* Venku sněží – a vy se stále projíždíte na koloběžce?
Sněžit začalo dnes, takže koloběžková sezona právě skončila. Dnešek ještě dojedu. Řidičák nemám a koloběžka nesmrdí ani nepřekáží v tramvaji či v kavárně. Pro město je to ideální urychlovadlo. Před čtrnácti dny jsem si na ní udělal výron na palci a teď mi vyhovuje, že při jízdě pohmožděná noha odpočívá. Napadlo mne navrhnout pro lidi se zlomenou nohou speciální ortézu s kolečkovým odrážedlem.
* Že byste se začal věnovat rehabilitačním pomůckám pro osoby třetího věku?
Myslíte vymýšlet třetí nohu nebo třetí ruku? Zatímco jsem předloni rozcvičoval na pohyblivém křesle na Malvazinkách vykloubené rameno, Jiří Konvrzek konstruoval pro projekt Labyrint světla v bubenečské čistírně odpadních vod rotoped, který by mohl být podnětem k založení kreativního rehabilitačního ústavu. Konvrzkův bicykl má vyvedeny varhanní píšťaly – čím víc šlapete, tím mocněji zní. Musel by ale stát v akusticky izolované místnosti, aby se ostatní v ústavu nezbláznili. Shodou okolností je tento rotoped, pojmenovaný Qes kvintet, také součástí výstavy PLAY v Mánesu. Je radostné vidět, jak i starší lidi objevují funkce našich nastražených nástrojů, pocitově mládnou a oživují si pozapomenuté zóny. Samozřejmě v případě rotopedu kromě varhaníků. Ti z pochopitelných důvodů řeší spíše ladění místo pocitu tónované jízdy.
* V Mánesu zatím vyvrcholila vaše, dá se říci koncepční práce se skupinovými interaktivními výstavami. Kde jsou její kořeny?
V mých divadelních pokusech. V osmdesátých letech jsem začal hrát s loutkami, založili jsme divadlo Mehedaha. Sledoval jsem Nedivadlo Ivana Vyskočila, docházel na jeho literární semináře, později spolupracoval s Jaroslavem Duškem nebo s Laurychovým divadlem... až se hraní vyvinulo v nonverbální, improvizované divadlo. Když jsem pak měl v Arše možnost pracovat s velkým prostorem a různorodými objekty, zaujalo mě, že scéna po představení získávala jiný rozměr, někdy mi přišla jako po bitvě, jindy zase jako po intenzivně prožitém snu. Diváci obhlíželi terén, fotili se, šťouchali do věcí, rozehrávali vlastní hru. Další silnou inspirací pro mne byly interaktivní sekce přírodovědných či vědeckých muzeí v zahraničí. V roce 1996 jsem díky Chalupeckého ceně pobýval tři měsíce na rezidenčním pobytu v San Francisku. Doslova mne fascinovala živost a zájem lidí o tamní Exploratorium – muzeum přírodních věd. Přemýšlel jsem, jak instrumentální hru přenést do galerijních prostor a zaplevelit jí to posvátné slovo UMĚNÍ. Opláchnout jej tak od často roztodivně působících nánosů výlučnosti.
* Před deseti lety vás oslovil ředitel Rudolfina Petr Nedoma, a vznikl tak projekt Hnízda her...
Napadlo ho, že by v Rudolfinu mohla kolem adventu vzniknout série mých vystoupení a performancí. Nakonec můj scénář, který jsem si pracovně pojmenoval šestitýdenní direktivní hřiště, nabobtnal v rozsáhlejší projekt zahrnující přibližně třicítku autorů.
* Do Hnízda her se postupně nahrnuly davy lidí, až jste museli omezovat kapacitu a některé z exponátů tento nápor nevydržely.
Už když jsem jednotlivé autory zval k účasti, říkal jsem jim, že věci vkládají do silně amortizačního procesu. Ať počítají s tím, že jejich objekt nemusí přežít. Experiment jsme chápali jako upřednostnění procesu před výsledkem, objekty byly k použití jako nástroje, nepůsobily jako artefakty, dostaly jiný, osudový život. Celý projekt, jako všechny následné, nebyl výstavou, ale interiérovým happeningem, skupinovou terapií, sociální sondou, studiem uvolněné spontánnosti. Nebo chcete-li trenažérem představivosti, který záhy překonal i naše vlastní představy. Nápor byl masivní, až jsme se nakonec museli snížit k regulačním opatřením a prostor opatřit cedulkami typu „Jemně, prosím“... Například Mluviče od Krištofa Kintery jsme vysadili na skříň – aby byl z dosahu – poté, co mu jeden z dospělých návštěvníků urval nos... František Skála zase opatřil svou bicí soupravu sítí, jenže hned na vernisáži měl protrženy blány bubnů. Tato intenzivní energie vlastně doprovází všechny naše projekty – včetně současného PLAY. Cílené destrukce jsou však výjimkou. Nikdy mne nepřestane bavit vytvářet spontánní situace, ve kterých vznikají nezamýšlené události. Stále hledám způsob, jak takové dění co nejvíc zkoncentrovat. Návštěvníci se nedívají na obrazy, jsou uvnitř děje, stávají se aktéry společné kompozice, autory vlastních tónů – podle toho, co rozehrají, jejích barev – podle toho, co mají na sobě, jejího hluku a pohybu. Nikdo proto nesmí být obtěžován žádnými pokyny ani návody. Prostředí se pak stává zrcadlem svobodného počínání. Bazénem pro všechny smysly.
* Mimochodem, před nedávnem vznesl kolega Tomáš Pospiszyl námitku, že letošní výstavou PLAY vykrádáte sám sebe.
Jenomže ono vůbec nejde, jako je tomu u výstav, o použité prostředky a formy, které se prolínají. I proto je s chutí recykluji a mohu se „vykrádat“ tak dlouho, až ze mě nic nezbyde. Tak jako stále hraju v podstatě to samé divadlo, ty samé písně, jenomže pokaždé jiným lidem a jinak, čímž vzniká jiná situace, zpětně ovlivňující mé hraní. Na projektu PLAY vidíte děti, které v roce 2000, kdy vznikly Hnízda her, nebyly na světě. A sestavy nástrojů vytváří vždy nový kontext, protože obsahem je komunikační hra, kterou vytváří návštěvníci.
* Nejsou někdy vaše hrátky na hranici krutosti? Obraz Mickey Mouse mi připomíná Jokera z Batmana. A na současné výstavě v Mánesu dítka „střílejí“ z kouřového děla nebo z mechanického hrachometu.
To jsou zrovna velmi humorné přístroje od Ondřeje Janouška a Luboše Fidlera. A jistá cyničnost se vyskytuje v dětech zrovna tak jako v dospělých. Tu ale rozhodně nevyvolávají zmíněné zbraně. Jedna vytváří dýmové kroužky a druhá hází hrách na činely. Mickey Mouse je případ obrazu, který byl zpětně inspirován divadlem. (Petr Nikl v podobné masce vystupoval) Pudilo mne namalovat groteskní výraz vypadající zároveň hrůzostrašně. Ve svých obrazech balancuji na hraně nejistoty. Svět není jednobarevný. Věci na sebe berou radost i strach podle našich asociací. Do obludných rozměrů pak mohou narůst věci zdánlivě nevinné a naopak, zvláště když se protočí filmem jako třeba maska Jokera. Úplně jinak ji vnímáte poté, co před téměř třemi lety zemřel Heath Ledger, představitel Jokera, a zvláště pak poté, co si podobnou masku natřel na obličej šílenec, který v Německu pobodal děti v jeslích.
* Zmínil jste Chalupeckého cenu. V první polovině devadesátých let ji dostávali nezpochybnitelné osobnosti mladého českého výtvarnictví, ale v posledních letech jako by tomu bylo jinak.
Rozpor je zřejmě v problému, jak dlouhý a kontinuální úsek práce se hodnotí. A to záleží na názoru komise. Myslím, že nejdemokratičtější by bylo, kdyby členové komise měli tolik času, aby obešli všechny ateliéry uchazečů, aby si tak mohli utvořit komplexní obraz o jejich tvorbě. Víte, mne teď v Doxu překvapilo něco jiného. (až do konce ledna tam probíhá výstava laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého) Sešlo se tam devatenáct osobností, a protože si tam každý z nás dal, co uznal za vhodné, připadal jsem si jako v exhibiční aréně napěchované egy – včetně toho mého. Není to špatné, ale jako výstava mi to nefunguje.
* V DOxu vystavujete obraz Maminky, který je součástí instalace Osmnáct let před mým narozením. Vaše matka byla především známá coby autorka hraček. Dá se tedy říci, že navazujete na tvorbu svých rodičů?
Nevím, v něčem určitě. Jmenované projekty spojuje spontánní hra. Maminka celý život vytvářela hračky, otec byl malíř, plný fantazie. V malbě se u mne spontánnost projevuje jinak, z reality doluji něco abstraktnějšího, paměť, čas, světlo, stín... Spontánní hra je podstatná i při vzniku mých autorských knih.
* Pocházíte ze Zlína. Co je ve vás z bývalého Gottwaldova?
Zlín je mimořádná oáza Moravy, moderní město, funkcionalistický klenot vzniklý homogenní zástavbou ve třicátých letech. Jenže nemá další vrstvy. Vlastně se jedná o muzeum své doby. Vize Bati a architektů, kteří se na něm podíleli, mu jako by dopředu předurčily umělý život. I proto jsem ho musel opustit. Genově jsem cítil, že mne víc oslovují historičtější města. Víte, já mám s funkcionalismem problém, vlastně se vším, co z něj vzešlo. V New Yorku je pro mne nejslabší budova OSN od Le Corbusiera, jako by tam nepatřila, podle mého názoru hyzdí město.
* Takže šlo o přirozený únik do Prahy?
Přes Uherské Hradiště, kde jsem byl na střední škole. Tam mne zaujalo, že se pohybuju v urbanismu ulic a náměstí, včetně akusticky intimních zákoutí. Asi proto mám rád Itálii a její křivolaké a uzavřené celky. Zatímco u funkcionalismu je to opačně, jako byste se pohyboval mezi monolity.
* V New Yorku nyní trávíte hodně času, v Českém centru tu pracuje vaše žena. Podle svých slov si zde užíváte rodiny a to, co si připravíte, pak dotváříte v Česku. Neměl jste někdy představu, že byste to otočil?
Zatím jen nasávám. V Česku šaškuju, organizuju a chystám představení, ale v New Yorku? Tam je každý děda kreativnější než já. Představte si třeba šedovlasou babičku prodávající chemlonové papuče, před sebou má vzor navlečený na nohu zakoupenou v obchodě s morbiditami, ze které trčí kost. Nebo dámu s vytetovanýma očima na krku a s účesem ve tvaru Babylonské věže. A věřte, že jsem rád, když mohu být na chvíli odříznutý od možností, které v Praze mám a které ke mně samy přicházejí, aniž bych jim nějak nadbíhal.
* Řekl bych, že první větší příležitosti, která vám „nadběhly“, se objevily koncem osmdesátých let, když jste se stal zakládajícím členem skupiny Tvrdohlavých. A díky tomu jsem v roce 1988 prodal první obraz a mohl se vydat na volnou nohu.
Nějaký Angličan byl na návštěvě v ateliéru u Jaroslava Róny, kde jsem měl obrazy uschovány, a s jeho věcmi koupil i jeden můj. Od té doby vlastně dělám jen to, co si sám určím, a to je veliké štěstí!
* Víte, co mne zaujalo? Že vás nenapadne oslovit při přípravě podobně hravých výstav, jako je ta v Mánesu, další Tvrdohlavé kolegy. Jediným, kdo je teď na výstavě PLAY zastoupen alespoň objektem na Vltavě, je Čestmír Suška.
Ale v Rudolfinu na Hnízdu her byl i Jiří David a již zmíněný František Skála. Zdeněk Lhotský měl zase optický objekt na Orbisu Pictus v muzeu hudby. Jenže pro mne je především měřítkem, zda daný umělec připraví něco, co může fungovat jako nástroj.
* Zmínil jste knihy, jste mimo jiné držitelem Magnesie Litery za rok 2007...
… ale já nejsem ilustrátor, v podstatě dělám autorské knížky, kniha se mi líbí jako objekt, který je komplexem výtvarného a textového sdělení. Baví mě vyjadřovat se více prostředky a vzájemně si je tematicky uspořádávat. Kniha je pro mne herbářem, do nějž vsouvámnálezy nebo přírůstky, které mi vznikají slovně i kresebně. Je úžasná tím, že je volně rozptýlená a dostupná.
* Vedle občasné publikační činnosti malujete, hrajete divadlo, vystupujete s několika hudebními uskupeními, pořádáte skupinové výstavy. Nemáte někdy problém přehodit se z jednoho média na druhé?
Když práce vychází z mých nápadů, tak v mnohém splývá. Jednotlivé obory nejsou tak daleko, jak by se na první pohled mohlo zdát. Myslím, že podstatně hlubší problém mají například scénografové nebo profesionální ilustrátoři, kteří současně pracují třeba na třech čtyřech projektech najednou. Musejí přeskakovat z obsahu na obsah, napojovat se na odlišné myšlení autorů. Já si převádím zkušenosti z jednoho na druhé způsobem pokus – omyl. A zvláště ty mylné pokusy se později mohou ukázat jako daleko zajímavější. Vlastně si dělám šaška sám ze sebe. ?
***
Chci svojí hrou zaplevelit to posvátné slovo UMĚNÍ. Věci na sebe berou radost i strach podle našich asociací.
Petr Nikl ? Výtvarník, hudebník a divadelník. Narozen 8. 11. 1960 ve Zlíně. ? V roce 1987 ukončil studium na AVU v Praze, ve stejném roce se stává členem výtvarné skupiny Tvrdohlaví. ? V roce 2000 uspořádal výstavu Hnízda her v Galerii Rudolfinum. ? Od roku 2005 spolupracuje s občanským sdružením Audabiac, založeným na konci devadesátých let manžely Waldovými. Postupně tak vznikly projekty Orbis Pictus aneb... Brána do světa tvořivé lidské fantazie (České muzeum hudby – 2007), Labyrint světla (bubenečská čistírna odpadních vod – 2009) a právě probíhající PLAy (Mánes – do konce ledna příštího roku). ? Společně (a s architektem Davidem Vávrou) chystají také koncepci stálé multifunkční laboratoře projektu Orbis Pictus – PLAy v budově bývalého pekařského učiliště v Holešovicích. ? Vystupuje s nejrůznějšími divadelními a hudebními soubory, nejznámější je Sváteční pop (dalšími členy jsou Milan Cajs, Ondřej Smeykal a Jiří Hradil). ? Vydal devět autorských knih, v letošním roce mu v nakladatelství Meander vyšla zatím poslední – Přeshádky. ? Na příští rok chystá do Paříže dvojici výstav: Hračky Libuše Niklové (Muzeum dekorativních umění) a Dialog s maminkou (České centrum), které se letos na jaře uskutečnily v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v letohrádku Hvězda. ? Je držitelem mnoha ocenění, mimo jiné Ceny Jindřicha Chalupeckého – 1995, Anděla v kategorii Alternativní hudba – 2004 či Magnesie Litery – 2007.
O autorovi| Jaromír Hurt, spolupracovník Pátku jaromirhurt@seznam.cz
