Smrt Otokara Březiny (1868–1929) považovali jeho současníci za zlom kulturní epochy. Dnes jeho básnické dílo v knihkupectví nenajdeme. Petr Holman (1951) svými edicemi usiluje o zpřístupnění Březinových knih i rukopisů.
* LN Na gymnáziu nám řekli, že Březina je básník „velký“ a „exkluzivní“. Jinými slovy: ctěte ho, ale nečtěte ho, tomu byste nerozuměli. Co se dá proti takové odstrašující pověsti postavit?
Nebudeme si nic namlouvat, ani idealizovat. Březina se nikdy „básníkem lidovým“ nestal. O často zdůrazňovaném stupni obtížnosti jeho jazyka, metaforiky, obraznosti či o jeho básních jako údajných „šifrách“ se diskutuje dodnes. Ale stále platí tvrzení zvěčnělého Miroslava Červenky: „Nevidím zvláštní obtížnosti Březinova textu pro lidi, kteří čtou Holana, Dylana Thomase nebo Eliota.“ V žádném případě ale nečekejme, že právě Otokara Březinu by někdo měl mít rád na povel – ve školách se už o něm i někteří osvícenci sem a tam zmiňují podrobněji, snad až na některé zvláštní komunistické relikty v podobě smutně proslulých profláklých typů učitelek, které by nejen historii, ale zajisté i literaturu „učily jinak“. Cestu k tomuto mnohotvářně nejednoduchému básníkovi si každý musí hledat výhradně sám, tvrdě, krvavě, dlouhé roky…, a o to sladší pak bude odměna.
* LN Březina byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, ale údaje o počtu nominací se různí. Vy jste ve studiích Březiniana a podrobněji v Březinově Korespondenci poprvé uvedl, že jich bylo osm. Je to konečné číslo?
Ano, podle posledních ověření a údajů poskytnutých Švédskou akademií ve Stockholmu v roce 2002 a 2003 byl Březina skutečně oficiálně nominován osmkrát, a to v letech 1916, 1917, 1918, 1920, 1921, 1925, 1928 a 1929.
* LN Jak na to básník reagoval?
Vůbec první Březinova zmínka o Nobelově ceně se objevuje v dopise Anně Pammrové 21. 4. 1914: „... myšlenka o ceně, o níž se zmiňujete, byť sebeupřímněji míněná, je vyložené šílenství. Ani slova o tom; každé působí mi bolest. Nechci, aby mé jméno bylo vůbec uváděno ve spojení s takovými věcmi. Tam není mé místo.“ Své nekompromisní stanovisko Březina s jasným vědomím, co všechno s sebou taková věc přináší, opakoval ještě několikrát. A každá nová kandidatura vždy vzbudila pro básníka jen málo přijatelný zájem tisku.
* LN Z různých pamětí a z Korespondence je zřejmé, že Březina jako historická osobnost byl jakýmsi živým kulturním centrem. Do Jaroměřic za ním putovali přední spisovatelé i myslitelé jeho doby. Ve své plachosti vlastně mimořádně přitahoval.
Otokar Březina byl opravdu velmi přitažlivý – protože pro dav nesrozumitelný? – už ve své době. Zmocnit se ho, naštěstí bez větších úspěchů, chtěli katolíci, socialisti i vždy křiví komunisti. Z básníka se také pokoušeli udělat antisemitu. Přitahuje, skutečně kdekoho, i dnes, a zvlášť po posledním převratu. Nedávno mi několikrát napsal bývalý fízl, ověšený mnoha akademickými tituly – všechny z doby před rokem 1989 –, takto ovšem už počestný „člověk duchovní“. Neodbytně mě žádal, abych mu ihned – neměl čas! – „dal“ všechny „materiály“ o Březinovi a místopřísežně napsal, jestli Březina s Lakomou „skutečně“ „spal“. Ta zkušenost mě znovu přesvědčila, jak magickou přitažlivostí tento básník stále oplývá…
* LN Kromě slídilů ale přitahoval i básníky. Nezval, Holan, Deml či Ladislav Klíma – všichni se s ním vyrovnávali. Co přitáhlo je?
Březina je obecně považován za básníka kosmu a země, ale i podzemí, všeho, co se nachází v neustávajících procesech a dynamických proměnách pod povrchem, ztajeně, skrytě. Zcela konkrétně i v přeneseném smyslu se stal básníkem univerzality. Ta, jak víme, obsahuje také nekonečné množství protikladů. Básník se tyto, mnohdy jen umělé protiklady snaží rušit, ponechává je svobodně žít vedle sebe, jsou pro něj přirozenou součástí hmotné i duchovní existence, přirozenou součástí svobody. Nerozděluje. Spojuje. Míra jeho tolerance je nekonečná.
* LN Kdybyste byl učitel a měl středoškoláky seznámit s Březinou, co byste jim přečetl jako první?
Vzpomínám, jak mi nedávno jistá češtinářka vyprávěla o klasicky čítankové Mé matce z první sbírky Tajemné dálky. Ona v souvislosti s touto básní zcela spontánně použila slovo „sterilní“ – i když se to nezdá, jsme skutečně, ale skutečně na střední škole! Byla velice překvapena skutečností, že ani jeden z jejích žáků nedokázal odpovědět na otázku, kdo je to „kajícnice“, co znamenají slova „samum“, „azyl“, „agónie“ nebo „voskovice“… Tristní. Kdybych už tedy musel vystoupit na katedru, asi bych se rozhodoval mezi fragmenty básní s přírodními motivy, nevhodné by nemusely být ani drobné, přístupnější úryvky některých esejů, ale zkraje bych nejspíš použil části Březinových školních úloh či některých vybraných dopisů z jeho studentského období.
* LN Právě v Březinových raných dopisech je poloha, kterou z jeho básnických knih ani esejů nevyčteme: Březina humorista. Není poněkud opomíjený?
O Březinově humoru či humorech toho mnoho napsáno nebylo. Vlastně nic zásadního – tematické rejstříky ve druhém ani třetím svazku březinovských bibliografií heslo „humor“ neobsahují –, a přitom je tu látky na pěkných pár článků, především v počáteční etapě tvorby Vácslava Ignáce Jebavého! Tyto nečtené, a proto dosud stále nedoceněné prvotiny – veršem i prózou – to báječně dokládají. Když k tomu přičteme ještě jinou, velmi osobní rovinu, totiž vše, co se objevuje v raných dopisech, mozaika je náhle úplnější, čitelnější, pochopitelnější.
* V roce 1989 jste uspořádal první soubornou edici Březinových esejů, v nichž lze třeba číst: „Nalézáme krutou rozkoš ve vyhledávání všeho, co nás rozděluje.“ Jak tehdy na eseje čtenáři reagovali?
Mnohaletý předchozí suchopár, hlad po kvalitní, chcete-li „vysoké“ literatuře i po jistém duchovním prožitku, vyvolaném čteným a meditovaným textem tohoto typu spolu s jakousi nechtěnou propagací, kdy tyto eseje byly například čteny i na shromážděních Občanského fóra, způsobily, že náklad 6500 výtisků byl velmi brzy rozebrán. Až do roku 1996, kdy rozšířenou edici esejů vydala olomoucká Votobia, se mě lidé soustavně ptali, jestli „nějaký Březina“ ještě vyjde – pro pořádek jen připomínám, že Březinovo básnické dílo bylo naposledy vydáno roku 1975.
* LN Hovoříme tedy o „velkém“ básníkovi, ale jeho útlé básnické spisy vyšly česky naposledy v roce 1975. Chystá se v dohledné době jejich vydání?
Další sen… A zoufale potřebný… Nezbývá než doufat, že se někdy v budoucnu přece jen uskuteční. Zájemci o Březinu nechť zatím trpělivě prozkoumávají kamenné a internetové antikvariáty...
***
Je květen stínů. Polední parna dávno už za sebou máme. Sen opilý krví umdlel a čistšími tóny hraje. Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme, a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje. Otokar Březina Svítání na západě (úryvek básně ze stejnojmenné sbírky z roku 1896)
Napsali o Otokaru Březinovi...
Dne 25. března ukončil svůj život největší posud český básník, Otokar Březina. Jako horký pramen ze země vyšlehla na počátku let devadesátých Březinova poesie a nalezla tváře jen udivené a odcizené... F. X. Šalda Zápisník I, 1929 Na pohřeb do zapadlých Jaroměřic se sjeli zástupci všech možných významných i méně proslulých kulturních i společenských korporací, aby vzdali hold plachému a skromnému samotáři, básníkovi a mysliteli, jakých český lid neměl nadbytek. Zvlášť dojemná mi připadala přítomnost Viktora Dyka, reprezentanta České akademie umění, který třicet let stíhal Březinovu tvorbu nemilosrdnými ironiemi. Přes početní zástupy byl to pohřeb venkovsky tichý, bez oficiálních projevů. Církevní obřad vykonal Jakub Deml... Bedřich Fučík, Čtrnáctero zastavení, 1984 Několik měsíců před svou smrtí, to jest v létě roku 1928, řekl mi Otokar Březina s velikou rozhodností: „Oni se o nás klamou, básník není na to, aby poučoval!“ Jakub Deml, Mé svědectví o Otokaru Březinovi, 1931 Po Máchovi je Otokar Březina nejúchvatnějším strůjcem básnického obrazu. Vítězslav Nezval, Moderní básnické směry, 1937 Otokara Březinu dávno považuji za jediného úměrného českého kandidáta Nobelovy ceny literární. Arne Novák v dopise F. X. Šaldovi, 1921 Když se někdo jmenuje bez vlastní viny Václav Jebavý a chce později básnit, učiní nejlépe, podnikne-li pochůzku na matriční úřad, kde zažádá o změnu... Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti, zápis z r. 1995 Marasmus? Askeze? Už mě to nebaví!/ stejně tak celibát, ten mne sral po léta/ nevím, proč Březina nezůstal Jebavý/ může snad krásnější jméno chtít poéta? J. H. Krchovský, Nové valčíky, 1984–1985
... a jeho díle a čtenářích
Březina začne mluvit o moderních životních jubileích, srovnávaje břitce současnost s „temným“ středověkem, kdy osoba zůstávala takřka anonymní a vykonané dílo znamenalo všechno; oslavujeme člověka, který je smrtelný, zatímco jeho dílo trvá a pracuje do příštích dob. Bedřich Fučík, Čtrnáctero zastavení, vzpomínka na návštěvu O. B. roku 1928 Březinova poezie svou smělou architekturou, bezmezným obrazovým a myšlenkovým bohatstvím a zázračnou inspirovaností přečněla všechnu soudobou českou poezii a ztělesňuje ve zhuštěném, napovídavém, a přece hymnickém výraze drama vzácné a osamělé citlivosti. Vítězslav Nezval, Moderní básnické směry, 1937 Březinova poezie je po padesáti letech naprosto nečitelná, je to o ničem, není v ní řádky svědectví, opravdové bolesti, o prožitku nemluvě. Ivan Diviš, 1995 Já „rozumím“, jak se rozumět má, jednotlivým Bř. větám jen ve výjimečných okamžicích, nejčastěji v prvním polosnění před usnutím nebo po procitnutí; planoucím, snovým, ekstatickým myšlenkám porozumíme náležitě jen v planoucím, snovém, ekstatickém stavu. Lidé rozumějí špatně, i kde mluví o kšandách nebo o volbách; Březinovi nerozumělo by patřičně ani duševní dvojče s ním. Ladislav Klíma v dopise Emanuelu Chalupnému, 1912 Jest dostatek ctitelů, jichž zájem hraničí s hysterií, kteří vidí v osobě básníkově něco tajemného a nadzemského, aniž vlastně vědí proč. Ve slovech Březinových jest totiž velmi mnoho složitých věcí, jichž smysl a spojitost nelze pochopit bez značnějšího napětí mozku. Jaroslav Durych, 1918 Pamatujte si však slovo Březinovo: „Podle hloubky otázek měřte výšku duše!“ Jakub Deml, Mé svědectví o Otokaru Březinovi, 1931
lidovky.cz Celý rozhovor naleznete na www.lidovky.cz
