Skandinávská příroda proslula jedinečnou kombinací své drsné odtažitosti a neodolatelné přitažlivosti. Život v ní není snadný, ale kdo ji pozná, snadno si ji zamiluje. Platí to zejména o Norsku, které bylo až do objevu bohatých nalezišť ropy a zemního plynu na konci 60. let jen chudou zemí, již živil především rybolov.
Tak jsem ji poznal i já, když jsem tam v klukovských letech mohl strávit pár letních dnů. Pamatuji si impozantní plavbu zaoceánským parníkem do Osla, pak návštěvu tamního skanzenu s domečky, jejichž střechy pokrývá tráva. A taky autobusový výlet podél mořského pobřeží k jednomu z fjordů s průzračně modrou vodou.
Odpočívadlo Selvika (Reiulf Ramstad Arkitekter, turistická trasa Havoysund).
Rovněž krásné dřevěné kostely a samozřejmě i podivný Frogner park se stovkami soch Gustava Vigelanda (1869-1943), propletených nahých postav, což je dílo, na něž jsou obyvatelé norské metropole zvlášť hrdí. Přiznám se, že mne víc než tato germánská monumentalita oslovily obrazy a grafiky jiného slavného Nora téže generace - Edvarda Muncha (1863-1944). Umělce, který dokázal zobrazit lidskou úzkost stejně mistrovsky jako Pražan Franz Kafka.
Inspirace pokorou
Dnes je sice Norsko jednou z nejvyspělejších zemí, ale vztah tamních obyvatel k přírodnímu prostředí zůstal naštěstí zachován. Vzniklo několik programů, které se snaží citlivě krajinu doplnit o moderní designové prvky nebo výtvarná díla, jež s ní souzní (nebo se o to alespoň snaží). To může být inspirací i pro další země, včetně naší. Posloužit by k tomu mohla i v úvodu zmiňovaná výstava, jež vznikla ve spolupráci s osloským Národním muzeem umění architektury a designu.
Expozice se opírá o kvalitní snímky v Norsku žijícího fotografa českého původu Jiřího Havrana, dále o fotografie Filipa Šlapala a dalších umělců. A také o dokumentace jednotlivých architektonických studií a výtvarníků. Zachycuje několik aktivit. Jednak díla, která vznikla v rámci vládou podporovaného programu oživení turistických tras, dále nové sochařské parky v krajině, jako je třeba akce Artscape Nordland, nebo projekty různých památníků v přírodním prostředí.
Je příkladem různého přístupu jednotlivých osobností k návrhům takzvané drobné architektury, jako jsou vyhlídky, turistické stezky, odpočívadla, relaxační objekty nebo prostě jen výtvarná díla, která vstupují do krajiny - někdy velmi výrazně a kontrastně, jindy zase nenápadně a s pokorou, takže je na první pohled ani nezaznamenáte. Osobitou aktivitou je také každoroční festival SALT, jehož součástí jsou různé akce, výstavy, koncerty, divadlo nebo představení tradičních výrobků. Festival se bude postupně stěhovat po různých zemích polárního pásma, aby dokumentoval způsob života místních obyvatel i jejich schopnost přežít v drsné přírodě a uchovat si své tradice a zvyky.
Člověk a příroda. Vyhlídka Bergsbotn (Code arkitektur, turistická trasa Senja).
Na celém programu se podílela nejen řada norských umělců, třeba světově proslulý nositel Pritzkerovy ceny Sverre Fehn nebo neméně ceněný ateliér Snohetta, ale také mnoho významných tvůrců z řady zemí, jako je třeba švýcarský architekt Peter Zumthor, Američan Steven Holl, Britové sir Anish Kapoor, sir Antony Gormley a Tony Cragg a mnozí další.
Krajina jako spoluhráč
Umělci si práci nijak neulehčovali, často si našli místo nesnadno přístupné, vzdálené od hlavních turistických tras. Hledali i historické souvislosti. Zumthor tak například ve spolupráci s americkou sochařkou Louise Burgeoisovou vytvořil jednoduchý památník Steilneset Memorial ve Varangeru, připomínající jedno z norských traumat - čarodějnické procesy. Architektura památníku vychází z typických dřevěných konstrukcí na sušení tresek, jimiž prochází chodba s expozicí, světoznámá sochařka pak vytvořila jakýsi světelný maják, kde kruhová zrcadla odrážejí světlo věčného ohně.
Reakce na podobné iniciativy v přírodě jsou samozřejmě nejednoznačné. Zejména díla světoznámých umělců přitahují pozornost, stávají se turistickým magnetem a to jistě vítá byznys s tím spojený - hotely se plní, cestovní kanceláře se radují, ale návštěvníci, kteří netouží po tom, aby poznávali krásy norské přírody v proudu turistů nebo kunsthistorických snobů, se samozřejmě zlobí. Nebylo by lepší nechat přírodu tak, jak je, a nesnažit se za každou cenu do ní intervenovat?
I takové stanovisko má dnes své oprávnění, na druhé straně je vše asi především otázkou míry. Pokud architekt nebo výtvarník přírodu neznásilní, jen lehce akcentuje některá místa, odkud je třeba hezký výhled do krajiny, příroda to přežije. Možná to vše dobře vystihuje citát, který pochází z rozhovoru s finským architektem Samim Rintalou, jak jej vedl iniciátor pražské výstavy a ředitel Galerie Jaroslava Fragnera Dan Merta: „Důležité je uvědomit si, že přírodu musíme nejen respektovat, ale také využívat - je zdrojem všeho, co k životu potřebujeme. Příroda není žádné muzeum, ale aktivní spoluhráč. Musíme být hlavně dobří zahradníci, ne obyčejní stavbaři, ale na druhou stranu ani strážci posvátných ostatků.“
