadle Karlín, a kdyby tenkrát nešli důsledně za svou vizí, žádný soubor by nejspíš nevznikl. Také se tehdy, jak vzpomínají, všichni mezi sebou pekelně pohádali, ale divadlo se založilo. „Když jsme usilovali o hraní v Karlíně, potkali jsme jediného člověka, který byl pro, jinak byli všichni proti. Šli jsme za radním Igorem Němcem. Seděl v kanceláři a hned se pro nás hrozně nadchl. A to bylo taky jediné, co pro nás udělal - že se nadchl. Pořád říkal, já to podporuju, já to podporuju, máte mou absolutní podporu. A tak jsme šli dál, všichni nás zrazovali, ale nikdo si tak nějak netroufl nám to zakázat. Nakonec nám velice pomohl provozní ředitel divadla. Pak jsme dostali dlouhatánský seznam toho, co musíme zařídit, ale my v té době studovali na střední škole a ani netušili, že je taky něco jako úřad bezpečnosti práce, hasiči a podobně. Za posudek statika po nás chtěli čtyři sta tisíc, amy měli na celý projekt dvacet. Ale jeden statik nás zachránil, prohlédl to a dal nám bez řečí razítko. A bylo to,“ popisuje Čermák první anabázi.
Kvůli Karlínu se v Rackovi změnilo prostředí i další reálie - Arkadinová byla operetní subreta a objevily se i další odkazy na operetu. „Hráli jsme na jevišti, ale prvních osm řad bylo podemletých, takže tam byla díra a od deváté řady byly lavice, které jsme museli sami přitlouct. Diváci viděli tmavou propast a pak obrovské jeviště, na kterém devět lidí tančilo kankán. Kromě toho soubor musel vyčistit vyplavené záchody a pár kostýmů z fundusu, přes které přejela voda, jsme taky museli opláchnout. Našli jsme tam dvoupatrovou dekoraci z muzikálu Anděl svádí ďábla a z toho jsme udělali budoár. Bylo to úchvatné.“ A co by dělali, kdyby se tam někdo přizabil? To prý nepřicházelo v úvahu. „Statik nás poučil, kde můžeme hrát a kde to musíme zahradit, a protože my jsme se seznámili jako průvodci na Konopišti, tak umíme lidi seřadit a vodit, kam je třeba,“ vysvětluje Falář.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 11
Za pět let toho Depresivní děti stihly poměrně dost, velký ohlas měl cyklus Noci v mauzoleu (2006), který uvedly v Památníku na Vítkově. „Památník byl hodně atraktivní pro diváky a dokonce jsme tam zažili náš jediný skandál. Po našem projektu si tam někdo udělal párty a všechno se to semlelo dohromady a psalo se, že ten bordel jsme tam udělali my a navíc jsme v místě odpočinku statečných legionářů hráli Caligulu, čímž jsme ho znesvětili. Jenže my to měli postavený na tom, že v památníku byli pohřbení komunističtí pohlaváři. A s touhle realitou jsme pracovali, zakomponovali jsme tam i parte popravených a umučených politických vězňů, text jsme seškrtali jen pro čtyři postavy a Caligula skončil na sarkofágu Klementa Gottwalda. Prostě jsme se pokusili z té budovy vytáhnout co nejvíc,“ líčí Čermák výchozí situaci. S Falářem se shodují, že takový postup je pro ně zásadní, „Hrajeme třeba klasiku, ale důležité je, aby se do ní promítl příběh místa nebo lidí, kteří se tam pohybují - teď nebo v minulosti. Jsou texty, které nás lákají, a když najdeme prostor, který s jejich tématem zarezonuje, máme to doma.“
Po Nocích v mauzoleu přišly Noci na nádraží a Noci v bytě. Zatím poslední projektem je Reliquiarum, které v červnu uvedli i na festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. V centru města otevřeli „luxusní butik“ s ostatky současných svatých a klienti, kteří tam vstupovali, si mohli vybrat z více než sedmdesáti osobností -od Václava Havla až po Saskii Burešovou. Následně jim byla přinesena příslušná relikvie, s níž byli ponecháni o samotě „Mohli s ní libovolně nakládat, a pokud nezapsali své pocity do návštěvní knihy, zůstal obsah setkání s relikvií utajen. Ovšem nouze o nápady nebyla, třeba sv. Saskia byla navržena jako patronka všech žen s nevkusným účesem a Václav Havel jako nejlepší patron Václava Klause,“ upřesňují Čermák a Falář.
A budoucnost? Prý jsou sami zvědaví, kam se vyvinou a kde se ocitnou za pět let. „Relikviárium je divadlem tak napůl, je to trochu i sociologie, takže není vyloučené, že se vydáme tímhle směrem.“ Musíme odmítat diváky O jejich velké projekty ale zájem trvá. „Míváme pomalejší rozjezd, protože nejsme s to dát dohromady pořádnou propagaci, ale pak se to rozkřikne a ke konci jsou představení narvaná a musíme odmítat lidi. Můžeme mít nejvíc čtyři sta diváků na představení, víc není možné. Máme své věrné, ale taky funguje to, že se lidé dostanou do výjimečné lokality,“ připouští Čermák.
Depresivní děti nemají nic proti normálnímu divadlu, ale na začátku vůbec nepřicházelo v potaz si takový prostor pronajmout. Stěžují si hlavně na to, že nemají žádné technické zázemí „My jsme z každého projektu site specific strašně vyčerpaní. Třeba když jsme dělali Oresteiu na nádraží, tak jsme částečně hráli ve veřejně přístupném prostoru a každý den jsme tam navezli dekorace a kompletní techniku, poprosili narkomany, aby se přesunuli jinam, zavřeli to a po představení se to všechno zase muselo rozebrat, zabalit a přenést. Všechno jsme dělali sami, na kulisáky nemáme. Ještě horší byla Návštěva staré dámy, kterou jsme hráli ve zdevastované funkcionalistické Volmanově vile v Čelákovicích a museli se tam ještě z Prahy se všemi krámy přesouvat.“
Také jednání s Českými drahami při projektu Noci na nádraží by prý zabilo vola. „ Problémy vůbec nenastaly s vlakem, ale úřednice počítala pronájem chodby na nádraží tři měsíce a my jsme protelefonovali majlant. Každý den jsme dostali nový termín a pak nezvedali telefony. Pak nám řekli, že oni mají depresi z nás. Taky se nás ptali, jestli je to projekt se železničářskou tematiku, tak jsme je vyvedli z toho, že bychom dělali pohádky o mašinkách. Nakonec to klaplo, ale byli jsme úplně vyřízení. Takže my pak většinou po skončení onemocníme. Ale brzo se vzchopíme,“ dodává Falář.
