Podle ÚS je věcí účastníků řízení, aby minimalizovali své návrhy a požadavky na procesní kroky, a to právě i s ohledem na fakt, že rozhodování o náhradě nákladů se řídí pravidlem „vítěz bere vše“.
„Svůj podíl na délce i charakteru řízení měl bezesporu i přístup nalézacího soudu, avšak stěžovatelčin až nekritický požadavek úspěchu v řízení, který byl zřejmě reakcí na vedlejším účastníkem ukončený vztah, byl pro jeho trvání rozhodující,“ stojí v nálezu.
Žena, která se po svém expartnerovi domáhala 4,3 milionu
Žena se téměř deset let soudně domáhala po svém bývalém partnerovi částky 4,3 milionu korun s příslušenstvím. Tvrdila, že mu v době trvání vztahu peníze poskytla na společné bydlení. Dar chtěla vrátit s odůvodněním, že se vůči ní bývalý partner choval v rozporu s dobrými mravy.
Dvakrát rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušil Městský soud v Praze, nakonec vše skončilo ženiným neúspěchem. „Bylo-li postavení stěžovatelky coby iniciátorky sporu od počátku založeno jen na jejím slabém tvrzení o poskytnutí daru a závadném chování ‚obdarovaného‘, aniž by se jí jedno či druhé dařilo v řízení prokázat, a stěžovatelka přesto, ač kvalifikovaně zastoupena, podávala návrhy až obstrukčního charakteru, není namístě poskytovat ochranu jejímu očekávání,“ rozhodl senát ÚS se zpravodajem Jaromírem Jirsou a ženinu stížnost zamítl.
Stížnost argumentovala například tvrzením, že soud prvního stupně nerespektoval opakovaně předestřený závazný právní názor odvolacího soudu. Další námitkou stěžovatelky byla nepřiměřenost nákladů řízení, jejichž výši ovlivnilo zrušení přísudkové vyhlášky a následné změny ve výpočtech.
ÚS upozornil na konkrétní ženiny kroky, které řízení prodloužily, například opakované a nepravdivě odůvodněné návrhy na osvobození od soudních poplatků či žádosti o odročení jednání. Odmítla také nabídku smíru. V řízení pokračovala, přestože neprokázala ani závadné chování někdejšího partnera, ani samotné poskytnutí daru, uvedli soudci.
