Hlavními tématy letošního ročníku jsou domov a nomádství. Mohlo by se zdát, že organizátoři akce „jen“ využili aktuální vlnu zájmu o životní osudy uprchlíků. Podle ředitele festivalu Václava Macka však dramaturgie vznikla již vloni. Tehdy ho zaujala série slovenského fotografa Martina Kollára, který představil své snímky v pražské galerii DOX. Výstava This Place zobrazovala život v Izraeli očima dvanácti světoznámých fotografů. „Martin Kollár tuto zemi pozoruje, ale nekomentuje. Kvůli tomuhle projektu procestoval celý Izrael – on je velmi často na cestách, žije jako nomád. Hledal jsem k němu protipól a napadlo mě, že to je vlastně domov,“ vysvětluje Macek zaměření většiny z osmadvaceti výstav, které jsou nyní po celé Bratislavě.
  |
Martin Kollár vystavil vloni dvanáct snímků v Praze, letos představuje svoji kolekci Field Trip / Exkurze ve větším rozsahu. Čtyřicet barevných fotografií je rozmístěno v pěti sálech Slovenské národní galerie. Mladá žena kdesi v laboratoři, možná na ní někdo provádí lékařský experiment, možná je to obyčejná rehabilitace. Bělostné domy seřazené podle logiky, kterou nikdy nelze pochopit. A takové jsou všechny Kollárovy snímky: nutí diváka, aby sám hledal příběhy a zapomenul na Izrael z televizních zpráv.
Zcela jiný přístup ve vnímání svého domova představuje izraelský fotograf Alex Levac, který vystavuje v Univerzitní knihovně. Vidí zahalenou dívku mezi rozesmátými děvčaty v bikinách. Pozoruje ortodoxního Žida před módním billboardem. Je to ironie i tak trochu výsměch tomu, co se v téhle zemi musí a smí.
Moje i cizí samota Městský svět, hektický a osamělý, zobrazuje bulharská fotografka Elena Geroská. Svoji sérii Stopy, která je vystavena v Bulharském kulturním institutu, okomentovala slovy: „Chtěla jsem proniknout do soukromí cizího člověka. Každé zvíře cítí okolo sebe prostor, který je jen jeho. I lidé mají takovýto prostor a považují ho za svůj. Je to maska, kterou se snažíme zakrýt svoje chyby a slabosti, ve skutečnosti víc odkrývá než schovává.“
Na snímku je mladá žena, která sedí na kuchyňské lince, na chvíli se zastavila, snad jsou děti právě ve školce. Dívá se zpříma, do ticha, které trvá jen okamžik, než sem zase někdo vtrhne. Myslí na samotu, kterou si tolik přeje a nikdy už ji nezažije. Jinou samotu znají dvě starší ženy. Po smrti manželů zůstaly doma. Téměř nevycházejí ven, zůstávají a shodně říkají: Nikdy se tu nenudíme.
Trvání, zůstávání je také tématem rakouského fotografa Georga Sailera, který procestoval celý svět a zachytil atmosféru opuštěných měst. Jeho snímky jsou vystaveny v odsvěceném klášteře klarisek v centru Bratislavy. Diváka zaujmou nejen samotné fotografie, ale také interiér sakrální budovy, která, ač už neslouží původnímu účelu, má v sobě stále cosi posvátného. A tak mezi barokními anděly a zdobnou kazatelnou vidíme minimalistické záběry z Asie, Jižní Ameriky či Evropy. Opuštěná sídliště, rezidenční čtvrti, vybydlené noclehárny. Z různých důvodů jsou tato místa prázdná: dělníci se odstěhovali, movitým se zalíbila jiná lokalita. Zůstávají jen prázdné domy.
Sailerovy snímky nejsou vycizelované obrázky dnes tak populárního urbexu – urban exploration, těch, kteří prozkoumávají opuštěné hotely či nemocnice. Sailer nabízí mnohem víc: kritický pohled na místa, která někdo pokořil a pak opustil.
Mimo hlavní témata festivalu jsou výstavy, představující osobnosti české, slovenské a francouzské fotografie. Velmi zajímavá je retrospektiva slovenské fotografky Judity Csáderové (nar. 1948) v galerii Umelka. Vloni se na stejném místě prezentovala tvorba její vrstevnice Miloty Havránkové, která je nyní k vidění v pražském domě U Kamenného zvonu. Obě prozkoumávají fotografii jako médium, ale každá po svém.
Havránková říká, že fotoaparát byl pro ni jako zbraň, kterou namířila nejen na své nejbližší, ale hlavně proti sobě. Ironicky glosuje sama sebe, bez stopy patosu. Svět Csáderové je mnohem poklidnější, žádné vzlety a pády. Kochá se nostalgickou podobenkou v rodinném albu, pozoruje hejno ptáků na nebi. Všechno je tak nějak milé, klidné.
Nic než klasika
V rámci Měsíce fotografie jsou v Bratislavě vystavena i díla mistrů české avantgardy. Kurátor Vladimír Birgus představuje kolekci speciálně vybranou pro galerii v Pálffyho paláci – Drtikolovy siluety, Funkeho geometrické hry a krajiny Eugena Wiškovského. Výstava je sázkou na jistotu, která v elegantním prostředí nabízí vše, co obsahuje zlatý fond našich fotografů první poloviny 20. století.
Podobnou jistotu nabízí také výstava francouzského fotografa Roberta Doisneaua, který je podle ředitele Macka hlavní hvězdou festivalu. Výběr z jeho díla je k vidění v soukromé galerii Danubiana, která je 15 kilometrů od Bratislavy u obce Čunovo. V galerii s 12 tisíci čtverečními metry výstavní plochy návštěvník musí projít několika sály stálé sbírky, až pak jej čeká 70 Doisneauových snímků. Vévodí jim asi nejznámější fotografie tohoto autora,Milenci před radnicí z roku 1950, která je snad na všech pohlednicích či suvenýrech z Paříže. Ano, tohle je klasika, to jsou zamilované dvojice z pařížských ulic, slečinky, trafikanti. Můžeme se na ně dívat, můžeme se pousmát, ale co zůstává? Pocit, že tohle je velká, drahá galerie, kde vystavuje klasik – ale už nic víc.
Příjemná změna čeká návštěvníka v galerii Médium na Hviezdoslavově náměstí v centru Bratislavy. Kolekce představuje výběr z tvorby studentů a absolventů Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Rozmanitá směs stylů a témat je jen letmým nahlédnutím do archivu školy, která letos slaví 25 let své existence. Mezi tolika obrazy utkví v paměti dvě série. Michaela Spurná a bojácný svět dítěte, které musí žít život dospělých. Protipólem k této kolekci jsou snímky Marka Matuštíka a jeho klukovské okouzlení, které dokáže zaznamenat jen dobrý pozorovatel. Je to poslední šance a pak už tohle kouzlo zmizí v dospělé tváři.
Výstavy jsou otevřeny do 30. 11.
